Odpověď Filipu Tvrdému

Filip Tvrdý si dal práci a sepsal reakci na mé sporadické poznámky na jeho blogu. Zabývat se tím slovním průjmem nemá moc cenu. Jen drobné uvedení věcí na pravou míru.

Nauka o dvou druzích teologie (nebo lépe řečeno náboženství) nemá s Ockhamovou dvojí pravdou vůbec nic společného.

Napsal jsem, že má? Nikoliv. Odpovídal jsem na toto tvrzení: "theologie se zakládá nikoliv na empirii, ale na víře a nemá tedy s racionalitou příliš společného". Na toto tvrzení jsem zavedl rozdělení teologie na teologii víry a teologii přirozenou.

Nemá také nic společného s dělením na metaphysica generalis a metaphysica specialis, které provedl až v 18. století Christian Wolff a využil k tomu Descartovu filosofii.

Napsal jsem, že má? Nikde jsem to nenapsal.

Co to má do činění s aristotelismem?

Jednak to, že Leibnitz i Wolff byli na aristotelismu částečně závislí, jednak to, že aristotelismus, zejména tomismus, takto prostě metafyziku dělí (jestli v závislosti na Wolffovi či nikoliv je jedno), každopádně toto dělení existuje již v Aristotelových spisech: Fyzika = kosmologie, O duši = psychologie, Metafyzika = obecná metafyzika a přirozená teologie. Před metafyziku aristotelská filosofie řadí logiku (Aristoteles: Organon), za metafyziku pak etiku (Aristoteles: Etika Níkomachova) a filosofii společnosti (Aristoteles: Politika).

Naše pojmy totiž podle realistů nereferují k materiálním věcem, ale imateriálním idejím v transcendentní říši.

To si dělá srandu. Zotožňonění realismu s platónským ultrarealismem o znalosti sporu o universália moc nesvědčí.

Podle většiny realistů (umírněných) slovo označuje pojem, pojem označuje materiální věc, v níž se nachází její druhová přirozenost, kterou uchopujeme v pojmu. Je to docela obyčejný Ognen-Richardsův trojúhelník reference.

Pragmatickou teorii pravdy vynalezl Charles Sanders Peirce.

Ano, Peirce byl znalcem středověké filosofie. Nevím, co ví Filip Tvrdý o nominalismu, ale Occamova břitva je prostě manifestem pragmatické teorie pravdy a Peirce nominalisty dobře znal. Ano, nominalistická teorie pravdy je implicitně pragmatická, a to prosím pěkně mnoho století před Peircem.

Velký třesk je počáteční singularitou, při které vznikl nejen prostor, ale i čas. (Augustin takto přece mluvil o bohu.)

Ne, to nemluvil. Abych to upřesnil. Sv. Augustin tvrdil, že je nesmyslné, ptát se, co dělal Bůh před stvořením světa, protože čas (a tedy i možnost dělit něco na časové ose na před a potom) byl stvořen spolu se světem. Jistě, čas je vlastnost hmotného světa, není to žádný apriorní rámec, do něhož je svět zasazen. Tak soudí Aristotelés i Albert Einstein. Zde ale podobnost bezčasového Boha a singularity, kde ještě čas a prostor není, končí. Fyzici chápou singularitu jako stav hmoty o nekonečné hustotě. Nic takovému Bohu jako čirému duchu nemůžeme připisovat. Singularita se naopak velmi podobá tomu, co sv. Augustin v návaznosti na Aristotela nazýval první látkou (materia prima). Je to hmota bez jakýchkoliv forem včetně prostorovosti a časovosti. Problém je, že taková hmota je ryzí potencí, která se sama nemůže strukturovat, protože dané struktury v ní prostě nejsou. Neptáme se samozřejmě, co bylo před singularitou z hlediska času, protože žádný čas nebyl. Ptáme se ale, co ji přivedlo k bytí a co ji formovalo do struktur, které pozorujeme. V aristotelské filosofii totiž (narozdíl od Humeovského pojetí kauzality) příčina nepředchází účinku co do času, ale pouze co do bytí. Naopak, co do času je s ní souběžná, protože produkování účinku zároveň znamená působení příčiny.

Zbytek už opravdu nestojí za komentář. Je to k smíchu a k pláči zároveň.

Odpověď Hynku Bílovi

Hynek Bíla na blogu Massive error vložil tuto odpověď na mé poznámky:

Jenom aby bylo jasno, mým cílem nebylo obhajovat Occamovu břitvu (dále jen OB), ale poukázat, že OB skutečně vede k preferenci ateismu. Jestliže OB odmítáte, můžete předchozí komentář ignorovat. Nicméně, když už jste se do toho pustil:

a) Vaše námitka č.1 je příliš stručná a nepříliš pochopitelná. OB je zásada, jak vybírat mezi různými popisy reality, které jsou všechny v souladu s pozorováním. Co to má společného s nominalismem?
b) Vcelku standardní námitka na č.2 je, že "Bůh to udělal" není žádné vysvětlení. Nicméně aby bylo možno tady nějak dále pokračovat, je třeba si vyjasnit, co kdo považuje za "vysvětlení". (Viz poznámka níže.)
c) Když už žádáte jiné o objasnění smyslu pro humor, který nesdílíte, mohl byste jít příkladem a odpustit si ironické poznámky. Skutečně nechápu sdělení poslední věty vašeho komentáře.

Ad "vysvětlení": Pod "vysvětlení jevu X" si nejobecněji představuji nějakou posloupnost výroků, po vyslyšení které člověku přestane jev X připadat mysteriózní. Takto pojatá definice "vysvětlení" je velmi subjektivní. Pro mě v tomto případě "Bůh to udělal" vysvětlením počátku Vesmíru není - ba právě naopak.

Vysvětlení má odstranit nedorozumění nebo nepochopení, a tak, máme-li být konkrétnější, je třeba stanovit, v čem nepochopení spočívá. Speciálně o vzniku Vesmíru jsou obvykle kladeny otázky:
1. Jak probíhal vznik Vesmíru? "Bůh to udělal" zde není odpověď, žádné detaily se z této sentence nedovíme. Nějaký konkrétní kosmologický model naopak je docela slušnou odpovědí.
2. Co bylo příčinou vzniku Vesmíru? Zde "Bůh to udělal" je odpověď, ale určitě ne jediná možná. Oč horší je "může za to zhroucení vesmíru, který existoval předtím" nebo "mohou za to náhodné procesy"? Ještě lepší odpověď je samozřejmě nasnadě: "Otázka nemá smysl: jestliže vznik Vesmíru je definitoricky moment nemající minulost, a příčina události X je definitoricky událost ležící v minulosti X, pak příčina vzniku Vesmíru je logicky sporný pojem. Nepochopení spočívá v chybné intuici, že každá událost má svou příčinu." (Aristotelské šašení s různými významy slova "příčina" raději ponechávám představivosti čtenářů.)

Je ještě nějaká jiná otázka spojená s počátkem Vesmíru, která stojí za odpověď?

Nechci se plést tam, kde nejsem vítán, proto odpovídám zde.

Ad a) Occamova břitva souvisí s nominalismem takto: nominalismus je učení, podle kterého nemá náš popis reality příliš společného s realitou samotnou. My popisujeme realitu prostřednictvím obecných pojmů, obecný pojem je jediný znak, který přidělujeme množství jednotlivých věcí. Realisté soudí, že je to možné, protože v realitě samotné dané jednotlivé věci mají něco společného – stejnou druhovou přirozenost. Nominalisté tvrdí, že nic takového v realitě samotné není, že ono sdružení věcí pod jeden pojem je ve skutečnosti naší pomůckou, je v podstatě libovolné. Pojetí pravdy v realismu je korespondenční, realismus říká, že naše pojmy korespondují s realitou. Pojetí pravdy v nominalismu je pragmatické, nominalisté soudí, že naše pojmy nám slouží k různým cílům. Realismus odmítá Occamovu břitvu, která říká, že pojmy nemáme zmnožovat, dokud to NEPOTŘEBUJEME (to je ukázkový slogan pragmatického pojetí pravdy), protože podle realismu počet našich pojmů se v ideálním případě musí rovnat počtu druhů a rodů, které se vyskytují v realitě samotné v jednotlivých věcech. Nominalismus přijímá Occamovu břitvu, protože počet pojmů a realita samotná spolu nesouvisí, ale z hlediska funkčnosti je lepší mít pojmů méně.

Ad b) I když přijmeme Occamovu břitvu, pak nám chybí jeden pojem, máme-li vysvětlit počátek vesmíru. Ani velký třesk, ani kvantové fluktuace k tomu nestačí, pokud nechceme tvrdit, že něco, co být nemusí, vlastně být musí.

Ad c) Viz: http://magnus-error.blogspot.com/2011/03/oda-na-nahodu-slozity-buh.html

Ad Vysvětlení. Nauka o stvoření naopak je vysvětlení, které zcela odstraňuje mystérie spojené s věčností vesmíru.

Ad 1. Nauka o stvoření je v aristotelské metafyzice poměrně dobře rozpracovaná. Záleží na tom, jak pojímáme kosmologii. Pokud model uvažujeme pouze v rámci fyziky, pak můžeme dojít k velkému třesku nebo ke kvantovým fluktuacím a další otázky nechat metafyzikům.

Ad 2. Pokud však pojímáme kosmologii komplexně jako filosofickou disciplínu, pak kosmolog má dvě možnosti: buď přijmou, že svět byl stvořen, nebo přijmout, že svět je bez počátku, a to je možné jen, když je nehybný a věčný (Parmenides, Hoyle) nebo bez hranic v čase (Hawking) nebo nekonečný a věčný (Vilenkin) nebo věčně oscilující mezi velkým třeskem a křachem (Steinhard, Turok). A to jsou teze navýsost metafyzické a s naukou o stvoření rovnocenné. Každá událost, která není nutná, potřebuje mít příčinu. Proto teisté koncipují Boha a ateisté svět s božskými vlastnostmi (je věčný, bez počátku, nekonečný).

Ateismus není víra

Ačkoliv se Michal Hanko často setkává s tvrzením, že ateismus je stejná víra jako třeba křesťanství, ubezpečuji ho, že souhlasím s jeho názorem, že ateismus žádná víra není. Proč?

Nejprve, co je víra. Víra je zprostředkované vědění. Vědění je jistá znalost. Znalost je zdůvodněné pravdivé přesvědčení. Jistota je dvojího druhu - apodiktická (nemůže platit opak) a morální (pravděpodobná). Opakem jistoty je mínění, které připouští možnost platnosti opačné teze. Znalost je tedy takové přesvědčení, o jehož pravdivosti můžeme mít apodiktickou nebo přinejmenším morální jistotu. Ke znalostem dospíváme dvojí cestou. Buď přímo nebo nepřímo. Přímá znalost vzniká evidencí - smyslovou či rozumovou. Vím, že tráva je zelená, protože jsem ji viděl. Nepřímá znalost vzniká na základě sdělení svědka. Abychom mohli svědku věřit je třeba jej rozpoznat jako důvěryhodného. Obsah této znalosti se nazývá vírou. Ježíš Kristus projevoval Božskou moc. Neviděl jsem to. Vím to na základě spolehlivého důvěryhodného svědectví Evangelií. Ergo: věřím tomu (mám o tom jistou zprostředkovanou znalost). Nejisté či přímo nepravdivé přesvědčení vírou není.

Ateismus není víra proto, že jde o nepravdivé přesvědčení. Vzniká na základě nesprávných úvah (omyl přímý) či na základě přitakání svědectví, které je nedůvěryhodné a nepravdivé. Ateismus není víra, ale nevěra.

Rozpory v Bibli II.

Zabývejme se nyní dále "textovou kritikou" ze stránek Holbachia.

Bible jasně říká, že úsilí vynaložené vůči lidem "opakovaně hřešícím"" je ztrátou času.

(Židům 6:4-6 ) Kdo byli už jednou osvíceni a okusili nebeského daru, kdo se stali účastníky Ducha svatého a zakusili pravdivost Božího slova i moc budoucího věku, a pak odpadli, s těmi není možno znovu začínat a vést je k pokání, protože znovu křižují Božího Syna a uvádějí ho v posměch.

A? Jakému "běžnému dogmatu" to odporuje? Co tam máme dál?

Zde Bůh "odpočívá" a "chodí". Tyto věci bychom ovšem neočekávali u všemohoucí, všudypřítomné bytosti, že je musí dělat.
(Gen 2:2 ) A sedmého dne Bůh dokončil práci, kterou konal, a *odpočíval* sedmého dne po vší práci, kterou vykonal.
(povšimněte si, že ačkoliv apologetiky se pokoušejí tvrdit, že prostě "přestal s prací", není to to, co se zde říká, zde se říká, že musel odpočívat celý den po své práci, jako bytost, která byla unavena.)
(Exod. 31:17 ) To je provždy platné znamení mezi mnou a syny Izraele. V šesti dnech totiž učinil Hospodin nebe a zemi, ale sedmého dne *odpočinul* a *oddechl si*.
(Gen 3:8 ) Tu uslyšeli hlas Boha *procházejícího se* po zahradě za denního vánku. I ukryli se se člověk a jeho žena před Hospodinem Bohem uprostřed stromoví v zahradě.

Malé opáčko neuškodí.

V Písmě svatém se tedy projevuje, vždy bez porušení Boží pravdy a svatosti, podivuhodná „blahosklonnost“ věčné Moudrosti, „abychom poznali nevýslovnou Boží dobrotivost, a jak Bůh přizpůsobil svou řeč z ohledu na naši přirozenost“. (11)((11/Sv. Jan Zlatoústý, In Gens. 3,8 (hom. 17,1): PG 53, 134. Blahosklonnost – lat. attemperatio – řecky synkatabasis.)) Boží slova totiž, vyjádřená lidskými jazyky, se připodobnila lidské mluvě, jako se kdysi Slovo věčného Otce stalo podobným lidem, když na sebe vzalo slabé lidské tělo. (Dei Verbum, §13)

No, a do třetice a nakonec.

Tento verš odporuje dogmatu, že Bůh je všemocný. Bůh byl "s Judou", ale nemohli si podmanit obyvatele doliny, protože měli železné vozy.

(Soudců 1:19) Hospodin byl s Judou. Podrobil si pohoří, avšak nebyl s to podrobit si obyvatele doliny, protože měli železné vozy.

Tohle má být textová kritika? Co se říká v knize Soudců 1, 19?

Hospodin byl s Judou. (Juda si) (p)odrobil ... pohoří, avšak nebyl s to podrobit si obyvatele doliny, protože měli železné vozy.

Juda si nebyl s to podrobit obyvatele doliny (o Hospodinu ani slovo), což je pochopitelné, neboť Juda jako člověk (přesněji národ) nebyl všemohoucí. Z textu nevyplývá, že Hospodin byl s Judou, i když si podroboval pohoří, i když si podroboval doliny. Protože kdyby byl Hospodin s Judou, doliny by si Juda podrobil, z textu vyplývá, že byl s Judou jen  ve chvíli, kdy si podroboval pohoří. Aby si podroboval doliny z nějakých důvodů Hospodin asi nechtěl.

Satis. Dlouho se zabývat blbosmi škodí duševnímu zdraví.

Rozpory v Bibli I.

Stránka na webu Holbachia, která uvádí rozpory v Bibli, může sloužit jednak jako ukázka, s jakou znalostní výbavou se ateisté pouští do poučování věřících, jednak mi může posloužit pro pocvičení se v saturninovském uvádění věcí na pravou míru. Tedy začněme.

Zde je známka toho, že Ježíš nepovažoval sám sebe za Boha (aspoň podle synoptických evangelií)..

(Marek 10:17-18) Když se vydával na cestu, přiběhl k němu jakýsi člověk, a poklekl před ním a ptal se ho: "Mistře dobrý, co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě?"

Ježíš mu řekl: "Proč mi říkáš dobrý? Nikdo není dobrý, jedině Bůh."

Synoptická Evangelia na mnoha místech svědčí o tom, že se Pán Ježíš pokládal za Boha (viz třeba Mar 2, 5-11) a dával to najevo (srovnej Mar 6, 48 s Gen 1, 2). Jelikož jedna ze základních hermeneutických zásad hovoří o nutnosti výkladu temnějších míst Bible prostřednictvím míst jasných (nově zásada hermeneutického kruhu nebo kánon celkovosti), můžeme Ježíšovu odpověď z Marka 10, 17-18 interpretovat takto:

Ježíš mu řekl: "Proč mi říkáš dobrý? Nikdo není dobrý, jedině Bůh. (Proč mi tedy říkáš dobrý, když mě za Boha nepovažuješ?)"

Pojďme dále.

Tento verš popírá představu "boží milosti". Ježíš zde říká, že musíte činit dobré skutky, abyste se dostali do nebe.

(kontext: Ježíš hovoří)
(Jan 5:28-29) Nedivte se tomu, neboť přichází hodina, kdy všichni v hrobech uslyší jeho hlas a vyjdou: ti, kdo činili dobré, vstanou k životu, a ti, kdo činili zlé, vstanou k odsouzení.

Moment, jakou představu Boží milosti tento verš popírá? Jaké "běžné dogma"? Snad toto katolické?

D1576: “Kdo tvrdí, že spravedliví nemají očekávat a doufat od Boha za dobré skutky vykonané v Bohu věčnou odměnu skrze jeho milosrdenství a zásluhy Ježíše Krista, když dobře činíce a zachovávajíce Boží zákony vytrvají až do konce, anathema sit.”

Chtělo by to nejprve si udělat jasno, co je to milost, co jsou to přirozeně a nadpřirozeně záslužné skutky, a pak vysvětlit, co jsou to "běžná dogmata".

A do třetice všeho dobrého.

Některé citáty, které naznačují, že Mojžíš nenapsal žádnou z knih Bible. (pokud vůbec existoval).

(Num 12:3 ) Mojžíš však byl nejpokornější ze všech lidí, kteří byli na zemi.
(Toto není jistě ten druh věci, který bychom očekávali od nejpokornějšího člověka na zemi, že o sobě napíše)
(A zde Mojžíš píše o tom, jak umřel.)
(Deu 34:5 ) I zemřel Mojžíš, služebník Hospodinův, tam v Moábské zemi, na příkaz Pána.

Pardon, ale Mojžíšovo autorství k žádným "běžným (ani neběžným) dogmatům" nepatří, není to vůbec žádné dogma. Tradice připisuje autorství Pentateuchu Mojžíšovi, ale církevní spisovatelé nebyli blbí - věděli, že Mojžíš nemohl psát o své smrti. I ti nejtradičnější vykladači připouští, že Mojžíš nepsal vlastnoručně, ale měl své písaře a že určité pasáže napsali jiní lidé po jeho smrti.

Pokračování příště.

Evoluce a seznamy odpůrců a příznivců

Před nějaký časem Filip Tvrdý na svém blogu informoval o seznamu odpůrců evoluce z řad vědců a parodické reakci na daný seznam z řad evolucionistů. Zajímalo by mne, jak by vypadal seznam odpůrců geocentrického systému v koperníkově době a jak seznam jeho příznivců.

Ale to jen tak na okraj. Protože jsem jako Filip Tvrdý přesvědčen, že platnost teorie se neověřuje pomocí konsensu vědců, ale prostřednictvím důkazů, nechávají mne nějaké seznamy klidným. Až naleznu důkaz pro makroevoluci, který by nebyl kruhový (tj. nemohl být interpretován jako důkaz pro makroevoluci jen v rámci již přijatého dogmatu o platnosti teorie makroevoluce), pak se klidně přidám k evolucionistům, aniž bych cokoliv změnil na svém přesvědčení o platnosti kosmologického důkazu Boží existence.

Jak být správným křesťanem a nebýt biblickým fundamentalistou

Roman Polach na svém blogu parafrázuje článek How to be a Bible apologist (Jak být obráncem Bible) ve dvou článcích nazvaných Jak být správným křesťanem a nezbláznit se z toho. Celý problém článků je shrnut v posunu významu z "obránce Bible" (tzv. biblický fundamentalista, který zná jen doslovný význam Bible) na "správný křesťan".  Ačkoliv nepopírám existenci biblických fundamentalistů, vůbec si nemyslím, že jsou správní křesťané. Podívejme se na věc trochu podrobněji. Roman Polach:

1. krok. Přijměte, že Bible je absolutní a doslovné Boží slovo. To je ten nejdůležitější krok. Pokud Bible není absolutní a doslovná pravda, můžete to rovnou zabalit.

Tak já to balím. Tímto způsobem Bibli jako katolík nemohu chápat. Proč?

Protože však Bůh mluví v Písmě svatém prostřednictvím lidí lidským způsobem, (6)((6/Sv. Augustin, De civitate Dei, XVII, 6, 2: PL 41, 537; CSEL 40, 2, 228.)) musí vykladač Písma svatého, chce-li pochopit, co nám chtěl Bůh sdělit, pozorně zkoumat, co měli svatopisci skutečně v úmyslu vyjádřit a co chtěl jejich slovy zjevit Bůh.

Abychom vystihli úmysl svatopisců, je třeba přihlížet mimo jiné i k literárním druhům.

Jinak totiž podávají a vyjadřují pravdu texty v různém smyslu historické, jinak texty prorocké nebo básnické, ještě jinak další druhy slovního projevu.

Dále je třeba, aby vykladač pátral po smyslu, jaký v daných okolnostech a v dobové i kulturní situaci chtěl svatopisec vyjádřit a vyjádřil pomocí literárních druhů v té době užívaných. (7)((7/Sv. Augustin, De doctr. Christ., III, 18, 26: PL 34, 75-76; CSEL 80, 95.)) Abychom totiž správně pochopili, co chtěl autor posvátného textu písemně vyjádřit, je třeba pozorně přihlížet k tehdejším vžitým způsobům myšlení, řeči a vyprávění, jaké byly běžné v jeho době, i ke způsobům, kterých se tehdy obvykle užívalo při vzájemném styku mezi lidmi. (8)((8/Srov. Pius XII., uv. m.: Denz. 2294 (3829-3830); EB 557-562.)) 

Protože však se má Písmo svaté číst a vykládat v témž Duchu, ve kterém bylo napsáno, (9)((9/Srov. Benedikt XV., enc. Spiritus Paraclitus, 15.9.1920: EB 469. – Sv. Jeroným, In Gal. 5,19-21: PL 26, 417A.)) v zájmu správného vystižení smyslu posvátných textů je třeba neméně pečlivě přihlížet k obsahu a jednotě celého Písma a přitom mít na zřeteli živou tradici celé církve a analogii víry. Je povinností exegetů přispívat podle těchto pravidel k pronikavějšímu pochopení a výkladu smyslu Písma svatého, aby na základě předběžné vědecké práce dozrál úsudek církve. Neboť všechno z oboru výkladu Písma nakonec podléhá posouzení církve, která plní božský příkaz a službu uchovávat a vykládat Boží slovo. (10)((10/Srov. 1. vat. koncil, Věrouč. konst. o katolické víře Dei Filius, kap. 2: Denz. 1788 (3007).)) 

V Písmě svatém se tedy projevuje, vždy bez porušení Boží pravdy a svatosti, podivuhodná „blahosklonnost“ věčné Moudrosti, „abychom poznali nevýslovnou Boží dobrotivost, a jak Bůh přizpůsobil svou řeč z ohledu na naši přirozenost“. (11)((11/Sv. Jan Zlatoústý, In Gens. 3,8 (hom. 17,1): PG 53, 134. Blahosklonnost – lat. attemperatio – řecky synkatabasis.)) Boží slova totiž, vyjádřená lidskými jazyky, se připodobnila lidské mluvě, jako se kdysi Slovo věčného Otce stalo podobným lidem, když na sebe vzalo slabé lidské tělo. (Dei Verbum, §12-13)

Takovéto chápání Písma odpovídá na Romanovy kroky 2 a 4.

Ke kroku 3.

Naučte se věřit dvěma či více vzájemně si protiřečícím myšlenkám.

Užitečný tip: Naučte se tento krok k víře v Boží trojjedinost.

Princip sporu říká, že není možné nějakému subjektu v témže ohledu přisuzovat a upírat nějaký predikát. Jedinost a trojitost jsou kontrární opaky. Nepřisuzujeme je však Bohu v témže ohledu. Bůh má jednu přirozenost a tři osoby. Přirozenost a osoba není totéž.

Ke kroku 5.

Poukazujte na stovky splněných proroctví obsažených v Bibli.

 A to zas jo.

Když Ježíš vyšel z chrámu a odcházel odtud, přistoupili k němu učedníci a ukazovali mu na chrámové stavby.

On však jim řekl: „Vidíte toto všechno? Amen, pravím vám, že tu nezůstane kámen na kameni, všecko bude rozmetáno.“  (Matouš, 24, 1-2)

Evangelium svatého Matouše bylo napsáno podle Clauda Tresmontanta před rokem 36 l. P. Ke zboření Jeruzalémského chrámu došlo v roce 70 l. P.

Ke kroku 6. a 7.

Vezměte na vědomí, že morální relativismus je nesprávný.

Morální relativismus, tedy víra, že morální rozhodnutí a hodnocení jsou závislá na okolní společnosti a kultuře, není pravdivá. Pokud je něco špatné, je to špatné pro všechny lidi a ve všech dobách.

Vezměme si jako příklad otroctví: My moderní křesťané víme, že otroctví je špatné a že otrokáři jsou nemorální, ale před 200 léty bylo otroctví perfektně morální.

Dalo by se říci, že víme, že zotročování lidí je nemorální dnes a bylo nemorální před 200 lety, věděli jsme to dokonce před 600 sty lety, neboť v roce 1435 vydal papež Evžen IV. encykliku Sicut Dudum proti zotročování černochů (dalšími papežskými dokumenty na dané téma jsou buly a encykliky Sublimus Dei (Pavel III., 1537), Cum Sicuti, (Řehoř XIV., 1591), Commissum Nobis (Urban VIII., 1639) Immensa Pastorum principis (Benedikt XIV., 1741).

Závěr: Roman Polach si plete správného křesťana s americkým protestantským fundamentalistou. Jenže správný křesťan je catholicus.