Nebe a peklo

Zamysleme se nad dalšími dvěma body námitek Michala Hanka, které se týkají nebe a pekla. Základním předpokladem existence těchto institucí, kterým je nesmrtelnost lidské duše, jsme se zabývali v předchozím článku. Nyní se vyjádříme ke zbytku. O nebi Michal píše:

2) Pojem (křesťanského) nebe. Neexistuje-li duše, pak nemá význam ani nebe (jakožto místo kde tráví věčnost duše spasených). Pojem je navíc značně problematický i tak: křesťané neumí říct, proč by nás vůbec měla lákat představa věčného života bez jakékoliv reálné náplně, bez interakce se skutečným světem, oddáni na pospas věčnosti (umí si to vůbec někdo představit?) strávené se svými vlastními myšlenkami a zaliti drogou monotónní Boží “lásky”. Navíc se křesťané neumí vypořádat s otázkou, zda naše duše v nebi budou mít svobodnou vůli. Neexistuje-li, pak bychom podle nich samých měli být jen roboti, a existuje-li, pak by mělo v nebi existovat i Zlo, což je poněkud paradoxní.

Viděli jsme, že duše existuje a je nesmrtelná. Věčný život si samozřejmě nikdo neumí představit, ale dokážeme jej myšlenkově uchopit (v tom právě tkví rozdíl mezi představivostí, která je maximálně kombinací smyslových vjemů, a myšlením, které od smyslového odhlíží). Sami křesťané uznávají, že si nebeskou blaženost nedokáží představit, jak o tom svědčí slova sv. Pavla:

Ale jak je psáno: ‚Co oko nevidělo a ucho neslyšelo, co ani člověku na mysl nepřišlo, připravil Bůh těm, kdo ho milují.‘  (1 Kor 2, 9)

Přesto je o ní možné ledacos říct. Je například naprosto jisté, že nejde o život bez "reálné náplně" (náplní onoho života je nekonečné poznávání toho, co je v nejvyšší, nekonečné míře jsoucí), bez "interakce se skutečným světem" (Bůh je skutečnější než cokoliv stvořeného, ale i se stvořeným světem mají svatí v nebi kontakt prostřednictvím tzv. obcování svatých), a že Boží láska není "monotóní". Naopak. Je-li pozemskou kvalitou zábava, je jisté, že pobyt v nebi bude nekonečně zábavný bez jakékoliv možnosti omrzení.

Vůle svatých v nebi je v naprosté shodě s vůlí Boží, proto v nebi není možný hřích. Přesto je vůle svatých svobodná, protože její soulad s vůlí Boží je výsledkem jejich svobodného definitivního rozhodnutí bez existence sebemenšího důvodu a touhy toto rozhodnutí zvrátit (podobně jako u zavržených, kteří sice svým rozhodnutím trpí, ale změnit jej nechtějí). Vůle není zcela nedeterminovaná. Obecně je determinovaná dobrem, to, co chce je vždy dobro (skutečné či zdánlivé). Nedeterminovaná je pouze v tom smyslu, že volí mezi různými alternativami dobrého. To je však možné pouze tehdy, nedostává-li se člověku dokonalého poznání. Volba mezi alternativními dobry či možnost považovat zlé za dobré v nebi již odpadá. Proto může být vůle plně v souladu s vůlí Boží. Přesto není nesvobodná, protože jí schopnost volby stále zůstává. Pouze se již neuskutečňuje. Konečné rozhodnutí padlo ještě za pozemského života a vůle zakouší jeho plody, které jsou dobré, proto nemá sebemenší důvod je měnit.

A teď k peklu. Michal píše:

3) Pojem pekla. Ježíš deklaruje jeho existenci poměrně dost jasně, jako místo věčného utrpení, kde bude pláč a skřípění zubů (např. Matouš 8:12). Neexistuje-li však duše, nemá smysl ani peklo. Navíc křesťané nejsou schopni vysvětlit, jak by Dobrý Bůh mohl na základě kratičkého pozemského života (80 let?) odsoudit člověka ke strašnému utrpení po stovky, tisíce, miliony a miliardy let – celou věčnost. Pošetilost představy spravedlivého Boha, který takto jedná, vede mnohé křesťany k nevíře v peklo – čímž se ovšem dostávají do rozporu s Ježíšem. Jak se s problémem vyrovnávají mi není známo – pravděpodobně to drtivou většinu z nich netrápí.

Peklo je naprosto reálné a neprázdné. Lidská duše je nesmrtelná. To, co člověk dělá během pozemského života, dělá s ohledem na život věčný, ze své přirozenosti nemůže jinak. Z hlediska věčnosti neexistují žádné přechodné stavy (očistec je dočasný a trvá jen do posledního soudu). Jestliže Bůh nabízí člověku, aby žil na věčnosti s ním, a člověk má svobodnou vůli, pak se může rozhodnout pro Boha - a to je nebe - nebo Boha odmítne, a to je peklo (jde o dobrovolné nedosažení cíle, pro který byl člověk určen). Jednu z těchto alternativ člověk musí zvolit. Kdyby součástí nabídky bylo jen nebe, znamenalo by to, že Bůh nerespektuje svobodnou vůli člověka a jedná proti svému vlastnímu záměru. Formalizovat to můžeme pomocí následujícího dvojitého sylogismu.

Má-li člověk svobodnou vůli a Bůh ji respektuje, pak musí být nebe nabídkou, nikoliv faktem, se kterým nemůže nic dělat.

Avšak člověk má svobodnou vůli a Bůh ji respektuje.

Tedy nebe je nabídka.

Je-li nebe nabídka, musí existovat možnost jejího odmítnutí (jinak by nešlo o nabídku).

Avšak nebe je nabídkou.

Tedy existuje možnost jejího odmítnutí, které nazýváme věčným zavržením - peklem.

***

Vše, co děláme, děláme s ohledem na věčnost, neboť jsme lidé s nesmrtelnou duší.

Nesmrtelná duše

Michal Hanko ve svém článku Racionalita křesťanství udává 24 bodů, proč je křesťanská víra iracionální. Jsem schopen dát mu odpověď na každý z nich, i když mne mrzí, že nečte takové knihy, které by jeho naivní námitky spolehlivě rozptýlily. Nyní se vyjádřím k 1/6 námitek. Vzhledem k tomu, že námitky 2-4 jsou založeny na námitce č. 1, stačí se zabývat pouze jí. Milan Hanko píše:

1) Neexistuje duše. Za myšlení člověka je zodpovědný mozek, stejně tak jako za jeho osobnost, vědomí , city včetně např. lásky.

Tato tvrzení je třeba dokázat vzhledem k tomu, že o existenci duše je přesvědčena drtivá většina lidí všech kultur. Zodpovědnost mozku za myšlení není tak jednoznačná věc. I v moderní filosofii mysli existují různá pojetí vztahu mentálních stavů a stavů mozku: dualismus, mentalismus, fyzikalismus a jejich různé odnože (viz třeba HAVEL I. Kognitivní věda a vztah mezi tělem a myslí. In KRÁMSKÝ, D. (ed.). Kognitivní věda dnes a zítra. Liberec : Nakladatelství Bor, 2009.)

Křesťané nedokážou říct, za jakou část myšlení/vědomí člověka by duše vůbec měla zodpovídat, a nejsou schopni ani naznačit jak by měla fungovat příslušná interakce.

Ale dokážou. Duše je zodpovědná nejen za myšlení, ale i za kompletní život člověka. Duše je podstatná forma živých organismů. Je zodpovědná za jejich vyživování, růst, smyslové poznání a u člověka i za myšlení. Je tedy zodpovědná také za strukturu mozku a jeho činnost. Veškeré lidské fyzické funkce jsou konstituované lidskou duší. Člověk má rozumovou duši, která však přesahuje ještě vegetativní a smyslovou funkci, a dokáže myslet. Myšlení se neděje v mozku, ale je na mozku závislé proto, že lidské myšlení doprovází vždy smyslové představy, které v mozku skutečně sídlí. Proto poškození mozku může porušit myšlení. (viz PEROUTKA, D. Peroutka, D.: Thomistic Anthropological Dualism, Organon F, XVIII. (2011), No 1, pp 26-39)

Kdyby totiž nehmotná duše ovlivňovala hmotný mozek (který by se bez její existence choval jinak!) musel by tento vliv být fyzikálně měřitelný. Netřeba asi dodávat, že žádné podobné ovlivňování mozku nikdy změřeno nebylo, a já bych si vsadil na to, že ani nebude. Pojem duše je problematický i z řady jiných důvodů, které rozeberu později v samostatném článku.

Vždyť tento vliv je fyzikálně měřitelný. EEG je fyzikální projev činnosti duše. Ale pozor! To i EKG! Duše je totiž zodpovědná nejen za myšlení, ale za celý život organismu. Smrt je oddělení duše od těla. U roslin a zvířat duše zaniká, u člověka je duše nesmrtelná.

Existují dva důkazy nesmrtelnosti lidské duše. Jeden podává sv. Tomáš Akvinský. Nechci se jím déle zabývat, proto ho uvedu tak, jak u Tomáše stojí.

To, co je principem rozumové činnosti, což nazýváme duší člověka, je nějaký netělesný a svébytný princip. Je totiž jasné, že člověk může rozumem poznávat přirozenosti všech těles. To, co však může něco poznávat, nesmí nic z toho mít ve své přirozenosti; protože to, co by v něm přirozeně bylo; bránilo by poznávání jiných; jako vidíme, že jazyk nemocného, který je zkažený žlučovou a hořkou šťávou, nemůže pocítit něco sladkého, ale vše se mu zdá hořké. Kdyby tedy rozumový prvek měl v sobě přirozenost nějakého tělesa, nemohl by poznávat všechna tělesa. Avšak každé těleso má nějakou určitou přirozenost. Je tudíž nemožné, aby rozumový princip byl tělesem.

A podobně je nemožné, aby rozuměl prostřednictvím nějakého tělesného orgánu, protože by také určitá přirozenost tohoto orgánu bránila poznávání všech těles; jako kdyby nějaká určitá barva byla nejen na zornici, nýbrž i na skleněné nádobě, vlitá tekutina se zdá téže barvy.

Tudíž sám rozumový princip, kterému se říká mysl nebo rozum, má činnost o sobě, ve které nemá tělo účast. Nic však nemůže jednat o sobě, co není o sobě svébytné. Neboť činnost není nic jiného než jsoucno v uskutečnění; proto způsobem, kterým nějaké jsoucno jedná, zároveň i je. Proto neříkáme, že teplo otepluje, nýbrž otepluje to, co je teplé.

Zůstává tedy, že lidská duše, které se říká rozum nebo mysl, je něco netělesného a svébytného. (Tomáš Akvinský, Summa theol. 1, 75, 2co)

Zde je třeba pro upřesnění dodat, že pokud je duše svébytná, znamená to, že je na těle nezávislá, může tedy existovat dál po tělesné smrti.

Druhý povává Jiří Fuchs (FUCHS, J. Filosofie 5. Problém duše. Praha : Krystal OP, 1999). Tento důkaz lze rekonstruovat asi takto:

1. existuje Bůh, jakožto první příčina světa a jeho stvořitel (to je dokázáno pomocí kosmologického důkazu Boží existence (viz například CARDAL, R. Bůh ve světle filosofie. Praha : Krystal OP, 2001.);
2. Bůh je dobrý (vyplývá z analýzy Boží bytnosti);
3. Bůh stvořil lidskou přirozenost (vyplývá z pojetí Boha jako stvořitele);
4. v lidské přirozenosti je touha po spravedlnosti (evidentní);
5. tato touha by byla zcela absurdní, kdyby lidský život končil smrtí, protože na tomto světě se spravedlnost nerealizuje;
6. lidská touha po spravedlnosti a lidská smrtelnost jsou v rozporu, kdyby byla lidská duše smrtelná, byla by lidská touha po spravedlnosti něčím nepřirozeným;
7. dobrý Bůh nechce člověka klamat a nevytváří absurdní (nepřirozené) přirozenosti;
8. ergo: lidská duše je nesmrtelná.

K dalším námitkám se vyjádříme příště.

Švanda s šutrem

Je pravdou, že drtivá většina dnešních křesťanů (včetně katolíků) umí svou víru špatně obhájit (v Katolické církvi je to dáno tím, že tomistická teologie a filosofie, ačkoliv zůstává jedinou oficiální katolickou naukou, byla po II. vatikánském koncilu upozadněna: naštěstí dochází k její obnově). Proto se stává, že dnešní věřící dokáží stěží odpovědět na hloupou otázku, která je snad tak stará jako monoteistická teologie sama. V nejznámnějším pojetí zní takto:

Dokázal by Bůh stvořit kámen tak těžký, že by jej sám neuzvedl?

Ať už kladná či záporná odpověď na tuto otázku prý implikuje, že Bůh není všemohoucí. Když nedokáže stvořit, není všemohoucí. Když dokáže stvořit, nedokáže uzvednout. Když nedokáže uzvednout, není všemohoucí.

Tato otázka, která zdá se vede vždy k popření Boží všemohoucnosti (a tím i křesťanského pojetí Boha), je v rámci jediné bezesporné filosofie, kterou je filosofie realistická, zodpověditelná velmi jednoduše.

Odpověď zní:

Ne. To by Bůh nedokázal.

Znamená to, že Bůh není všemohoucí? Vůbec ne. Všemohoucnost, jak už slovo naznačuje, se týká všeho, co je možné. Daný požadavek na Pána Boha se však vymyká z hranic možného. Proto Bůh nedokáže stvořit takový kámen, který sám neunese, jako nedokáže sestavit kulatý čtverec či nedokáže stvořit nejlepší z možných světů (vždy totiž může stvořit nekonečně mnoho lepších světů, než je ten aktuální, proto aktuální svět nemůže být nejlepší možný).

Takže: Bůh je všemohoucí i přesto, že nesmysly dělat neumí.

P.S. Pro ty, kdo pochybují o správnosti Tomášovi úvahy.

Bůh může udělat vše.
Vše, co někdo může udělat, je možné
----------------------------
Tedy Bůh může udělat to, co je možné.

Přirozené vysvětlení náboženství

Tvrdý Filip parafrázuje článek (že ho furt baví šířit cizí memy) o přirozeném výkladu náboženství. V článku jsou rozlišovány tři teorie původu náboženství (kognitivní, evoluční, koevoluční). Dvě jsou slibné, třetí je dosti pochybná. Zastavme se u nich.

Kognitivní. Vypadá velmi rozumně. Člověk, protože má rozum, se ptá, co je nutným předpokladem nahodilého světa. A dochází k Bohu, ale i k bohům a různým silám. Ptá se, jaký tento předpoklad musí být a zjišťuje, že nehmotný a osobní, pokud osobnost nepovažuje za zlo jako budhismus.

Evoluční. Také je slibná. Vysvětluje, proč se ateisté moc nemnoží, a proč Evropu brzy převálcuje Islám.

Koevoluční. Nevypadá dobře. Nedokáže vysvětlit, proč se ateismus moc nešíří, i když ateisté blogují a blogují.

Katechismus podle Bartáka

Po Petře Paroubkové se v našich vodách objevil nový „katolík“, jehož pojetí katolické morálky je poněkud svérázné – Jaroslav Barták. Srovnejme jeho výroky s výroky Katechismu katolické církve. Nejprve učiňme drobnou poznámku. Těžký hřích je v katolické církvi definován jako dobrovolné a vědomé postavení se proti Božímu řádu v závažné věci. Chybí-li jedna z podmínek, je hřích lehký. Lehké hříchy nepřipravují člověka o milost posvěcující získanou křtem. Těžké ano. Člověk, který zemře v těžkém hřích, je navždy zavržen. Milosti posvěcující po těžkém hříchu lze nabýt svátostí pokání, která vyžaduje hříšníkovu lítost spojenou s předsevzetím nehřešit, vyznání hříchů před knězem (zpověď), rozhřešení udělené knězem a vykonání pokání. Pokud chybí tyto podmínky, není svátost pokání platná. Tam, kde katechismus hovoří o těžké nezřízenosti, závažnosti a podobně, znamená to, že tento skutek patří do kategorie těžkých hříchů z hlediska závažnosti látky.

Z toho, co říkáte, z vás čiší respekt ke katolické církvi a jejím představitelům. Jak se to slučuje s vašimi momentálně zveřejňovanými sexuálními „libůstkami“?
Lidé, kteří církevní nauce rozumějí, vědí, že existuje takzvaný petting a netting, který je dovolen i mladým lidem. V Itálii, ve Španělsku, u nás a kdekoli jinde, a to není nic špatného. Já miluji svoji ženu a žádnou jinou jsem nikdy nemiloval. Jedná se o určité uvolnění, to neznamená klasický sex.

Výrazem sebeukájení (masturbace) se míní úmyslné vydráždění pohlavních orgánů s cílem zakoušet pohlavní rozkoš. „Jak učitelský úřad církve, v linii stálé tradice, tak i mravní smysl věřících bez váhání tvrdily, že sebeukájení je skutek vnitřně a těžce nezřízený.“ „Vědomé užívání pohlavních schopností z jakýchkoliv důvodů mimo normálních manželských vztahů podstatně odporuje jejich účelu (zaměření).“ Vyhledává se v něm pohlavní rozkoš mimo „pohlavní vztah požadovaný mravním řádem, totiž takový, který v souvislosti pravé lásky uskutečňuje plný smysl vzájemného sebedarování a lidského plození“. (KKC, §2352)

To, o čem tady mluvíme, není cizoložství?
Pochopitelně že ne. Já si vždycky najímám jako osobní asistentky slečny, které jsou svobodné.

Cizoložství. Toto slovo označuje manželskou nevěrnost. Když dva partneři, z nichž je alespoň jeden sezdaný, mají mezi sebou pohlavní styk, i třeba náhodný, dopouštějí se cizoložství. Kristus odsuzuje cizoložství spáchané i prostou žádostivostí. Šesté přikázání a Nový zákon cizoložství naprosto zakazují. Proroci pranýřují jeho těžkou hříšnost, vidí v něm symbol hříchu modloslužby. (KKC, § 2380)

Ale vy jste ženatý?
Ano. Ale církev rozlišuje cizoložství jako hřích, když si někdo bere jinou ženu, která je vdaná, jako by si vzal něco, co náleží jejímu manželovi. Pokud je žena svobodná, jedná se o menší prohřešek, takzvané smilstvo, a to jenom tehdy, pokud zajde k zavedení penisu do vagíny.

(KKC, §2380 a §2352)

Vy s tím tedy žádný morální problém nemáte?
Na světě jsou milióny katolíků a pravoslavných, kteří používají orální sex jako náhražku klasického sexu, ale nehřeší, neporušují morální zásady.

(KKC, §2352)

(...)

Tušily osobní, smluvně vázané asistentky, že s vámi budou mít sex v rámci pracovní náplně?
Slečna Lucie se se mnou milovala od první schůzky.

(viz další otázka)

Ta tu není a nemůže se k tomu vyjádřit, tu nechme. Zajímavé na vaší odpovědi je, že říkáte, že se s vámi „milovala“, když jste mi tvrdil, že se nimi nespíte, že to by byl těžký hřích.
Opakuji, je rozdíl mezi cizoložstvím, to je spaní s vdanou ženou, a smilstvem, což obnáší kontakt se svobodnou slečnou. Smilstvo je lehký hřích, jak jsem vám již řekl.

Smilstvo je tělesné spojení svobodného muže se svobodnou ženou, kteří neuzavřeli manželství. Závažně odporuje důstojnosti osob a lidské pohlavnosti, přirozeně zaměřené jak na dobro manželů, tak na plození a výchovu dětí. Kromě toho je to těžké pohoršení, jestli se tím mravně kazí mládež. (KKC, §2353)
　
Takže z toho se pak vyzpovídáte a je to?
Ano, samozřejmě. Bůh mi to odpustí a já to mohu dělat znovu.

Lítost zaujímá první místo mezi úkony kajícníka. Je to „bolest ducha a odsouzení spáchaného hříchu, spojené s předsevzetím v budoucnu už nehřešit“. (KKC, §1451)

(...)

„Proto vám pravím, že každý hřích i rouhání bude lidem odpuštěno, ale rouhání proti Duchu svatému nebude odpuštěno“ (Mt 12,31). Boží milosrdenství nezná hranic, když však je někdo vědomě odmítá přijmout prostřednictvím kajícnosti, odmítá odpuštění vlastních hříchů a spásu nabídnutou Duchem svatým. Taková zatvrzelost může vést k definitivní nekajícnosti a k věčnému zavržení.

Hřích strhává ke hříchu; opakování týchž skutků plodí neřest. Z toho vyplývají zvrácené náklonnosti, které zatemňují svědomí a zkreslují konkrétní hodnocení dobra a zla. Takovým způsobem má hřích tendenci se šířit a upevňovat, ale nemůže zničit až do základů mravní cítění.
(KKC, §1864-1865)

Shrnuto: necking a petting spadají pod hřích masturbace, který je klasifikován jako TĚŽCE nezřízený (z důvodu vyloučení plodícího aktu jde také o hřích proti přirozenosti podobně jako homosexuální styk). Je tedy materií těžkého hříchu. Rovněž pohlavní styk mezi nesezdanými, hřích smilstva, je hříchem TĚŽKÝM. Cizoložství je pohlavní styk, při němž je ALESPOŇ jeden účastník sezdaný. Jde o hřích ještě  ZÁVAŽNĚJŠÍ než prosté smilstvo. Kajícník, který se zpovídá bez předsevzetí již nehřešit, zpovídá se neplatně a svatokrádežně. Jde o jeden z hříchů proti Duchu svatému, který je principielně neodpustitelný - protože hříšník odmítá odpuštění.

Bartákův příklad svědčí o tom, jak hříchy proti šestému přikázání otupují mravní vědomí, činí člověka náchylným k tomu, aby klamal sám sebe, a strhávají jej do hříšné závislosti. Ano, právě proto je třeba odsoudit sebeukájení, cizoložství, smilstvo i pornografii.

P.S. Jak Petra Paroubková, tak Jaroslav Barták se dopustili trestného činu podle kanonického práva, kánonu 1369:  Kdo na veřejné tribuně v projevu nebo v kázání nebo v rozšiřované tiskovině či ve sdělovacích prostředcích pronese rouhání nebo těžce uráží dobré mravy nebo vysloví urážky proti náboženství nebo církvi nebo budí vůči církvi nenávist a pohrdání, ať je potrestán spravedlivým trestem.

K dané problematice se vyjádřil i morální teolog dr. Lorman: http://www.christnet.cz/magazin/zprava.asp?zprava=22158

Vědomí a osobnost

Individuum nadané rozumem a tím schopné vědomí sama sebe a sebereflexe se nazývá osobnost. Prosté vědomí sebe sama, vlastního já, doprovází naši veškerou  poznávací činnost. Tento způsob sebevědomí nazývá sv. Tomáš jednotlivým,[1] moderní psychologie hovoří o prostém vědomí či momentu já.[2] Když se vědomě zaměřujeme na sebe sama dochází podle sv. Tomáše k obecnému sebepoznání,[3] moderní psychologie hovoří o reflexívním vědomí.[4] Ve scholastických termínech se prosté vědomí označuje jako conscientia in actu exercito, reflexívní vědomí pak consciencia in actu signato.[5] Svatý Tomáš Akvinský píše:

Prvním předmětem jeho [lidského rozumu] rozumění není jeho esence, ale něco vnějšího, totiž přirozenost hmotné věci. A proto to, co je primárně poznáváno  lidským rozumem, je tento předmět; a sekundárně je poznáván sám úkon, kterým se poznává předmět; a skrze úkon se poznává sám rozum, jehož dokonalostí je samo rozumění. A proto Filosof praví, že předměty se poznávají před úkony a úkony před mohutnostmi.[6]

Na základě toho rozlišuje A. D. Marek[7] pět stupňů vědomí:

1. uvědomujeme si, že vnímáme, ale obsah je nejasný;
2. uvědomujeme si jasně vnímaný předmět;
3. přemýšlíme o vnímaném či představovaném předmětu;
4. přemýšlíme o vnímání, představování, cítění – předmětem reflexe je činnost, obsah je vedlejší (jde o nevlastní reflexi);
5. přemýšlíme o myšlení (vlastní reflexe).

Podmínkou pro to, aby mohlo být individuum osobností není aktuální vědomí, ale pouze přirozenost, z níž schopnost sebevědomí a vědomí vyplývá. V opačném případě by lidé spící, v hypnóze či narkóze neměli osobnost.[8]

Osobnost tvoří několik vrstev: první vrstvou je oblast vegetativní, druhou oblast smyslového poznání a žádání a třetí oblast rozumového poznání a svobodného rozhodování. První vrstvu má člověk společnou s rostlinami a živočichy, druhou s živočichy a třetí je v hmotném světě vlastní pouze člověku. Jednotlivé složky osobnosti by měly být v zájemné harmonii, nižší by se měla podřizovat vyšší.[9]

Lidská osobnost je komplexním celkem psychosomatických charakteristik. V psychologické literatuře existuje řada pokusů o typologii osobností, které preferují různá kritéria – somatologické, fyziologické, biopsychologické, psychologické a kulturní.[10]

Vyvážený pohled předkládá Metoděj Habáň,[11] který za kritérium třídění chápe využití schopností intelektuálních, volních a emotivních.

Součástí lidské osobnosti jsou i nevědomé a podvědomé obsahy poznávacích mohutností.[12]  Nevědomé může být to, co uniklo naší pozornosti, ale nějakým způsobem ovlivnilo naše jednání, dále tam patří vrozený instinkt (vis aestimativa) nebo také to, co původně bylo vědomé, ale vlivem tréninku a rutiny se automatizovalo tak, že si již vykonávání dané činnosti neuvědomujeme. Do podvědomí se přesouvají zapomenuté obsahy vědomí, nebo obsahy, které úmyslně z vědomí vytěsňujeme.

Roztřídění schopností,[13] z nichž se skládá

1. individualita a osobnost
1.1 myšlenková schopnost
 1.1.1 úvahová, spekulativní
- moudrost,
- zásadovost,
- věda
1.1.2 praktická
 - rozumnost jednání
 - umění
1.2 volní schopnost
2. temperament a přirozené vlohy
- vášně
- pudy  sklony
- vitální stránky

Podle schopnosti normálního reakce na určité situace se osobnosti dělí na[14]

1. „normální“: 1. standardní, 2. od standardu odlišné (akcentované osobnosti, géniové)
2. „patické“: 1. anomální osobnosti, 2. psychopatické osobnosti.

Patické osobnosti trpí poruchami chování, které činí problémy jim či společnosti, popřípadě oboum, přičemž platí, že chování mimo normu není způsobeno ani neurosou, ani psychosou.[15]

Klasifikace psychopatických osobností je obtížná, protože chování mimo normu je možné neomezeným způsobem.[16] Bývají emočně ploší, chladní a vypočítaví i velmi citoví. Někteří reagují různými způsoby na stejné podněty. Někteří dokáží nenávidět, někteří vše odpouští. Někdy jejich logika kulhá, někdy dokáží domýšlet věci do důsledků, před nimiž běžný člověk couvá (Hitlerova aplikace darwinismu). Mohou mít přepjaté morální povědomí i být zcela bez svědomí (obvykle každý psychopat má výkyvy charakterové od krajního altruisty až po bezohledného cynika a egoisty). Někteří jsou na první pohled nápadní (podivíni), některé nepoznáme ani po dlouhodobém styku. Někteří usilují o slávu a moc, jiní se drží v ústraní, nebo vyhledávají neustálou změnu a dobrodružství. Bývají vytrvalí v lásce i přelétaví (Don Juan). Bývají nezdrženliví a poživační, nebo naopak asketičtí.

Zvláštním druhem psychopatie je psychopatie hysterická. Jde o vystupňování ženských vlastností do extrémů, ale ne pouze u žen.[17] Vedoucím motivem je emoce, myšlení a chování je emoční, cítění je změněné – zvýšené, snížené či odlišné. Častá je hra na někoho jiného, proměnlivost, nečekané reakce.

Psychopatické rysy měla řada náboženských reformátorů, zakladatelů sekt, zločinců a umělců jako Balzac, Verlaine, Sandová, Musset, Baudelaire, Wilde, Byron, Shaw, London, Gaugain, Blake, Wagner, Schopenhauer, Nietzsche.

Psychopatickou osobnost v literatuře ztvárnil F. M. Dostojevskij (Idiot),  Ken Kesey (Vyhoďte ho z kola ven), Comte de Lautrémont (Zpěvy Maldororovy), Fuks (Spalovač mrtvol), ve filmech se psychopatická osobnost objevuje ve snímku Apokalypsa (Coppola), Mlčení jehňátek (Demme), Sedm (Fischer), Gauneři (Tarantino).

Psychózou zasahující osobnost je schizofrenie. Dělí se na 1. schizophrenia simplex, 2. schizophrenia pseudoneuroastenica, 3. schizofrenia hebephrenica, 5. schizofrenia paranoides.[18]

Schizofrenik žije jakoby v jiném světě (uvažuje se o tom, že za to může špatná funkce mozku při produkci dopaminu, tím se může pro schizofrenika jevit bezvýznamné důležitým a důležité bezvýznamným), osciluje mezi dráždivostí a emoční tupostí, nedokáže se do nikoho vcítit (a nikdo do něj), má poruchy myšlení, zanedbává důležité povinnosti, aniž by dokázal vysvětlit proč, někdy může vzplanout afektem zlosti, někdy je toporný, jindy grimasuje, řeč může být šroubovaná, propletená neologismy, může se tvářit hlubokomyslně, ačkoliv je zcela prázdný, často planě filosofuje.

Schizophrenia katatonica se dělí na produktivní a stuporozní. Obraz produktivní katatonické schizofrenie je typickým obrazem „blázna“ – pacienti se pitvoří, grimasují, gestikulují, skáčou, opakují po druhých slova a věty. Stuporozní typ schizofrenie se projevuje setrváváním v často velmi nepohodlných polohách, pacient z ničeho nic může projevit nějakou činnost.

Schizophrenia hebepherenica se projevuje klackovitostí, hrubou mluvou, koprolálií a pornolálií, prožíváním derealizace a depersonalizace, planým filosofováním.

Paranoidní schizofrenie se projevuje perzekučními bludy a halucinacemi. Bludy jsou na první pohled poznatelné. Pacienti slyší hlasy, kteří o nich hovoří, nadávají jim, radí atd.

Šílenství ve výtvarném umění zobrazil Hieronymus Bosch či Edward Munch. Schizofrenika vykreslil E. A. Poe (Zánik domu Usherů, Berenice), August Strindberg (Inferno), Fjodor Sologub (Posedlý), rozdvojení osobnosti symbolicky ztvárňuje R. L. Stevenson (Podivný případ doktora Jekylla a pana Hyda), ve filmu se rozdvojená osobnost vyskytuje ve snímku Klub rváčů (Fincher).

Je možné zmínit dva základní protichůdné postoje k osobám duševně nemocným. První je spojený s osvícenským racionalismem, který se snaží duševně choré postavit mimo společnost, druhý se hlásí ke slovu s kritikou projektu moderny a považuje psychiatrii jako nástroj společenské represe.[19]

Tyto přístupy lze vysledovat i u různých pojetí vztahu génia k duševní poruše.[20] Podle prvního přístupu musí být génius zdravý. Reprezentantem tohoto přístupu je kupříkladu Löwenfeld. Druhé dva přístupy vidí souvislost mezi duševní poruchou a genialitou. Podle extrémnějšího z těchto dvou přístupů, jehož reprezentantem je především Lombros, je génius v podstatě skrytý psychotik. Podle umírněnější verze je jak duševní nemoc, tak genialita jistou úchylkou, určitou extrémní dispozicí k jistým výkonům, a proto spolu genialita i šílenství souvisí. Představitelem tohoto směru je švýcarský psychiatr Bleuler.

Domníváme se, že vyváženým pohled na duševní nemoc bere v potaz jednak to, že jde může jít o kompenzační reakci organismu na určité extrémní podmínky, která může být inspirativní pro poznávání světa, jednak je třeba brát v potaz potenciální nebezpečnost, kterou představuje duševní choroba pro postiženého jedince i společnost.

---

[1] Tomáš Akvinský, Summa theol. 1, 87, 1co

[2] MAREK, A. D. Vznik, struktura a hodnota našeho poznání. Olomouc, 2003, s. 69

[3] Tomáš Akvinský, Summa theol. 1, 87, 1co

[4] MAREK, A. D. Vznik, struktura a hodnota našeho poznání. Olomouc, 2003, s. 69

[5] MAREK, A. D. Psychologie. Olomouc, 2000, s. 471.

[6] Tomáš Akvinský, Summa theol. 1, 87, 3co

[7] MAREK, A. D. Psychologie. Olomouc, 2000, s. 471.

[8] Tento názor zastávají obhájci potratů i (třebas i nucené) eutanázie jako Peter Singer.

[9] MAREK, A. D. Psychologie. Olomouc, 2000, s. 478.

[10] Ibidem, 494

[11] HABÁŇ, M. Psychologie.  V Brně, 1937, s. 234

[12]MAREK, A. D. Psychologie. Olomouc, 2000, s. 478.

[13] HABÁŇ, M. Psychologie.  V Brně, 1937, s. 235

[14] VONDRÁČEK, V. – HOLUB, F. Fantastické a magické z hlediska psychiatrie. Praha, 1968, s. 330

[15] Ibidem, s. 331

[16] Ibidem, s. 331

[17] Ibidem, s. 333

[18] Ibidem, s. 342

[19] FOULCAULD, M. Zrození kliniky. Červený Kostelec, 2010.
[20] PONDĚLÍČEK, I. Fantaskní umění : jeho vývoj a souvislosti. Praha, 1964, s. 130

Jednota protikladů

Filip Tvrdý se vysmívá slovním spojením, které do diskuze o eutanázii vnáší existencialisticky laděná psychoterapeutka. Píše:

Odvozený obrat "uchopit jinak uchopené" se ode dneška stává standardní součástí mé jazykové výbavy, hned vedle "skoku do víry", "samopohybu jsoucího", "jednoty protikladů" a "horizontu všech horizontů".

Rád bych přispěl svou troškou do mlýna a na příkladu Filipovi ukázal, co to je jednota protikladů. Vypadá to asi takto:

Teze:

Se značnou nadsázkou řečeno - věřit, že disponuji svobodnou vůlí, je úplně stejně oprávněné jako být přesvědčen, že jsem majitelem dvaačtyřiceti centimetrového přirození. Obojí je kognitivním omylem, který se nezakládá na skutečnosti, ať už je to dobře či ne. (Filip Tvrdý: The Lucrecian Swerve)

Antiteze:

Navíc mám tendenci nepovažovat eutanázii - podobně jako aborce - za skutečný morální problém. Hlavním imperativem v demokratických společnostech je možnost jedince svobodně disponovat svým majetkem, tělem a životem, a proto by mělo být jeho vědomé rozhodnutí považováno za dostatečný důvod pro důstojný odchod z tohoto světa. (Filip Tvrdý: Konečně o eutanazii na půdě filosofie)

Syntéza:

Člověk může používat to, co nemá.

Vot! Éto: "jednota protikladů".