Bůh a zlo do třetice všeho dobrého

Pro účely tohoto blogu recykluji svůj starší článek na téma Bůh a zlo. Formalizujme si přehledně důkaz Boží neexistence z existence zla.

1. Pokud je Bůh zároveň vševědoucí a všemohoucí a dobrý, na světě, který stvořil, nemůže existovat zlo.
2. Avšak zlo na světě existuje.
3. Tedy není pravda, že Bůh je zároveň vševědoucí a všemohoucí a dobrý. (Podle de Morganova zákona: Bůh není vševědoucí nebo není všemohoucí nebo není dobrý).
4. Avšak pokud není pravda, že Bůh je zároveň vševědoucí a všemohoucí a dobrý, pak neexistuje.
5. Tedy Bůh neexistuje.

Tento dvojitý sylogismus je formálně správný, a pokud jsou premisy pravdivé, pak by skutečně mohl sloužit jako argument pro Boží neexistenci. Vlastnosti, jako je vševědoucnost, všemohoucnost a dobrota přímo vyplývají z Boží esence, proto není představitelný Bůh, který by tyto vlastnosti postrádal. Spojka "a" v první premise značí konjunkci, což znamená, že existence zla je vyloučena, pokud má Bůh současně všechny tyto vlastnosti.  Ve třetí premise (která je zároveň závěrem prvního sylogismu a první premisou druhého sylogismu) je negována celá konjunkce. Protože podle de Morganova zákona je negovaná konjunkce disjunkce negací, můžeme závěr vyjádřit i v disjunktivní podobě pomocí spojky "nebo". Tento tvar nám pomůže pochopit, že existence zla tvrzená v druhé premise vyvrací jednu, dvě či všechny dané Boží vlastnosti. Ve čtvrté premise spojka "a" označuje vztah konjunkce, což znamená, že Bůh proto, aby existoval, musí mít všechny dané vlastnosti současně. Vzhledem k tomu, že podle třetího soudu jednu či více postrádá, ze čtvrté premisy vyplývá, že Bůh neexistuje.

Jakým způsobem existence zla podle tvůrců tohoto argumentu vyvrací jednotlivé Boží atributy? Dobrotu údajně vyvrací tak, že dobrý Bůh by nemohl být příčinou světa, na kterém by bylo zlo. Pokud by takový svět stvořil, pak by nebyl dobrý. Všemohoucí Bůh by zase zlo na světě netrpěl a zničil by jej, pokud to při vší dobré vůli nedokáže udělat, pak není všemohoucí. Pokud by to udělat mohl, ale nechtěl, nebyl by dobrý. Nakonec je Boží vševědoucnost popřena stvořením světa, kde existuje zlo, stvoření takového světa se jeví jako nerozumné, pokud by Bůh byl vševědoucí, pak by věděl, že zlo na svět přijde, a svět takový svět by nestvořil. Pokud by to nevěděl, nebyl by vševědoucí, pokud by to věděl a svět svět stejně stvořil, nebyl by dobrý.

Nyní si ukážeme, v čem je implikace první premisy falešná.

Zlo je privací dobra, proto nemá žádnou existenci - je nedostatkem na něčem jsoucím, a tedy dobrém. Dělí se na mravní a fyzické. Z Boží dobroty vyplývá, že nemůže sám konat či chtít mravní zlo, neznamená to však, že Bůh nemůže být příčinou svobodných bytostí, které ze své podstaty odpovědné za své činy a jejichž svoboda může být zneužita i k mravně defektním skutkům, ani že nemůže být stvořitelem světa, kde se vyskytuje fyzické zlo. Existence svobodných tvorů je obrovským dobrem, které s sebou přináší riziko dobrovolného postavení se mimo řád, a tedy páchání mravního zla. Dobro existence svobodných bytostí však zřejmě převažuje zlo, které na svět přinášejí. A to stačí na ospravedlnění stvoření svobodných bytostí. Pokud jde o zlo fyzické, pojí se nutně se stvořením jako s něčím, co je méně dokonalé, než je Bůh sám. Fyzické zlo může pojmout Bůh do svých záměrů z mnoha příčin. Může být zkouškou víry, příležitostí, aby se projevila Boží sláva, příležitostí, aby člověk mohl získat zásluhy pro život věčný, i trestem za hřích. Fyzické zlo je ospravedlnitelné tehdy, pokud dobrota světa převyšuje fyzické zlo, které se s ním pojí, a pokud je smysluplné. O smyslu utrpení mohou lidé pochybovat, to však neznamená, že smysl postrádá: ostatně křesťanství však jej chápe velmi dobře.

Bůh samozřejmě mohl svět nestvořit, případně ve své všemohoucnosti by mohl svobodným tvorům zabránit ve zneužívání svobody a páchání zla, tím by však popřel jejich svobodu a de facto by jednal v rozporu sám se sebou - dal by jistým tvorům svobodu a pak by si to rozmyslel a svobodu jim bral. Bylo by to proti Boží dobrotě i vševědoucnosti. Bůh tedy zabránit zlu, které je projevem svobodné vůle tvora, nechce, přesto zůstává dobrý, pokud dobro existence svobodného tvora převyšuje mravní zlo, které tvor páchá. Analogicky to platí pro zlo fyzické.

To, že Bůh stvořil svobodné bytosti, u nichž věděl, že budou páchat zlo je pak prý i proti Boží vševědoucnosti. Prý by bylo rozumnější takové bytosti netvořit, aby zlo na světě nebylo. Toto tvrzení však požaduje schopnost položit na váhu všechno zlo a dobro a rozhodnou, že zlo převažuje nad dobrem. Toho však žádný člověk není schopen. Naopak vševědoucí je Bůh. Bůh věděl, že zlo fyzické a mravní na světě bude, přesto zůstává dobrý, pokud dobro stvoření převyšuje mravní i fyzické zlo, které se s ním pojí.

Implikace první premisy tedy neplatí! Z Boží vševědoucnosti, všemohoucnosti a dobroty neplyne, že na světě nemůže existovat zlo! Jen dobro musí v konečných důsledcích převažovat zlo, člověk však není schopen ze své pozice říct, že to tak není. Protože Boží existenci můžeme ze stvoření dokázat a analogicky mu přisoudit atributy jako dobrotu, všemohoucnost a vševědoucnost, pak je jasné, že tomu tak je.

Dobro a zlo

Na webu i-Ateismus.cz se vydavatel pustil do náročné problematiky vztahu dobra a zla a Boží existence. Začíná metodologickou úvahou. Podle něj věřící říkají, že náboženství odpovídá na otázku "proč" a věda na otázku "jak". Je nepochybně pravda, že toto někteří věřící tvrdí. Autor ateista poznamenává, že nechápe podstatu takovéto argumentace. Poznamenává, že i věda může odpovídat na otázku proč.

Nikdy jsem tuto myšlenku nepochopil. Věda samozřejmě v mnoha případech umí odpovídat na otázku “proč” (Proč se drát, kterým prochází proud, zahřívá? Proč padá kámen směrem k zemi? Proč se vržené těleso pohybuje po balistické křivce?) a v případech, kdy to neumí, je odpověď, kterou nabízí náboženství, stále stejná, k uzoufání neinspirativní, nudná a nic neříkající. Zní: “To Bůh…”

V tomto smyslu však otázka "proč" není věřícími chápána a v tomto smyslu skutečně věda na otázku "proč" odpovídá. Autor totiž chápe otázku "proč" jako otázku po účinné příčině nějakého jevu. Účinná příčina je něco, co uvádí něco jiného do pohybu (nejen ve smyslu místího pohybu). Tradiční filosofie však kauzální vysvětlení pomocí účinné příčiny nazývá vědou "quia" (protože) - je konstatován účinek a hledá se příčina: Kámen padá k zemi (účinek), protože na něj působí gravitační síla (příčina). Metodologicky splývá tento druh vědy s vědou induktivní. Tradiční filosofie zná ještě vědu "propter quid" (proč), která usuzuje z poznané esence nějaké věci na její nutné vlastnosti: Jelikož je člověk tvor rozumný (esence), má svobodnou vůli (nutná vlastnost). Metodologicky splývá tento druh vědy s vědou deduktivní.

Když však věřící mají na mysli otázku "proč" neptají se ani po účinné příčině jevu, ani nehodlají dedukovat z esence předmětu jeho nutné vlastnosti, ale míní tím s největší pravděpodobností otázku po příčině účelové. Příčina účelová je jednoduše řečeno cíl. Je to něco, k čemu je třeba dospět a čemu je podřízena činnost: Člověk se musí chovat mravně, aby byl spasen (účelová příčina).

Věda v dnešním slova smyslu, věda empirická na takto položenou otázku proč neodpovídá - omezuje se na kauzální vysvětlení pomocí příčiny účinné. Ovšem věda chápaná v tradičních aristotelských intencích i na tuto otázku odpovídá: Živočichové mají oči, aby viděli (účelová příčina).

V dalších řádcích se autor věnuje vztahu dobra a zla a Boží existence. K tomu se vyjadřovat nehodlám, učinil jsem tak již zde. Jen poznamenávám, že křesťanství chápe zlo jako privaci dobra. Rozlišuje zlo fyzické a zlo mravní (hřích). V žádném případě netvrdí, že veškeré zlo je následek prvotního hříchu. Zlo fyzické jakožto určitá nedokonalost je dokonce nutným průvodním jevem stvořených věcí (nejsou dokonalé jako Bůh a Bůh je tak musel stvořit, protože nemohl stvořit něco naprosto dokonalého - tedy sám sebe). Zlo mravní je dáno svobodou tvorů. Je následkem odklonění se tvorů od nejvyššího dobra (Boha) k dobru nižšího (světu). I prvotní hřích je skutek patřící do této kategorie. I kdyby k němu nedošlo, existovalo by na světě i zlo fyzické (i když menší míře) i mravní (lidé mi mohli hřešit, ale činili by tak v mnohem menší míře). Zlo je tedy jakýsi průvodní jev stvoření. Je ospravedlnitelné tím, že dobro stvoření převyšuje zlo, které se s ním pojí. Věřící lidé věří, že tomu tak skutečně je a že všechny Boží záměry se nakonec vyjeví a každá slza bude setřena. Někdo může být přesvědčen, že tomu tak není, ale to je založeno jen a jen na jeho víře.

P. S. Argumentace na blogu i-Ateismus.cz není zcela konsistentní a někdy prokazuje značnou nepoučenost.

A proč Bůh způsobuje, nebo nezabrání tomu, aby se se železnou pravidelností 1400 dětí z každého milionu nerodilo takto postižených? Pykají snad ty děti a jejich rodiče za neexistující Prvotní hřích neexistujícího Adama a Evy? Nebo pykají za hříchy jiných lidí? A nad tím vším bdí neskonale milující, Dobrý a také Spravedlivý (!) Bůh??

Je skutečně málo pravděpodobné, že by mohly existovat následky neexistujícího prvotního hříchu. Problém je, že Bůh sám stvrzuje, že k tomuto hříchu došlo a jeho následky jsou zcela reálné.

Zcela analogická situace nastává při každé jiné přírodní katastrofě. Loni, v roce 2010, zahynulo na Haiti v důsledku katastrofálního zemětřesení přes sto tisíc lidí. Drastické záběry jsme jistě v televizi viděli všichni mnohokrát. Je i toto důsledek hříšného života lidí? Je to snad boží trest?! Pokud ano – pak proč trestal Bůh zrovna Haiti, vždyť tam je přes 96% obyvatel křesťanů! Proč nepotrestal třeba ateistické Čechy?

Možná by nemělo zapadnout, že většina z "křesťanů" na Haiti praktikovala voodoo, tedy se přímo prohřešovala proti prvnímu přikázání desatera. Je docela odvážné říct, že Bůh "ateistické" Čechy netrestá.