Óda na náhodu a složitý Bůh

Když mě před nedávnem náhoda či Boží prozřetelnost přivedla k tomu, abych se trochu začal zabývat ateistickými blogy a stránkami, neznal jsem odpověď na otázku, proč ateisté nepřijímají evidentní skutečnosti a trvají na zřejmých nesmyslech. Nyní si myslím, že jsem této záhadě přišel na kloub. V pozadí celého ateistického podniku stojí špatná ontologie (materialismus) a špatná noetika (pozitivismus). Jiří Fuchs to ostatně tvrdí již řadu let, chápal jsem jeho argumenty, ale přece jen jsem si říkal, že za tím vším bude přece jen něco víc. Vypadá to, že není.

Kromě materialistického a pozitivistického světonázoru prokazují ateisté, kteří se tváří jako kritičtí a skeptičntí myslitelé, podivuhodně odolnou závislost na autoritách. Současnou hlavní autoritou ateistů je evoluční biolog Richard Dawkins, který jakkoliv mu nelze upřít zásluhy pro rozvoj evoluční teorie, ve filosofických otázkách se projevuje jako naprostý diletant. Můžeme tedy sestrojit následující vzorec: špatná filosofie + závislost na špatném filosofovi = bojovný český ateista.

Když jsem sbíral odkazy na ateistické stránky objevil jsem na webu Holbachia článek Richarda Dawkinse Nepravděpodobnost Boha. Článek jednak potvrzuje myšlenku, kterou jsem vyslovil, že ateisté nahrazují Boha náhodou, jednak ukazuje, že Dawkins nemá o filosofickém problému Boží existence ani páru. O náhodě Dawkins píše:

Můžeme bezpečně usuzovat, že živá těla jsou miliardkrát komplikovanější - ze statistického hlediska příliš nepravděpodobná - aby vznikla pouhopouhou náhodou. Jak ale tedy vznikla? Odpověď zní, že náhoda vstupuje do tohoto příběhu, ale ne jako jeden, monolitický akt náhody. Místo toho se vyskytovala celá řada malých náhodných kroků, každý z nich dost malý na to, aby byl věrohodným výsledkem působení svého předchůdce, jeden po druhém v pořadí za sebou. Tyto malé kroky náhody jsou zapříčiněny genetickými mutacemi, náhodnými změnami - vlastně chybami - v genetickém materiálu. Dávají povstat změnám v existující tělesné stavbě. Většina těchto změn je škodlivá a vede ke smrti. Menšina z nich se však projeví jako malá zlepšení, vedoucí ke zvýšené šanci na přežití a reprodukci. Tímto procesem přirozeného výběru, se ony náhodné změny, které se ukážou být prospěšnými, nakonec rozšíří po celém živočišném druhu a stanou se standardem. Scéna je nyní připravena pro další malou změnu v evolučním procesu. Po, řekněme, tisíci těchto malých změn v řadě, kdy každá změna poskytuje základ pro následující, se koncový výsledek stal procesem akumulace příliš složitým, aby k němu došlo v jediném aktu náhody. (Dawkins, R. Nepravděpodobnost Boha)

Nejsem sice biolog, ale za zmínku jistě stojí tvrzení polského genetika M. Giertycha o tom, že v populační genetice žádné pozitivní mutace nebyly empiricky pozorovány.

Dovolte mi začít od vysvětlení, proč se podílím v polemice o teorii evoluce. O teorii evoluce jsem se dozvěděl na střední škole, tedy v době, kdy hlavní důkazy vývojové teorie byly předkládány z paleontologie. Evoluční teorii jsem nikdy nepotřeboval pro jakékoliv vysvětlení při mém studiu lesnictví, když jsem pracoval na získání doktorátu ve fyziologii dřevin nebo při mé habilitaci z genetiky dřevin. Mou hlavní specializací se stala populační genetika lesních stromů, což je vědecká oblast, ve které jsem dosáhl významné pozice, a to jak doma, tak i v zahraničí. O paleontologii jsem nevěděl nic. Věřil jsem tomu, že pokud paleontologové tvrdí, že mají důkazy pro evoluci, potom musí jít o vědecké poznatky. Je totiž pravidlem, že vědci si věří navzájem. Věřil jsem tedy v evoluci, tak jako všichni ostatní lidé kolem. Náboženské otázky v mém uvažování nehrály žádnou roli. Bůh mohl stvořit svět okamžitě, ale právě tak jej mohl stvořit postupně prostřednictvím evoluce. Je úkolem vědce, aby hledal pravdu.

Od svých dětí, poté co začaly chodit do školy, jsem se dozvěděl, že hlavní důkazy evoluční teorie nadále nepochází z oboru paleontologie, ale především z populační genetiky. Přestože jsem učil studenty biologie na Univerzitě Mikoláše Koperníka populační genetiku, neměl jsem tušení, že má úzká specializace poskytuje důkazy o evoluci. Začal jsem se tímto tématem hlouběji zabývat.

To, co jsem objevil ve školních učebnicích dětí, mne ohromilo. Bylo tam uvedeno, že hlavním důkazem pro evoluci je příklad jisté můry ( Biston betularia), která sedí na kůře břízových stromů a je za běžných podmínek bělavá, v době, kdy je v průmyslových oblastech březová kůra pokryta sazemi, můra se stává černou. V tomto případě se prý jedná o příklad vytváření ras (= mikroevoluce), nepatrný krok v evoluci! Ptáci jsou selektivním faktorem při výběru, neboť se živí především můrami, které lépe vidí, tedy bílé na černé kůře a černé na bílé kůře. Přesně tak, jak tvrdil Darwin! Přirozený výběr spěje k evoluci.

Problém však spočívá v tom, že od doby, kdy žil Darwin, víme již o vytváření variability mnohem více. Darwin sledoval variabilitu a stabilizaci této variability v rámci jednoho druhu. Zjistil, že pěnkavy na různých izolovaných ostrovech se liší tvarem zobáku. To jej vedlo k vytvoření postulátu evoluce jako mechanizmu vytváření rozdílů v populaci. V přírodě nalezneme variabilitu, která vzniká rekombinací genových zdrojů (alel) v procesu pohlavního rozmnožování, zejména během redukčního dělení (meiózy), která vede k tvorbě gamety. V tomto procesu jsou vlastnosti zděděné po matce a po otci smíšeny tak, že všechny výsledné reprodukční buňky (buňky vajíčka, spermie, pylová zrnka), jsou geneticky odlišná.
Z pozorování tvorby plemen a odrůd v přírodě a stejně tak ze šlechtitelské praxe je známo, že rasy vznikají důsledkem izolace, selekce a genetického driftu. Bez izolace k tomu nedojde. Pokud máme plemenného psa a na chvíli ho zapomeneme izolovat, následně dojde k narození kříženců, voříšků, nebo řečeno odborněji, vyšlechtěná rasa se vrátí k neselektované genové výbavě. Selekce je proces, který eliminuje méně adaptabilní organizmy (bílá můra přisednutá na černé kůře působí jako skvrna a stává se potravou ptáků), nebo se usuzuje o nevhodnosti pro chovatele nebo pěstitele. Genetický drift vede ke ztrátě některých genů, které se objevují v malých populacích – u izolovaných nebo selektovaných ras jsou obvykle v malém počtu. Tento proces je podobný případným ztrátám počtu příjmení v malých izolovaných společenstvích; pokud nemá někdo žádné syny, jeho příjmení mizí.

Ale dnes víme, že ani izolace, ani selekce, ani genetický drift nepředstavuje navýšení genetické výbavy. Naopak – představuje její snížení. Vytváření plemen a odrůd je proces opačný evoluci. Tento jev vede ke snížení genového vybavení. Učit děti, že je to příklad malých kroků evoluce, je nepřijatelný, zavádějící.

Je samozřejmé, že když průmysl přestane emitovat saze, že se barva březové kůry i barva můry vrací k původní bílé barvě. Žádný nový druh se nevytvořil. Nedošlo k žádné izolaci od populací dřívějších, které nebyly ovlivněny průmyslem, neboť populace genů v přírodě pro bílé i černé můry je stále stejná. Změnilo se pouze selekční kritérium. Černé můry sedící na bílé kůře břízy se staly skvrnou a tím snadnější kořistí ptáků. To samé se stalo při šlechtění. Pro lepší konzumaci jsou vhodnější rajčata s tenkou slupkou. Ale současně potřebujeme z důvodu mechanické sklizně, při kterém může dojít k poškození, rajčata s houževnatou slupkou. Takže můžeme rozlišit různé odrůdy rajčat pro přímou spotřebu, které sbíráme ručně a jiné odrůdy pro průmyslové zpracování (šťávy, pasty, kečupy, polévka), které sbíráme mechanicky, a tyto dvě odrůdy chráníme před meziodrůdovým křížením.

Naskýtá se otázka: odkud tedy pochází nová genetická informace? Potřebujeme vědět, jak může mechanizmus přírodního výběru způsobit vytvoření něčeho, co dosud neexistuje – jako nový orgán, novou funkci nebo novou bariéru pro pohlavní rozmnožování. Školní učebnice se v tomto směru zmiňují o pozitivní mutaci. Problémem však je, že v současnosti neznáme žádnou pozitivní mutaci, kterou bychom mohli uvést jako příklad. Známe samozřejmě mnoho negativních nebo neutrálních mutací. Ve skutečnosti se mutací obáváme. Chráníme se proti paprskům-X, proti radioaktivitě, proti látkám uvolňujícím se z azbestu a jiným mutagenům. Dokonce, i když dojde k pozitivní mutaci, ztrácí se tato v množství negativních, takže ji nelze rozpoznat.

Před nějakým časem se očekávalo, že získáme nové užitečné varianty mutagenezí. Osobně jsem navštívil tři výzkumné ústavy v oboru lesnictví (v USA, ve Švédsku a v České republice), kde byly s pomocí kobaltové bomby činěny pokusy pro urychlení evoluce k získání nových vhodných forem. Tyto výzkumy však k požadovanému cíli nevedly. Již dávno byla tato linie pokusů opuštěna. Totéž se stalo v různých oblastech výzkumu šlechtění rostlin v zemědělství. Nikde ve světě nebylo v této oblasti dosaženo pozitivních výsledků. Tu a tam bylo dosaženo nějakých komerčních úspěchů (trpasličí formy, rostliny bez některých pigmentů, pomeranče bez semen atd.), ale v těchto případech se nejedná o vznik nových genů, nýbrž o příklady genové destrukce. Nic z právě uvedeného nepředstavuje přínos pro mutované organizmy.

Dnes se často prohlašuje, že organizmy odolné vůči antibiotikům, herbicidům atd., jsou důkazem pro pozitivní mutace. Ale tak tomu není. Zaprvé, většina běžných forem se vyvíjí jako výsledek rekombinace uvnitř existující genetické variability. Zadruhé, toto přizpůsobení, a to i tehdy, je-li způsobeno mutací, musí být považováno jako druh obrany pro existující funkčnost, a ne jako vývoj nových forem. Tedy patří k opravným mechanizmům, jež známe v přírodě při hojení ran, regenerace ztracené části těla, při odstraňování nemocných buněk nebo jednotlivců v populaci, pro získání imunity vůči agresivním bílkovinám (např. při očkování), nápravy genetických chyb atd. Herbicidy (kap. „Role informace v biologii“, viz níže) jsou vyráběny tak, aby se dokázaly přichytit ke specifické vitální bílkovině daného plevele, aby tak bílkovinu znehybnily a tímto mechanizmem plevel zničily. Mutace, které způsobují variace v dosud funkčních bílkovinách (neutrální mutace), ale bez schopnosti vytváření vazeb na herbicid, mají ve skutečnosti vliv na ochranu funkčnosti proteinu a potřeby organizmu. Nedochází k vytváření nové funkce.

Informace v přírodě jsou obsaženy v DNA. Jsou mobilizovány k životním procesům systému DNA/RNA/protein a přenášeny z generace na generaci, které mohou být zničeny náhodnými změnami (mutacemi). Z tohoto hlediska nedochází k obohacení systému. Je to, jako když počítačový program kopíruje z pevného disku na jiný disk. Může se omylem zničit, ale nedochází tím k samovolnému zdokonalení. Náhodné změny mohou být zdraví škodlivé nebo neutrální. Pozitivní nejsou nikdy. Populační genetika neposkytuje důkazy o evoluci. (Giertych, M. Vyučování evoluce v evropských školách I)

Takže to vypadá, že Richard Dawkins pracuje s hypotézou, kterou nemá nijak empiricky ověřenou. Chce nahradit Pána Boha náhodou, ale náhoda tuto roli odmítá přijmout. Naprosto fascinující však je, co z této své koncepce vyvozuje. Článek Nepravděpodobnost Boha končí těmito slovy:

Detaily rané fáze vesmíru náležejí do sféry fyziky, zatímco já jsem biolog, jenž se zabývá spíše pozdějšími fázemi evoluce komplexity. Pro mě je důležitá myšlenka, že i když fyzik potřebuje postulovat neredukovatelné minimum, které muselo být přítomno na počátku, aby vesmír vůbec začal, toto neredukovatelné minimum je jistě krajně jednoduché. Z definice jsou vysvětlení, která stavějí, na jednoduchých premisách přesvědčivější a uspokojivější než vysvětlení která musejí postulovat složité a statisticky nepravděpodobné začátky. A nemůžete mít nic složitějšího, než nějakého Boha všemohoucího! (Dawkins, R. Nepravděpodobnost Boha)

Zajímal se Richard Dawkins někdy o filosofické pojetí Boha? Pokud ano, věděl by, že už Aristoteles postuluje Boha jako jsoucno naprosto jednoduché, nesložené.

Z toho tedy, co bylo řečeno, je zřejmo, že je věčné a nehybné jsoucno, jež je od smyslové oblasti odloučeno.

Ukázali jsme však také, že toto jsoucno nemůže mít velikost, nýbrž je nedílné a nedělitelné. Neboť působí nehybně po neomezený čas, nic omezeného však nemá neomezenou sílu. Ježto pak každá velikost je buď neomezená nebo omezená, z uvedeného důvodu nemůže mít velikost omezenou, a neomezenou proto ne, poněvadž vůbec nemůže být žádná neomezená velikost. (Aristoteles, Met. 1073a)

Velikost - kvantita je však podmínka pro to, aby mohlo být něco složeno z fyzických částí, a být tedy systémem s určitou mírou složitosti. Bůh však takový není. Křesťanští teologové a filosofové mu připisují naprostou jednoduchost jako jeden z jeho atributů. Bůh je podle nich nesložený nejen z fyzických částí, ale také z metafyzických principů (jeho esence je totožná s jeho existencí). Sv. Tomáš Akvinský píše:

Odpovídám: Musí se říci, že mnohonásobně jest zřejmé, že Bůh jest naprosto jednoduchý. A to nejprve ze svrchu řečeného. Neboť ježto v Bohu není složení, ani ličných částí, protože není tělo, ani složení tvaru a hmoty, ani v něm není jiné přirozenost a svébytí, ani přirozenost a bytí, ani v něm není složení rodu a odlišnosti, ani podmětu a případku, je zřejmé, že Bůh není žádným způsobem složený, nýbrž naprosto jednoduchý. Za druhé proto, že každé složené jest pozdější svých složek a na nich závislé. Ale Bůh je první jsoucno, jak bylo svrchu ukázáno. Za třetí, protože každé složené má příčinu; neboť co jest o sobě různé, nesloučí se v jedno, leč skrze nějakou příčinu, je sjednocující. Avšak Bůh nemá příčiny, jak bylo svrchu ukázáno, jsa první příčina účinná. Za čtvrté proto, že v každém složeném musí býti možnost a uskutečnění, čehož v Bohu není; neboť buď z částí jedna jest uskutečněním druhé nebo aspoň všechny části jsou jako v možnosti vůči celku. Za páté, poněvadž každé složené jest něco, co se neshoduje s některou svou částí. A to u celků nepodobných částí jest zřejmé, neboť žádná část člověka není člověk, aniž některá část nohy jest noha. U celků pak podobných částí, ačkoli se říká o celku něco, co se říká o části, jako část vzduchu je vzduch a vody voda, přece se něco praví o celku, co se nehodí na žádnou část; je-li totiž celá voda dvouloketní, není i každá její část. Tak tedy v každém složeném jest něco, co není ono. Avšak ačkoli by se to mohlo říci o majícím tvar, že totiž má něco, co není ono, na příklad v bílém jest něco, co nepatří k pojmu bílého, přece ve tvaru samém není nic cizího. Tedy poněvadž Bůh je tvar sám, nebo spíše bytí samo, nemůže býti žádným způsobem složený. A toho důvodu se dotýká Hilarius 7. O Troj., řka: "Bůh, jenž jest síla, nesestává ze slabých, ani ten, jenž jest světlo, není sestaven z temných." (Tomáš Akvinský, Summa theol. I, 3, 7co)

V čem je Dawkinsův problém? Na základě indukce z materiálního světa předpokládá, že vše co je schopno vyprodukovat komplexní struktury musí být samo komplexní. Jenže tím se zcela míjí s teistickým názorem.

Problém spočívá ve faktu, že indukce vznikla pouze v horizontu materiálního světa a je tedy platná pouze a jen v jeho rámci; pokud ji rozšiřujeme i na jiné oblasti, potom se dopouštíme nekorektního argumentačního kroku. Teisté totiž netvrdí (v drtivé většině), že inteligence, která vyprojektovala a stvořila náš vesmír, je imanentní materiálnímu světu, naopak: Bůh je nehmotné povahy, není složený z látky, není to organizovaný komplex materiálních prvků, Bůh je duch, transcenduje materiální kategorie. A pokud je Bůh duch – je nehmotný –, potom Dawkins nemůže druhou premisu, získanou indukcí v horizontu materiální reality, v rámci svého argumentu použít. Vychází totiž z hypotézy Boha a ona hypotéza již musí zahrnovat nehmotnou povahu Boha, pokud samozřejmě Dawkins skutečně pretenduje na to, vyvracet křesťanskou hypotézu Boha. (Černý, D. Iluze Boha? Jen primitivní materialismus)

A co vedlo Dawkinse k takovéto argumentační strategii, která zcela selhala? Inu, materialismus a pozitivismus.

Zde se ukazuje největší slabina Dawkinsovy argumentace: předpokládá již od samého začátku pravdivost materialismu. Materialismus nedokazuje, prostě ho předpokládá, občas se poměrně demagogicky tváří, že materialismus je jediná možná vědecká pozice, a kdo není materialista, ten vlastně ani nemůže být skutečným vědcem. Dawkins se mýlí: v první řadě proto, že je možné být dobrým vědcem a přitom nevěřit v materialismus; například vedoucí prestižního vědeckého „Human Genome Project“ Francis Collins, jenž hovoří o harmonii mezi vědeckým a duchovním pohledem na realitu. A Dawkins se mýlí i v tom, že chápe materialismus jako vědeckou tezi (Dawkins je poměrně primitivní materialista, scientista a pozitivista), zatímco materialismus je filosofická pozice a musí být posuzován pouze a jen na poli filosofie. (Černý, D. Iluze Boha? Jen primitivní materialismus)

Takže celý ten racionální vědecký světový názor našich ateistů stojí na naprosto iracionálním přijetí filosofických hypotéz materialismu a pozitivismu, které se ukazují z mnoha důvodů jako neudržitelné. Celý ateistický dům stojí na písku. Připadá mi, že zahrávat si s vlastní spásou na základě přijetí primitivních filosofických koncepcí vyžaduje poměrně notnou porci zaslepenosti.