Odpověď Filipu Tvrdému

Filip Tvrdý si dal práci a sepsal reakci na mé sporadické poznámky na jeho blogu. Zabývat se tím slovním průjmem nemá moc cenu. Jen drobné uvedení věcí na pravou míru.

Nauka o dvou druzích teologie (nebo lépe řečeno náboženství) nemá s Ockhamovou dvojí pravdou vůbec nic společného.

Napsal jsem, že má? Nikoliv. Odpovídal jsem na toto tvrzení: "theologie se zakládá nikoliv na empirii, ale na víře a nemá tedy s racionalitou příliš společného". Na toto tvrzení jsem zavedl rozdělení teologie na teologii víry a teologii přirozenou.

Nemá také nic společného s dělením na metaphysica generalis a metaphysica specialis, které provedl až v 18. století Christian Wolff a využil k tomu Descartovu filosofii.

Napsal jsem, že má? Nikde jsem to nenapsal.

Co to má do činění s aristotelismem?

Jednak to, že Leibnitz i Wolff byli na aristotelismu částečně závislí, jednak to, že aristotelismus, zejména tomismus, takto prostě metafyziku dělí (jestli v závislosti na Wolffovi či nikoliv je jedno), každopádně toto dělení existuje již v Aristotelových spisech: Fyzika = kosmologie, O duši = psychologie, Metafyzika = obecná metafyzika a přirozená teologie. Před metafyziku aristotelská filosofie řadí logiku (Aristoteles: Organon), za metafyziku pak etiku (Aristoteles: Etika Níkomachova) a filosofii společnosti (Aristoteles: Politika).

Naše pojmy totiž podle realistů nereferují k materiálním věcem, ale imateriálním idejím v transcendentní říši.

To si dělá srandu. Zotožňonění realismu s platónským ultrarealismem o znalosti sporu o universália moc nesvědčí.

Podle většiny realistů (umírněných) slovo označuje pojem, pojem označuje materiální věc, v níž se nachází její druhová přirozenost, kterou uchopujeme v pojmu. Je to docela obyčejný Ognen-Richardsův trojúhelník reference.

Pragmatickou teorii pravdy vynalezl Charles Sanders Peirce.

Ano, Peirce byl znalcem středověké filosofie. Nevím, co ví Filip Tvrdý o nominalismu, ale Occamova břitva je prostě manifestem pragmatické teorie pravdy a Peirce nominalisty dobře znal. Ano, nominalistická teorie pravdy je implicitně pragmatická, a to prosím pěkně mnoho století před Peircem.

Velký třesk je počáteční singularitou, při které vznikl nejen prostor, ale i čas. (Augustin takto přece mluvil o bohu.)

Ne, to nemluvil. Abych to upřesnil. Sv. Augustin tvrdil, že je nesmyslné, ptát se, co dělal Bůh před stvořením světa, protože čas (a tedy i možnost dělit něco na časové ose na před a potom) byl stvořen spolu se světem. Jistě, čas je vlastnost hmotného světa, není to žádný apriorní rámec, do něhož je svět zasazen. Tak soudí Aristotelés i Albert Einstein. Zde ale podobnost bezčasového Boha a singularity, kde ještě čas a prostor není, končí. Fyzici chápou singularitu jako stav hmoty o nekonečné hustotě. Nic takovému Bohu jako čirému duchu nemůžeme připisovat. Singularita se naopak velmi podobá tomu, co sv. Augustin v návaznosti na Aristotela nazýval první látkou (materia prima). Je to hmota bez jakýchkoliv forem včetně prostorovosti a časovosti. Problém je, že taková hmota je ryzí potencí, která se sama nemůže strukturovat, protože dané struktury v ní prostě nejsou. Neptáme se samozřejmě, co bylo před singularitou z hlediska času, protože žádný čas nebyl. Ptáme se ale, co ji přivedlo k bytí a co ji formovalo do struktur, které pozorujeme. V aristotelské filosofii totiž (narozdíl od Humeovského pojetí kauzality) příčina nepředchází účinku co do času, ale pouze co do bytí. Naopak, co do času je s ní souběžná, protože produkování účinku zároveň znamená působení příčiny.

Zbytek už opravdu nestojí za komentář. Je to k smíchu a k pláči zároveň.