Evoluční dialektika

Filipu Tvrdému se brilantně podařilo formulovat to, co lze nazvat základním rozporem darwinistické epistemologie.

Nejsme koneckonců přirozeným výběrem navrženi tak, abychom realitu poznávali adekvátně, ale abychom v ní přežili a reprodukovali se.

Pokud je toto tvrzení pravdivé, což si Tvrdý nepochybně myslí (už proto, že se snaží šířit evolucionistickou pravdu), pak je zároveň nepravdivé, protože se v něm tvrdí, že nejsme navrženi, abychom realitu poznávali adekvátně, tj. pravdivě, a toto tvrzení je nepochybně výsledkem našeho poznání. Pokud je pravdou o lidském poznání, pak je nutně nepravdou, protože je výsledkem lidského poznání a tvrdí, že člověk nepoznává realitu adekvátně, tj. pravdivě. Klasická kontradikce, na kterou jsem evolucionisty upozorňoval několikrát.

P.S. Kdyby mi práci obsahující takovouto formulaci předložil student prvního ročníku oboru vědecké informace a knihovnictví, pak bych mu ji vrátil k přepracování, neboť kontradikce (stejně jako tautologie) má podle "teorie silně sémantické informace" informační obsah rovný nule.

Magoři

Asi málokdo stojí o to poslouchat do nekonečna jednu anekdotu. Tak i mne kolovrátek člověka, který si myslí, že není rozdíl mezi syntaxí a sémantikou a že problém vědomí počítačů je možné řešit pomocí nekonečného regresu hierarchických úrovní jazyka, tedy pana doktora Filipa Tvrdého, přestal bavit. Měl jsem docela rád kdysi tvrdého ateistu, dnes nebožtíka na pravdě Boží, Filipa Sklenáře, protože byl vtipný a originální a jistým způsobem i velkorysý, což jsou přesně vlastnosti, kterých se Filipu Tvrdému naprosto nedostává. Proto jsem se se svým Magnem Errorem odmlčel, usoudil jsem totiž, že pan Tvrdý skutečně není rovnocenný soupeř a házení perel jistým zvířatům máme zakázané.

Po dlouhé době jsem se však přece jen odhodlal nahlédnout na blog Massive Error, jestli se tam přece jen neobjevilo něco nového a zajímavého. Neobjevilo. Nicméně článek, v němž Tvrdý "dokazuje", že rasismus má náboženský původ (o tom žádná), že není spojen s darwinismem (samozřejmě že je, protože i Darwinův monogenetismus lidského druhu nezmění nic na tom, že pod vlivem prostředí mohly jednotlivé skupiny vyvinout ve více či méně cenné rasy a že rasa je první krok k novému druhu) a že nacistická říše byla v podstatě křesťanským státem, je docela pozoruhodný. Berme to s nadhledem, i když poslední tvrzení, je možné chápat jako trestný čin. Jen krátce.

Adolf Hitler se o křesťanství vyjadřoval takto:

Co je to za Boha, který má radost z toho, že se lidé pro něho trýzní! Celá věc je velice jednoduchá: Pámbíček dává předpoklady pro spáchání hříchu; když to konečně klaplo za pomoci ďábla, použije panny, aby porodila člověka, který spasí lidstvo svou smrtí! Mohamedánství by snad ještě dokázalo nadchnout pro své nebe. Ale když si představím to nudné křesťanské nebe! Na zemi má člověk svého Richarda Wagnera, ale nahoře slyší jen aleluja a nevidí nic jiného než palmové ratolesti, batolata a starce. Křesťanství je tím nejšílenějším výplodem lidského mozku, výsměch všemu božskému. Černoch se svým fetišem je vysoce nadřazen tomu, kdo vážně věří v zázrak Převtělení. (Adolf Hitler, Monology, s. 118)

O rasismu se papežové zase vyjadřovali takto: Sicut Dudum,  Sublimus Dei

O německém nacismu takto: MIT BRENNENDER SORGE

Mimochodem autor knihy Proč holocaust? Jan Horník nikdy Adolfu Hitlerovi ateismus nepřipisoval. Považuje ho za teistu, teismus, ale ještě neznamená křesťanství. Ve své reakci na tento článek Filip Tvrdý cituje slova A. Hitlera o zbožnosti, kterou ovšem Jan Horník citoval dávno před ním.

Co tedy podle Hitlera stojí na počátku veškeré skutečnosti? Již v minulém díle bylo možné postřehnout, že Hitler ve svém myšlení počítá s nějakým Bohem. Abychom se však napevno ujistili, že je Hitler skutečně přesvědčen o existenci Prozřetelnosti, a abychom lépe porozuměli důsledkům, které bude mít Hitlerova představa o Bohu v celém jeho dalším uvažování, podívejme se nyní na jeho názory týkající se Boha o něco podrobněji.

V případě Hitlerovy Prozřetelnosti se bohužel budeme muset spokojit převážně s citáty z Monologů, neboť Hitler po sobě žádné systematické pojednání o Bohu nezanechal. Není to zrovna ideální, neboť se nejedná o zcela autentické texty. Monology jsou jen zprostředkovaným záznamem Hitlerových proslovů, ale nezbývá než pracovat s tím, co je k dispozici. Alespoň základní obraz Hitlerovy Prozřetelnosti, který bude pro náš účel dostatečný, snad získáme.

Hitler svou představu Boha popisuje například takto:

„Je velkou tragédií, že chápeme věci v jejich bytí, ale to bytí nám zůstává hádankou. Víme, že prvek se skládá z tolika a tolika atomových jader, ale: proč to všecko? Proč je Slunce, proč hvězdy? V okamžiku, kdy dospějeme k poslední otázce, k tomu Proč?, vše vyústí v představu Všemocné síly. Až v Linci postavím hvězdárnu, dám na ni napsat: Nebe oslavuje Věčnost! Je krásné, že člověk pro to našel jeden pojem – Bůh! Všesíla, tvořící světy, jistě přidělila každé jednotlivé bytosti její úkol. Vše se odehrává tak, jak se odehrávat musí!“¹

Hitler je tedy přesvědčen, že existuje jakási všemocná síla, která tvoří světy, a nějak předurčuje osud tvorů; například tím, že jednotlivým stvořeným bytostem přiděluje jejich životní úkoly. I v případě Hitlerovy Všesíly jde evidentně o Bytost, kterou lidé běžně nazývají Bohem a kterou si ve svých představách přirozeně spojují s Původcem světa a tím pádem i zdrojem řádu, který ve světě panuje. Hitlera proto rozhodně nelze označit za ateistu, neboť počítá s nějakou vyšší božskou autoritou, která přesahuje svět a určuje jeho smysl.

Kým přesně ale je Hitlerův Stvořitel? Jakou konkrétnější představu o něm měl? Vzhledem k tomu, že v Hitlerově případě lze jen velice obtížně nalézt nějaké přesné pozitivní vymezení, můžeme si vypomoci také tím, jakou představu o Bohu Hitler nezastával. Můžeme u něj například snadno vyloučit tu křesťanskou. I když byl totiž Hitler vychováván jako katolík, přesvědčení svých rodičů rozhodně nepřevzal:

„Co je to za Boha, který má radost z toho, že se lidé pro něho trýzní! Celá věc je velice jednoduchá: Pámbíček dává předpoklady pro spáchání hříchu; když to konečně klaplo za pomoci ďábla, použije panny, aby porodila člověka, který spasí lidstvo svou smrtí! Mohamedánství by snad ještě dokázalo nadchnout pro své nebe. Ale když si představím to nudné křesťanské nebe! Na zemi má člověk svého Richarda Wagnera, ale nahoře slyší jen aleluja a nevidí nic jiného než palmové ratolesti, batolata a starce. Křesťanství je tím nejšílenějším výplodem lidského mozku, výsměch všemu božskému. Černoch se svým fetišem je vysoce nadřazen tomu, kdo vážně věří v zázrak Převtělení.“²

Křesťanskou představu Trojjediného Boha tedy můžeme směle vyloučit. Ale s nějakou božskou bytostí Hitler přece jen počítá. Jinak by jen těžko mohl mluvit o „výsměchu všemu božskému“.

S konstatováním, že podle Hitlera existuje Stvořitel, který je původcem řádu ve světě, bychom si sice již pro náš účel vystačili, přesto nebude na škodu se alespoň o trochu lépe obeznámit s tím, jak si Hitler svou Prozřetelnost konkrétněji představoval. Určitým vodítkem může být například následující záznam:

„Na tom, co bolševismus udělal z člověka, vidíme nejlíp, že na počátku výchovy musí být úcta. Úcta k Prozřetelnosti, k Nepoznatelnému, k Přírodě – nebo jak tomu chcete říkat – počínaje úctou mládí ke stáří. Jinak se z člověka stane něco horšího než zvíře.“³

Hitler v tomto případě nijak netrvá na přesném pojmenování a kromě obvyklého termínu „Prozřetelnost“ používá ještě slova „Nepoznatelné“ a „Příroda“. Bůh je tedy pro Hitlera spíš něčím na způsob skryté přírodní síly, kterou lze těžko zachytit a pojmenovat.

Že má Hitlerova představa o Prozřetelnosti nejblíže právě k jakési vyšší přírodní síle, lze vyčíst i z následující ukázky:

„Myslím, že ten, kdo se dívá na přírodu otevřenýma očima, se stane tím nejzbožnějším člověkem; ne ve smyslu církevní zbožnosti, nýbrž na způsob vnitřního sebepoznání.

Koncem minulého století prohlašoval liberalismus, svedený pokroky přírodních věd a techniky, že člověk je pánem přírody, že brzy ovládne i vzduch atd. A přitom stačí, aby přišel orkán, a všechno se zboří jako domeček z karet.

My maximálně poznáváme zákony, podle nichž se odehrává život přírody; budeme moci využít ve svůj prospěch znalosti zákonů přírodních věd; ale na to, jak ty zákony fungují, na to nepřijdeme.
Rozumí se to samo sebou: naše hledisko nám nedovoluje nahlédnout do jiných rovin. Proto vymyslel člověk překrásný pojem Všemohoucnosti, již uctívá jako božstvo. My nechceme vychovávat k ateismu.“⁴

Ať už si však Hitler pod svou Všemohoucností představuje cokoliv, každopádně se nejedná o nějakého osobního Boha, ať ve smyslu osobní bytosti, nebo Boha, který by se osobně vztahoval k jednotlivým lidem.
Jak je patrné i z následujícího záznamu, celkově Hitler zastával spíše postoj člověka, který o Bohu, případně o věčnosti, nic přesnějšího vědět nemůže, a zbývá mu jen poznávat především zákony, které Bůh do světa vložil, aby se podle nich mohl ve svém životě řídit:

„Kdo je dnes obeznámen s přírodovědou, nemůže brát učení církve vážně. Co je v protikladu s přírodními zákony, nemůže být od Boha, a Pámbíček se s bleskem nezastaví ani před kostelem. Náboženská filosofie, vybudovaná v podstatě na antických představách, je pod úrovní dnešního lidstva. […]

Nevím nic o onom světě a jsem natolik upřímný, že to přiznávám. Jiní lidé tvrdí, že o tom něco vědí, a já jim nemohu dokázat, že tomu tak není. Venkovské panímámě nechci svou filosofii vnucovat. Církevní nauka je také svého druhu filosofie, i když neusiluje o pravdu. Nevadí to, protože lidé neumějí uvažovat o velkých věcech. Všechno pak vyúsťuje v poznání bezmoci člověka vůči věčným přírodním zákonům. To není škodlivé, hlavní věc, když dojdeme k poznání, že záchrana člověka spočívá v tom, aby se pokoušel o pochopení božské Prozřetelnosti a nemyslel si, že se může těmto zákonům vzpírat. Když se člověk pokorně podřídí zákonům, pak je to nádherné.“⁵

I když tedy zřejmě nikdy zcela přesně nezjistíme, kým nebo čím měla být Hitlerova Prozřetelnost, musíme při dalším čtení počítat s tím, že Hitler uznává existenci nějaké Vyšší síly, která svět přesahuje a stojí v jeho základech. Hitler proto není ateistou ve striktním slova smyslu.

Hitlerova Prozřetelnost je každopádně zdrojem přírodních zákonů světa, a jak je patrné z poslední ukázky, ohledně jejich poznatelnosti už Hitler tak skeptický není. Dokonce mluví o nutnosti a nádheře se takovým věčným přírodním zákonům podřídit a zdá se, že v jejich poznání a pochopení spatřuje i jakousi záchranu člověka. Podívejme se tedy blíže na to, jak Hitler řád světa a jeho zákony pochopil.

Ano, a v tuto chvíli dostává prostor darwinismus.

Nebe a peklo

Zamysleme se nad dalšími dvěma body námitek Michala Hanka, které se týkají nebe a pekla. Základním předpokladem existence těchto institucí, kterým je nesmrtelnost lidské duše, jsme se zabývali v předchozím článku. Nyní se vyjádříme ke zbytku. O nebi Michal píše:

2) Pojem (křesťanského) nebe. Neexistuje-li duše, pak nemá význam ani nebe (jakožto místo kde tráví věčnost duše spasených). Pojem je navíc značně problematický i tak: křesťané neumí říct, proč by nás vůbec měla lákat představa věčného života bez jakékoliv reálné náplně, bez interakce se skutečným světem, oddáni na pospas věčnosti (umí si to vůbec někdo představit?) strávené se svými vlastními myšlenkami a zaliti drogou monotónní Boží “lásky”. Navíc se křesťané neumí vypořádat s otázkou, zda naše duše v nebi budou mít svobodnou vůli. Neexistuje-li, pak bychom podle nich samých měli být jen roboti, a existuje-li, pak by mělo v nebi existovat i Zlo, což je poněkud paradoxní.

Viděli jsme, že duše existuje a je nesmrtelná. Věčný život si samozřejmě nikdo neumí představit, ale dokážeme jej myšlenkově uchopit (v tom právě tkví rozdíl mezi představivostí, která je maximálně kombinací smyslových vjemů, a myšlením, které od smyslového odhlíží). Sami křesťané uznávají, že si nebeskou blaženost nedokáží představit, jak o tom svědčí slova sv. Pavla:

Ale jak je psáno: ‚Co oko nevidělo a ucho neslyšelo, co ani člověku na mysl nepřišlo, připravil Bůh těm, kdo ho milují.‘  (1 Kor 2, 9)

Přesto je o ní možné ledacos říct. Je například naprosto jisté, že nejde o život bez "reálné náplně" (náplní onoho života je nekonečné poznávání toho, co je v nejvyšší, nekonečné míře jsoucí), bez "interakce se skutečným světem" (Bůh je skutečnější než cokoliv stvořeného, ale i se stvořeným světem mají svatí v nebi kontakt prostřednictvím tzv. obcování svatých), a že Boží láska není "monotóní". Naopak. Je-li pozemskou kvalitou zábava, je jisté, že pobyt v nebi bude nekonečně zábavný bez jakékoliv možnosti omrzení.

Vůle svatých v nebi je v naprosté shodě s vůlí Boží, proto v nebi není možný hřích. Přesto je vůle svatých svobodná, protože její soulad s vůlí Boží je výsledkem jejich svobodného definitivního rozhodnutí bez existence sebemenšího důvodu a touhy toto rozhodnutí zvrátit (podobně jako u zavržených, kteří sice svým rozhodnutím trpí, ale změnit jej nechtějí). Vůle není zcela nedeterminovaná. Obecně je determinovaná dobrem, to, co chce je vždy dobro (skutečné či zdánlivé). Nedeterminovaná je pouze v tom smyslu, že volí mezi různými alternativami dobrého. To je však možné pouze tehdy, nedostává-li se člověku dokonalého poznání. Volba mezi alternativními dobry či možnost považovat zlé za dobré v nebi již odpadá. Proto může být vůle plně v souladu s vůlí Boží. Přesto není nesvobodná, protože jí schopnost volby stále zůstává. Pouze se již neuskutečňuje. Konečné rozhodnutí padlo ještě za pozemského života a vůle zakouší jeho plody, které jsou dobré, proto nemá sebemenší důvod je měnit.

A teď k peklu. Michal píše:

3) Pojem pekla. Ježíš deklaruje jeho existenci poměrně dost jasně, jako místo věčného utrpení, kde bude pláč a skřípění zubů (např. Matouš 8:12). Neexistuje-li však duše, nemá smysl ani peklo. Navíc křesťané nejsou schopni vysvětlit, jak by Dobrý Bůh mohl na základě kratičkého pozemského života (80 let?) odsoudit člověka ke strašnému utrpení po stovky, tisíce, miliony a miliardy let – celou věčnost. Pošetilost představy spravedlivého Boha, který takto jedná, vede mnohé křesťany k nevíře v peklo – čímž se ovšem dostávají do rozporu s Ježíšem. Jak se s problémem vyrovnávají mi není známo – pravděpodobně to drtivou většinu z nich netrápí.

Peklo je naprosto reálné a neprázdné. Lidská duše je nesmrtelná. To, co člověk dělá během pozemského života, dělá s ohledem na život věčný, ze své přirozenosti nemůže jinak. Z hlediska věčnosti neexistují žádné přechodné stavy (očistec je dočasný a trvá jen do posledního soudu). Jestliže Bůh nabízí člověku, aby žil na věčnosti s ním, a člověk má svobodnou vůli, pak se může rozhodnout pro Boha - a to je nebe - nebo Boha odmítne, a to je peklo (jde o dobrovolné nedosažení cíle, pro který byl člověk určen). Jednu z těchto alternativ člověk musí zvolit. Kdyby součástí nabídky bylo jen nebe, znamenalo by to, že Bůh nerespektuje svobodnou vůli člověka a jedná proti svému vlastnímu záměru. Formalizovat to můžeme pomocí následujícího dvojitého sylogismu.

Má-li člověk svobodnou vůli a Bůh ji respektuje, pak musí být nebe nabídkou, nikoliv faktem, se kterým nemůže nic dělat.

Avšak člověk má svobodnou vůli a Bůh ji respektuje.

Tedy nebe je nabídka.

Je-li nebe nabídka, musí existovat možnost jejího odmítnutí (jinak by nešlo o nabídku).

Avšak nebe je nabídkou.

Tedy existuje možnost jejího odmítnutí, které nazýváme věčným zavržením - peklem.

***

Vše, co děláme, děláme s ohledem na věčnost, neboť jsme lidé s nesmrtelnou duší.

Nesmrtelná duše

Michal Hanko ve svém článku Racionalita křesťanství udává 24 bodů, proč je křesťanská víra iracionální. Jsem schopen dát mu odpověď na každý z nich, i když mne mrzí, že nečte takové knihy, které by jeho naivní námitky spolehlivě rozptýlily. Nyní se vyjádřím k 1/6 námitek. Vzhledem k tomu, že námitky 2-4 jsou založeny na námitce č. 1, stačí se zabývat pouze jí. Milan Hanko píše:

1) Neexistuje duše. Za myšlení člověka je zodpovědný mozek, stejně tak jako za jeho osobnost, vědomí , city včetně např. lásky.

Tato tvrzení je třeba dokázat vzhledem k tomu, že o existenci duše je přesvědčena drtivá většina lidí všech kultur. Zodpovědnost mozku za myšlení není tak jednoznačná věc. I v moderní filosofii mysli existují různá pojetí vztahu mentálních stavů a stavů mozku: dualismus, mentalismus, fyzikalismus a jejich různé odnože (viz třeba HAVEL I. Kognitivní věda a vztah mezi tělem a myslí. In KRÁMSKÝ, D. (ed.). Kognitivní věda dnes a zítra. Liberec : Nakladatelství Bor, 2009.)

Křesťané nedokážou říct, za jakou část myšlení/vědomí člověka by duše vůbec měla zodpovídat, a nejsou schopni ani naznačit jak by měla fungovat příslušná interakce.

Ale dokážou. Duše je zodpovědná nejen za myšlení, ale i za kompletní život člověka. Duše je podstatná forma živých organismů. Je zodpovědná za jejich vyživování, růst, smyslové poznání a u člověka i za myšlení. Je tedy zodpovědná také za strukturu mozku a jeho činnost. Veškeré lidské fyzické funkce jsou konstituované lidskou duší. Člověk má rozumovou duši, která však přesahuje ještě vegetativní a smyslovou funkci, a dokáže myslet. Myšlení se neděje v mozku, ale je na mozku závislé proto, že lidské myšlení doprovází vždy smyslové představy, které v mozku skutečně sídlí. Proto poškození mozku může porušit myšlení. (viz PEROUTKA, D. Peroutka, D.: Thomistic Anthropological Dualism, Organon F, XVIII. (2011), No 1, pp 26-39)

Kdyby totiž nehmotná duše ovlivňovala hmotný mozek (který by se bez její existence choval jinak!) musel by tento vliv být fyzikálně měřitelný. Netřeba asi dodávat, že žádné podobné ovlivňování mozku nikdy změřeno nebylo, a já bych si vsadil na to, že ani nebude. Pojem duše je problematický i z řady jiných důvodů, které rozeberu později v samostatném článku.

Vždyť tento vliv je fyzikálně měřitelný. EEG je fyzikální projev činnosti duše. Ale pozor! To i EKG! Duše je totiž zodpovědná nejen za myšlení, ale za celý život organismu. Smrt je oddělení duše od těla. U roslin a zvířat duše zaniká, u člověka je duše nesmrtelná.

Existují dva důkazy nesmrtelnosti lidské duše. Jeden podává sv. Tomáš Akvinský. Nechci se jím déle zabývat, proto ho uvedu tak, jak u Tomáše stojí.

To, co je principem rozumové činnosti, což nazýváme duší člověka, je nějaký netělesný a svébytný princip. Je totiž jasné, že člověk může rozumem poznávat přirozenosti všech těles. To, co však může něco poznávat, nesmí nic z toho mít ve své přirozenosti; protože to, co by v něm přirozeně bylo; bránilo by poznávání jiných; jako vidíme, že jazyk nemocného, který je zkažený žlučovou a hořkou šťávou, nemůže pocítit něco sladkého, ale vše se mu zdá hořké. Kdyby tedy rozumový prvek měl v sobě přirozenost nějakého tělesa, nemohl by poznávat všechna tělesa. Avšak každé těleso má nějakou určitou přirozenost. Je tudíž nemožné, aby rozumový princip byl tělesem.

A podobně je nemožné, aby rozuměl prostřednictvím nějakého tělesného orgánu, protože by také určitá přirozenost tohoto orgánu bránila poznávání všech těles; jako kdyby nějaká určitá barva byla nejen na zornici, nýbrž i na skleněné nádobě, vlitá tekutina se zdá téže barvy.

Tudíž sám rozumový princip, kterému se říká mysl nebo rozum, má činnost o sobě, ve které nemá tělo účast. Nic však nemůže jednat o sobě, co není o sobě svébytné. Neboť činnost není nic jiného než jsoucno v uskutečnění; proto způsobem, kterým nějaké jsoucno jedná, zároveň i je. Proto neříkáme, že teplo otepluje, nýbrž otepluje to, co je teplé.

Zůstává tedy, že lidská duše, které se říká rozum nebo mysl, je něco netělesného a svébytného. (Tomáš Akvinský, Summa theol. 1, 75, 2co)

Zde je třeba pro upřesnění dodat, že pokud je duše svébytná, znamená to, že je na těle nezávislá, může tedy existovat dál po tělesné smrti.

Druhý povává Jiří Fuchs (FUCHS, J. Filosofie 5. Problém duše. Praha : Krystal OP, 1999). Tento důkaz lze rekonstruovat asi takto:

1. existuje Bůh, jakožto první příčina světa a jeho stvořitel (to je dokázáno pomocí kosmologického důkazu Boží existence (viz například CARDAL, R. Bůh ve světle filosofie. Praha : Krystal OP, 2001.);
2. Bůh je dobrý (vyplývá z analýzy Boží bytnosti);
3. Bůh stvořil lidskou přirozenost (vyplývá z pojetí Boha jako stvořitele);
4. v lidské přirozenosti je touha po spravedlnosti (evidentní);
5. tato touha by byla zcela absurdní, kdyby lidský život končil smrtí, protože na tomto světě se spravedlnost nerealizuje;
6. lidská touha po spravedlnosti a lidská smrtelnost jsou v rozporu, kdyby byla lidská duše smrtelná, byla by lidská touha po spravedlnosti něčím nepřirozeným;
7. dobrý Bůh nechce člověka klamat a nevytváří absurdní (nepřirozené) přirozenosti;
8. ergo: lidská duše je nesmrtelná.

K dalším námitkám se vyjádříme příště.

Švanda s šutrem

Je pravdou, že drtivá většina dnešních křesťanů (včetně katolíků) umí svou víru špatně obhájit (v Katolické církvi je to dáno tím, že tomistická teologie a filosofie, ačkoliv zůstává jedinou oficiální katolickou naukou, byla po II. vatikánském koncilu upozadněna: naštěstí dochází k její obnově). Proto se stává, že dnešní věřící dokáží stěží odpovědět na hloupou otázku, která je snad tak stará jako monoteistická teologie sama. V nejznámnějším pojetí zní takto:

Dokázal by Bůh stvořit kámen tak těžký, že by jej sám neuzvedl?

Ať už kladná či záporná odpověď na tuto otázku prý implikuje, že Bůh není všemohoucí. Když nedokáže stvořit, není všemohoucí. Když dokáže stvořit, nedokáže uzvednout. Když nedokáže uzvednout, není všemohoucí.

Tato otázka, která zdá se vede vždy k popření Boží všemohoucnosti (a tím i křesťanského pojetí Boha), je v rámci jediné bezesporné filosofie, kterou je filosofie realistická, zodpověditelná velmi jednoduše.

Odpověď zní:

Ne. To by Bůh nedokázal.

Znamená to, že Bůh není všemohoucí? Vůbec ne. Všemohoucnost, jak už slovo naznačuje, se týká všeho, co je možné. Daný požadavek na Pána Boha se však vymyká z hranic možného. Proto Bůh nedokáže stvořit takový kámen, který sám neunese, jako nedokáže sestavit kulatý čtverec či nedokáže stvořit nejlepší z možných světů (vždy totiž může stvořit nekonečně mnoho lepších světů, než je ten aktuální, proto aktuální svět nemůže být nejlepší možný).

Takže: Bůh je všemohoucí i přesto, že nesmysly dělat neumí.

P.S. Pro ty, kdo pochybují o správnosti Tomášovi úvahy.

Bůh může udělat vše.
Vše, co někdo může udělat, je možné
----------------------------
Tedy Bůh může udělat to, co je možné.

Přirozené vysvětlení náboženství

Tvrdý Filip parafrázuje článek (že ho furt baví šířit cizí memy) o přirozeném výkladu náboženství. V článku jsou rozlišovány tři teorie původu náboženství (kognitivní, evoluční, koevoluční). Dvě jsou slibné, třetí je dosti pochybná. Zastavme se u nich.

Kognitivní. Vypadá velmi rozumně. Člověk, protože má rozum, se ptá, co je nutným předpokladem nahodilého světa. A dochází k Bohu, ale i k bohům a různým silám. Ptá se, jaký tento předpoklad musí být a zjišťuje, že nehmotný a osobní, pokud osobnost nepovažuje za zlo jako budhismus.

Evoluční. Také je slibná. Vysvětluje, proč se ateisté moc nemnoží, a proč Evropu brzy převálcuje Islám.

Koevoluční. Nevypadá dobře. Nedokáže vysvětlit, proč se ateismus moc nešíří, i když ateisté blogují a blogují.

Katechismus podle Bartáka

Po Petře Paroubkové se v našich vodách objevil nový „katolík“, jehož pojetí katolické morálky je poněkud svérázné – Jaroslav Barták. Srovnejme jeho výroky s výroky Katechismu katolické církve. Nejprve učiňme drobnou poznámku. Těžký hřích je v katolické církvi definován jako dobrovolné a vědomé postavení se proti Božímu řádu v závažné věci. Chybí-li jedna z podmínek, je hřích lehký. Lehké hříchy nepřipravují člověka o milost posvěcující získanou křtem. Těžké ano. Člověk, který zemře v těžkém hřích, je navždy zavržen. Milosti posvěcující po těžkém hříchu lze nabýt svátostí pokání, která vyžaduje hříšníkovu lítost spojenou s předsevzetím nehřešit, vyznání hříchů před knězem (zpověď), rozhřešení udělené knězem a vykonání pokání. Pokud chybí tyto podmínky, není svátost pokání platná. Tam, kde katechismus hovoří o těžké nezřízenosti, závažnosti a podobně, znamená to, že tento skutek patří do kategorie těžkých hříchů z hlediska závažnosti látky.

Z toho, co říkáte, z vás čiší respekt ke katolické církvi a jejím představitelům. Jak se to slučuje s vašimi momentálně zveřejňovanými sexuálními „libůstkami“?
Lidé, kteří církevní nauce rozumějí, vědí, že existuje takzvaný petting a netting, který je dovolen i mladým lidem. V Itálii, ve Španělsku, u nás a kdekoli jinde, a to není nic špatného. Já miluji svoji ženu a žádnou jinou jsem nikdy nemiloval. Jedná se o určité uvolnění, to neznamená klasický sex.

Výrazem sebeukájení (masturbace) se míní úmyslné vydráždění pohlavních orgánů s cílem zakoušet pohlavní rozkoš. „Jak učitelský úřad církve, v linii stálé tradice, tak i mravní smysl věřících bez váhání tvrdily, že sebeukájení je skutek vnitřně a těžce nezřízený.“ „Vědomé užívání pohlavních schopností z jakýchkoliv důvodů mimo normálních manželských vztahů podstatně odporuje jejich účelu (zaměření).“ Vyhledává se v něm pohlavní rozkoš mimo „pohlavní vztah požadovaný mravním řádem, totiž takový, který v souvislosti pravé lásky uskutečňuje plný smysl vzájemného sebedarování a lidského plození“. (KKC, §2352)

To, o čem tady mluvíme, není cizoložství?
Pochopitelně že ne. Já si vždycky najímám jako osobní asistentky slečny, které jsou svobodné.

Cizoložství. Toto slovo označuje manželskou nevěrnost. Když dva partneři, z nichž je alespoň jeden sezdaný, mají mezi sebou pohlavní styk, i třeba náhodný, dopouštějí se cizoložství. Kristus odsuzuje cizoložství spáchané i prostou žádostivostí. Šesté přikázání a Nový zákon cizoložství naprosto zakazují. Proroci pranýřují jeho těžkou hříšnost, vidí v něm symbol hříchu modloslužby. (KKC, § 2380)

Ale vy jste ženatý?
Ano. Ale církev rozlišuje cizoložství jako hřích, když si někdo bere jinou ženu, která je vdaná, jako by si vzal něco, co náleží jejímu manželovi. Pokud je žena svobodná, jedná se o menší prohřešek, takzvané smilstvo, a to jenom tehdy, pokud zajde k zavedení penisu do vagíny.

(KKC, §2380 a §2352)

Vy s tím tedy žádný morální problém nemáte?
Na světě jsou milióny katolíků a pravoslavných, kteří používají orální sex jako náhražku klasického sexu, ale nehřeší, neporušují morální zásady.

(KKC, §2352)

(...)

Tušily osobní, smluvně vázané asistentky, že s vámi budou mít sex v rámci pracovní náplně?
Slečna Lucie se se mnou milovala od první schůzky.

(viz další otázka)

Ta tu není a nemůže se k tomu vyjádřit, tu nechme. Zajímavé na vaší odpovědi je, že říkáte, že se s vámi „milovala“, když jste mi tvrdil, že se nimi nespíte, že to by byl těžký hřích.
Opakuji, je rozdíl mezi cizoložstvím, to je spaní s vdanou ženou, a smilstvem, což obnáší kontakt se svobodnou slečnou. Smilstvo je lehký hřích, jak jsem vám již řekl.

Smilstvo je tělesné spojení svobodného muže se svobodnou ženou, kteří neuzavřeli manželství. Závažně odporuje důstojnosti osob a lidské pohlavnosti, přirozeně zaměřené jak na dobro manželů, tak na plození a výchovu dětí. Kromě toho je to těžké pohoršení, jestli se tím mravně kazí mládež. (KKC, §2353)
　
Takže z toho se pak vyzpovídáte a je to?
Ano, samozřejmě. Bůh mi to odpustí a já to mohu dělat znovu.

Lítost zaujímá první místo mezi úkony kajícníka. Je to „bolest ducha a odsouzení spáchaného hříchu, spojené s předsevzetím v budoucnu už nehřešit“. (KKC, §1451)

(...)

„Proto vám pravím, že každý hřích i rouhání bude lidem odpuštěno, ale rouhání proti Duchu svatému nebude odpuštěno“ (Mt 12,31). Boží milosrdenství nezná hranic, když však je někdo vědomě odmítá přijmout prostřednictvím kajícnosti, odmítá odpuštění vlastních hříchů a spásu nabídnutou Duchem svatým. Taková zatvrzelost může vést k definitivní nekajícnosti a k věčnému zavržení.

Hřích strhává ke hříchu; opakování týchž skutků plodí neřest. Z toho vyplývají zvrácené náklonnosti, které zatemňují svědomí a zkreslují konkrétní hodnocení dobra a zla. Takovým způsobem má hřích tendenci se šířit a upevňovat, ale nemůže zničit až do základů mravní cítění.
(KKC, §1864-1865)

Shrnuto: necking a petting spadají pod hřích masturbace, který je klasifikován jako TĚŽCE nezřízený (z důvodu vyloučení plodícího aktu jde také o hřích proti přirozenosti podobně jako homosexuální styk). Je tedy materií těžkého hříchu. Rovněž pohlavní styk mezi nesezdanými, hřích smilstva, je hříchem TĚŽKÝM. Cizoložství je pohlavní styk, při němž je ALESPOŇ jeden účastník sezdaný. Jde o hřích ještě  ZÁVAŽNĚJŠÍ než prosté smilstvo. Kajícník, který se zpovídá bez předsevzetí již nehřešit, zpovídá se neplatně a svatokrádežně. Jde o jeden z hříchů proti Duchu svatému, který je principielně neodpustitelný - protože hříšník odmítá odpuštění.

Bartákův příklad svědčí o tom, jak hříchy proti šestému přikázání otupují mravní vědomí, činí člověka náchylným k tomu, aby klamal sám sebe, a strhávají jej do hříšné závislosti. Ano, právě proto je třeba odsoudit sebeukájení, cizoložství, smilstvo i pornografii.

P.S. Jak Petra Paroubková, tak Jaroslav Barták se dopustili trestného činu podle kanonického práva, kánonu 1369:  Kdo na veřejné tribuně v projevu nebo v kázání nebo v rozšiřované tiskovině či ve sdělovacích prostředcích pronese rouhání nebo těžce uráží dobré mravy nebo vysloví urážky proti náboženství nebo církvi nebo budí vůči církvi nenávist a pohrdání, ať je potrestán spravedlivým trestem.

K dané problematice se vyjádřil i morální teolog dr. Lorman: http://www.christnet.cz/magazin/zprava.asp?zprava=22158