Důkazy evoluce podle Ernsta Mayra

Ve druhé kapitole své knihy Co je evoluce přináší Ernst Mayr důkazy podporující evoluční teorii. Řadí k nim: fosilní záznam, morfologickou podobnost, embryologii, rudimentální struktury a molekulární genetiku. Tato kapitola působí velmi nepřesvěčivě, ačkoliv na počátku autor slibuje velmi mnoho. Sympatické je, že se Mayr hlásí k Popperově koncepci falsifikace (s. 34), podle které pozorování, které je v rozporu s teorií, teorii falsifikuje, zatímco pozorování, které je s ní v souladu, ji nevývratně nedokazuje, ale poskytuje jí pouze jistou podporu. Navzdory tomu však Mayr záhy konstatuje:

Důkazy evoluce jsou dnes zcela drtivé. (s. 34)

Tak jak to je? Je evoluční teorie doposud nefalsifikována nebo je drtivě dokázána?

Ještě podivuhodněji působí první důkaz evoluce, kterým má být fosilní záznam. Dočteme se:

Nejpřesvědčivější důkazy evoluce skýtají vymřelé organismy objevené ve starších geologických vrstvách. [...] Vzhledem k reálnosti evoluce bychom očekávali, že fosilie doloží postupnou rovnoměrnou přeměnu předcházejících forem na potomky. To ale paleontologové nezjistili. (s. 34)

Popperovsky laděný filosof by pravděpodobně měl za to, že Mayr právě provedl falsifikaci teorie evoluce pomocí modus tollens:

1. Pokud platí teorie evoluce, pak by měl existovat fosilní záznam dokládající přeměnu předcházejících forem na potomky.
2. Avšak takový záznam neexistuje.
3. Tedy neplatí teorie evoluce.

Neexistence fosilního záznamu je totiž standartní argument odpůrců evoluce i tvůrců jejích nedarwinistických koncepcí. Mayr jej vysvětluje tím, že z mnoha důvodů je fosilní záznam nutně neúplný. To je sice velmi pravděpodobné, nicméně toto vysvětlení nestačí k tomu, aby mohl být fosilní záznam brán jako důkaz pro evoluci. Je to podobné jako usvědčit pachatele trestného činu na základě neexistujících otisků prstů s odvoláním na to, že pachatel měl zajisté rukavice, když se dotýkal předmětů na místě činu. Rukavice vysvětlují sice neexistenci otisků, ale neusvědčují pachatele. Mayr sice uvádí existenci fosilních záznamů, které jsou jakoby úplné a svědčí pro evoluci, ale vzhledem k tomu, že se nepokouší nijak vyvrátit tvrzení odpůrců evoluce, že jde v lepším případě o spekulativní ztotožnění podobnosti s kauzální řadou a v horším případě o padělky, není jeho pojetí příliš přesvědčivé.

Dalším údajným důkazem svědčícím pro společný původ všech organismů (a tím prý i pro evoluci) je morfologická podobnost jednotlivých částí živočichů, jejich podobnost na úrovni embryonální a nakonec podobnost na úrovni molekulární. Morfologie ukazuje, že jednotlivé části živočichů, i když u každého druhu plní jinou funkci, jsou zkonstruovány na velmi podobném principu (například ruka člověka, tlapa kočky, ploutev velryby či křídlo netopýra). Zajímavé je, že Mayr zde zcela opomíjí námitku odpůrců evoluce, kteří tvrdí, že dané orgány sice vykazují morfologickou podobnost, ale jejich formování se děje pomocí odlišných genů.

Embryologie ukazuje, že embrya živočichů jsou si podobnější než jejich dospělí jedinci. Karl Ernst von Baer to vysvětloval tím, že vývoj embrya postupuje od nejobecnějších principů, které jsou všem druhům společné, k stále větší diferenciaci a podobnosti s dospělými jedinci daného druhu. Naopak Ernst Haeckel tvrdil, že ontogeneze rekapituluje fylogenezi, což dokládal obrázky embryí jednotlivých druhů, kde záměrně zdůrazňoval podobnosti a opomíjel rozdíly. Dnes embryologové soudí, že předchozí struktury slouží k organizaci následných struktur vývoje, a proto dochází k jejich „rekapitulaci“ při vývoji embrya, i když samozřejmě se nejedná o celou rekapitulaci fylogeneze.

Nakonec molekulární biologie ukazuje, že genetická stavba všech živých organismů je založena na stejných principech.

K těmto uvedeným „důkazům“ evoluce je třeba říct, že ačkoliv svědčí, jak evolucionisté říkají, pro společný původ všech organismů, nesvědčí už pro evoluci, tedy pro to, že se organismy vyvíjely jeden ze druhého. Stejných argumentů mohou odpůrci evoluce z řad kreacionistů využít pro podporu myšlenky, že složení živých organismů svědčí o tom, že všechny pocházejí od jediného Stvořitele, který při jejich stvoření užil stejných principů. Jediným argumentem, který mohou evolucionisté proti kreacionistické interpretaci podobnosti mezi živými organismy využít je zásada Occamovy břitvy, podle které je třeba dát jednoduššímu vysvětlení (které obsahuje méně principů) přednost před vysvětlením složitějším. Kreacionismus podle nich počítá s jedním principem navíc (se Stvořitelem), který není třeba předpokládat, pokud lze danou podobnost vysvětlit bez něj. Tvrzení, že myšlenka evoluce je jednodušším vysvětlením původu druhů než myšlenka stvoření, je však dosti sporná. Není zcela jasné, zda evolucionisté nepotřebují nakonec víc principů k tomu, aby jim evoluce fungovala, než ti, kteří se odvolávají na stvoření živých organismů Bohem.

Posledním důkazem pro evoluci jsou podle Mayra tzv. rudimentální struktury, tedy morfologické znaky, které v organismu přetrvávají z minulých vývojových fází, ale neplní již žádnou funkci. Mayr jako příklad uvádí slepé střevo, nicméně tento slibný pokus mu boří sám překladatel knihy, který pod čarou poznamenává:

Nejnověji to však vypadá, že přece jen má funkci „útočiště“ pro užitečné střevní bakterie. (s. 53)

K dalším pozůstalým znakům Mayr řadí zuby embryí kytovců a oči jeskynních živočichů. Pravděpodobné je, že rudimentální struktury mohou být interpretovány v duchu evolucionismu i vysvětleny jinak, podobně jako morfologická, embryonální a molekulární podobnost živočichů.

Mám-li hodnotu uvedených "důkazů" shrnout, pak musím konstatovat, že morfologickou podobnost, embryologii, rudimentální struktury a molekulární genetiku lze vysvětlit stejně dobře evolučně i neevolučně (podobně jako pozorování v kosmologii jsou slučitelná jak s inflačním, tak cyklickým modelem vesmíru). Navíc z 10. kapitoly dané knihy vyplývá, že makroevoluce zůstává v darwinismu velmi nejasným a sporným konceptem, který lze zachránit jen za využití značné důmyslnosti. To, že darwinisté považují fosilní záznam, který de facto falsifikuje darwinistický gradualismus i teorii makroevoluce, za důkaz pro svoji koncepci je jev, který by zasloužil psychologickou analýzu.

Evoluce a seznamy odpůrců a příznivců

Před nějaký časem Filip Tvrdý na svém blogu informoval o seznamu odpůrců evoluce z řad vědců a parodické reakci na daný seznam z řad evolucionistů. Zajímalo by mne, jak by vypadal seznam odpůrců geocentrického systému v koperníkově době a jak seznam jeho příznivců.

Ale to jen tak na okraj. Protože jsem jako Filip Tvrdý přesvědčen, že platnost teorie se neověřuje pomocí konsensu vědců, ale prostřednictvím důkazů, nechávají mne nějaké seznamy klidným. Až naleznu důkaz pro makroevoluci, který by nebyl kruhový (tj. nemohl být interpretován jako důkaz pro makroevoluci jen v rámci již přijatého dogmatu o platnosti teorie makroevoluce), pak se klidně přidám k evolucionistům, aniž bych cokoliv změnil na svém přesvědčení o platnosti kosmologického důkazu Boží existence.

Je evoluce fakt? Jak se to vezme

Biologové pozorují, že náhodná mutace genu organismu, která je pro organismus výhodná, se tlakem přírodního výběru rozšiřuje v populaci daného druhu (populační genetik M. Giertych však upozorňuje na to, že každá mutace znamená informační ztrátu, takže můžeme stěží považovat nějakou mutaci za pozitivní, ale od toho odhlédneme). Mutace genu neznamená, že před sebou máme nový druh, ale jen, že v rámci jednoho druhu se vyskytují jedinci s poněkud jinou genetickou výbavou, která se díky své výhodnosti pro organismus šíří a tím v populaci upevňuje. Jde o to, co se nazývá biologickou terminologií mikroevoluce. Filosoficky bychom řekli, že v rámci přizpůsobobení se prostředí dochází na organismu k určitým akcidentálním změnám vlastností, které se dědí z rodičů na děti. Toto pojetí je plně kompatibilní s ontologickým modelem, který předpokládá, že na světě existují jsoucna různého druhu a v rámci každého druhu jednotlivá individua, která mají stejnou druhovou přirozenost.

Pozorovaná mikroevoluce však vedla darwinistické biology dále. Pokusili se jí vysvětlit rozmanitost celého živého světa. Jejich úvaha je taková: pokud dochází ke genetickým mutacím, které se šíří v populaci, pak můžeme předpokládat, že se postupně drobně střádají tak, že potomek B má natolik odlišnou genetickou výbavu než jeho pra... pra... pra... předek A, že je jiného biologického druhu. Zároveň může existovat potomek prapředka A, třeba C, který je jiného druhu než potomek B. Přitom ke změně dochází pozvolna, postupné drobné genetické změny způsobí, že propasný rozdíl je patrný mezi jedinci po mnoha a mnoha generacích. Evoluční teorie tedy předpokládá, že se druhy na základě pozvolných mutací a změn genetické výbavy vyvinuly z jednoho jediného živého organismu. Tato teorie je známa jako makroevoluce.

Domnívám se, že přechod od mikroevoluce k makroevoluci je unáhleným zobecněním, které umožňují následující předpoklady:

1. druhová přirozenost je plně určená genetickou výbavou (genomem);
2. druhy jsou epistemologická pomůcka, určitá pojmová kategorie, která umožňuje virtuálně zastavovat stále tekoucí univerzum v určitých fázích.

Oba dva předpoklady závisí na určitých metafyzických konceptech. První je produktem materialismu, druhý dynamického, hérakleitovského monismu. Právě tyto předpoklady je třeba filosoficky prověřit. Pokud se ukáží jako neudržitelné, není udržitelný ani přechod od mikroevoluce k makroevoluci.

Biologové zastávající teorii makroevoluce argumentují tím, že díky paleontologii nacházíme spojovací články mezi jednotlivými druhy, že nám paleontologie umožňuje náhled do stavů univerza v minulosti. K tomu je třeba říci, že

1. vykládat paleontologické nálezy jako důkazy pro makroevoluci vyžaduje již předpokládat platnost teorie makroevoluce,
2. pokud nepřijímáme teorii makroevoluce, není důvod, proč komponovat dané "články" do evoluční kauzální řady a nepovažovat je za samostatné vyhynulé druhy.

Tedy důkaz makroevoluce z paleontologie je kruhový. Přechod od empiricky pozorované mikroevoluce k makroevoluci zase vyžaduje předpoklad určitého ontologického modelu. Právě potvrzení či vyvrácení jeho platnosti by mělo stát na začátku všech úvah o možnosti makroevoluce.

Óda na náhodu a složitý Bůh

Když mě před nedávnem náhoda či Boží prozřetelnost přivedla k tomu, abych se trochu začal zabývat ateistickými blogy a stránkami, neznal jsem odpověď na otázku, proč ateisté nepřijímají evidentní skutečnosti a trvají na zřejmých nesmyslech. Nyní si myslím, že jsem této záhadě přišel na kloub. V pozadí celého ateistického podniku stojí špatná ontologie (materialismus) a špatná noetika (pozitivismus). Jiří Fuchs to ostatně tvrdí již řadu let, chápal jsem jeho argumenty, ale přece jen jsem si říkal, že za tím vším bude přece jen něco víc. Vypadá to, že není.

Kromě materialistického a pozitivistického světonázoru prokazují ateisté, kteří se tváří jako kritičtí a skeptičntí myslitelé, podivuhodně odolnou závislost na autoritách. Současnou hlavní autoritou ateistů je evoluční biolog Richard Dawkins, který jakkoliv mu nelze upřít zásluhy pro rozvoj evoluční teorie, ve filosofických otázkách se projevuje jako naprostý diletant. Můžeme tedy sestrojit následující vzorec: špatná filosofie + závislost na špatném filosofovi = bojovný český ateista.

Když jsem sbíral odkazy na ateistické stránky objevil jsem na webu Holbachia článek Richarda Dawkinse Nepravděpodobnost Boha. Článek jednak potvrzuje myšlenku, kterou jsem vyslovil, že ateisté nahrazují Boha náhodou, jednak ukazuje, že Dawkins nemá o filosofickém problému Boží existence ani páru. O náhodě Dawkins píše:

Můžeme bezpečně usuzovat, že živá těla jsou miliardkrát komplikovanější - ze statistického hlediska příliš nepravděpodobná - aby vznikla pouhopouhou náhodou. Jak ale tedy vznikla? Odpověď zní, že náhoda vstupuje do tohoto příběhu, ale ne jako jeden, monolitický akt náhody. Místo toho se vyskytovala celá řada malých náhodných kroků, každý z nich dost malý na to, aby byl věrohodným výsledkem působení svého předchůdce, jeden po druhém v pořadí za sebou. Tyto malé kroky náhody jsou zapříčiněny genetickými mutacemi, náhodnými změnami - vlastně chybami - v genetickém materiálu. Dávají povstat změnám v existující tělesné stavbě. Většina těchto změn je škodlivá a vede ke smrti. Menšina z nich se však projeví jako malá zlepšení, vedoucí ke zvýšené šanci na přežití a reprodukci. Tímto procesem přirozeného výběru, se ony náhodné změny, které se ukážou být prospěšnými, nakonec rozšíří po celém živočišném druhu a stanou se standardem. Scéna je nyní připravena pro další malou změnu v evolučním procesu. Po, řekněme, tisíci těchto malých změn v řadě, kdy každá změna poskytuje základ pro následující, se koncový výsledek stal procesem akumulace příliš složitým, aby k němu došlo v jediném aktu náhody. (Dawkins, R. Nepravděpodobnost Boha)

Nejsem sice biolog, ale za zmínku jistě stojí tvrzení polského genetika M. Giertycha o tom, že v populační genetice žádné pozitivní mutace nebyly empiricky pozorovány.

Dovolte mi začít od vysvětlení, proč se podílím v polemice o teorii evoluce. O teorii evoluce jsem se dozvěděl na střední škole, tedy v době, kdy hlavní důkazy vývojové teorie byly předkládány z paleontologie. Evoluční teorii jsem nikdy nepotřeboval pro jakékoliv vysvětlení při mém studiu lesnictví, když jsem pracoval na získání doktorátu ve fyziologii dřevin nebo při mé habilitaci z genetiky dřevin. Mou hlavní specializací se stala populační genetika lesních stromů, což je vědecká oblast, ve které jsem dosáhl významné pozice, a to jak doma, tak i v zahraničí. O paleontologii jsem nevěděl nic. Věřil jsem tomu, že pokud paleontologové tvrdí, že mají důkazy pro evoluci, potom musí jít o vědecké poznatky. Je totiž pravidlem, že vědci si věří navzájem. Věřil jsem tedy v evoluci, tak jako všichni ostatní lidé kolem. Náboženské otázky v mém uvažování nehrály žádnou roli. Bůh mohl stvořit svět okamžitě, ale právě tak jej mohl stvořit postupně prostřednictvím evoluce. Je úkolem vědce, aby hledal pravdu.

Od svých dětí, poté co začaly chodit do školy, jsem se dozvěděl, že hlavní důkazy evoluční teorie nadále nepochází z oboru paleontologie, ale především z populační genetiky. Přestože jsem učil studenty biologie na Univerzitě Mikoláše Koperníka populační genetiku, neměl jsem tušení, že má úzká specializace poskytuje důkazy o evoluci. Začal jsem se tímto tématem hlouběji zabývat.

To, co jsem objevil ve školních učebnicích dětí, mne ohromilo. Bylo tam uvedeno, že hlavním důkazem pro evoluci je příklad jisté můry ( Biston betularia), která sedí na kůře břízových stromů a je za běžných podmínek bělavá, v době, kdy je v průmyslových oblastech březová kůra pokryta sazemi, můra se stává černou. V tomto případě se prý jedná o příklad vytváření ras (= mikroevoluce), nepatrný krok v evoluci! Ptáci jsou selektivním faktorem při výběru, neboť se živí především můrami, které lépe vidí, tedy bílé na černé kůře a černé na bílé kůře. Přesně tak, jak tvrdil Darwin! Přirozený výběr spěje k evoluci.

Problém však spočívá v tom, že od doby, kdy žil Darwin, víme již o vytváření variability mnohem více. Darwin sledoval variabilitu a stabilizaci této variability v rámci jednoho druhu. Zjistil, že pěnkavy na různých izolovaných ostrovech se liší tvarem zobáku. To jej vedlo k vytvoření postulátu evoluce jako mechanizmu vytváření rozdílů v populaci. V přírodě nalezneme variabilitu, která vzniká rekombinací genových zdrojů (alel) v procesu pohlavního rozmnožování, zejména během redukčního dělení (meiózy), která vede k tvorbě gamety. V tomto procesu jsou vlastnosti zděděné po matce a po otci smíšeny tak, že všechny výsledné reprodukční buňky (buňky vajíčka, spermie, pylová zrnka), jsou geneticky odlišná.
Z pozorování tvorby plemen a odrůd v přírodě a stejně tak ze šlechtitelské praxe je známo, že rasy vznikají důsledkem izolace, selekce a genetického driftu. Bez izolace k tomu nedojde. Pokud máme plemenného psa a na chvíli ho zapomeneme izolovat, následně dojde k narození kříženců, voříšků, nebo řečeno odborněji, vyšlechtěná rasa se vrátí k neselektované genové výbavě. Selekce je proces, který eliminuje méně adaptabilní organizmy (bílá můra přisednutá na černé kůře působí jako skvrna a stává se potravou ptáků), nebo se usuzuje o nevhodnosti pro chovatele nebo pěstitele. Genetický drift vede ke ztrátě některých genů, které se objevují v malých populacích – u izolovaných nebo selektovaných ras jsou obvykle v malém počtu. Tento proces je podobný případným ztrátám počtu příjmení v malých izolovaných společenstvích; pokud nemá někdo žádné syny, jeho příjmení mizí.

Ale dnes víme, že ani izolace, ani selekce, ani genetický drift nepředstavuje navýšení genetické výbavy. Naopak – představuje její snížení. Vytváření plemen a odrůd je proces opačný evoluci. Tento jev vede ke snížení genového vybavení. Učit děti, že je to příklad malých kroků evoluce, je nepřijatelný, zavádějící.

Je samozřejmé, že když průmysl přestane emitovat saze, že se barva březové kůry i barva můry vrací k původní bílé barvě. Žádný nový druh se nevytvořil. Nedošlo k žádné izolaci od populací dřívějších, které nebyly ovlivněny průmyslem, neboť populace genů v přírodě pro bílé i černé můry je stále stejná. Změnilo se pouze selekční kritérium. Černé můry sedící na bílé kůře břízy se staly skvrnou a tím snadnější kořistí ptáků. To samé se stalo při šlechtění. Pro lepší konzumaci jsou vhodnější rajčata s tenkou slupkou. Ale současně potřebujeme z důvodu mechanické sklizně, při kterém může dojít k poškození, rajčata s houževnatou slupkou. Takže můžeme rozlišit různé odrůdy rajčat pro přímou spotřebu, které sbíráme ručně a jiné odrůdy pro průmyslové zpracování (šťávy, pasty, kečupy, polévka), které sbíráme mechanicky, a tyto dvě odrůdy chráníme před meziodrůdovým křížením.

Naskýtá se otázka: odkud tedy pochází nová genetická informace? Potřebujeme vědět, jak může mechanizmus přírodního výběru způsobit vytvoření něčeho, co dosud neexistuje – jako nový orgán, novou funkci nebo novou bariéru pro pohlavní rozmnožování. Školní učebnice se v tomto směru zmiňují o pozitivní mutaci. Problémem však je, že v současnosti neznáme žádnou pozitivní mutaci, kterou bychom mohli uvést jako příklad. Známe samozřejmě mnoho negativních nebo neutrálních mutací. Ve skutečnosti se mutací obáváme. Chráníme se proti paprskům-X, proti radioaktivitě, proti látkám uvolňujícím se z azbestu a jiným mutagenům. Dokonce, i když dojde k pozitivní mutaci, ztrácí se tato v množství negativních, takže ji nelze rozpoznat.

Před nějakým časem se očekávalo, že získáme nové užitečné varianty mutagenezí. Osobně jsem navštívil tři výzkumné ústavy v oboru lesnictví (v USA, ve Švédsku a v České republice), kde byly s pomocí kobaltové bomby činěny pokusy pro urychlení evoluce k získání nových vhodných forem. Tyto výzkumy však k požadovanému cíli nevedly. Již dávno byla tato linie pokusů opuštěna. Totéž se stalo v různých oblastech výzkumu šlechtění rostlin v zemědělství. Nikde ve světě nebylo v této oblasti dosaženo pozitivních výsledků. Tu a tam bylo dosaženo nějakých komerčních úspěchů (trpasličí formy, rostliny bez některých pigmentů, pomeranče bez semen atd.), ale v těchto případech se nejedná o vznik nových genů, nýbrž o příklady genové destrukce. Nic z právě uvedeného nepředstavuje přínos pro mutované organizmy.

Dnes se často prohlašuje, že organizmy odolné vůči antibiotikům, herbicidům atd., jsou důkazem pro pozitivní mutace. Ale tak tomu není. Zaprvé, většina běžných forem se vyvíjí jako výsledek rekombinace uvnitř existující genetické variability. Zadruhé, toto přizpůsobení, a to i tehdy, je-li způsobeno mutací, musí být považováno jako druh obrany pro existující funkčnost, a ne jako vývoj nových forem. Tedy patří k opravným mechanizmům, jež známe v přírodě při hojení ran, regenerace ztracené části těla, při odstraňování nemocných buněk nebo jednotlivců v populaci, pro získání imunity vůči agresivním bílkovinám (např. při očkování), nápravy genetických chyb atd. Herbicidy (kap. „Role informace v biologii“, viz níže) jsou vyráběny tak, aby se dokázaly přichytit ke specifické vitální bílkovině daného plevele, aby tak bílkovinu znehybnily a tímto mechanizmem plevel zničily. Mutace, které způsobují variace v dosud funkčních bílkovinách (neutrální mutace), ale bez schopnosti vytváření vazeb na herbicid, mají ve skutečnosti vliv na ochranu funkčnosti proteinu a potřeby organizmu. Nedochází k vytváření nové funkce.

Informace v přírodě jsou obsaženy v DNA. Jsou mobilizovány k životním procesům systému DNA/RNA/protein a přenášeny z generace na generaci, které mohou být zničeny náhodnými změnami (mutacemi). Z tohoto hlediska nedochází k obohacení systému. Je to, jako když počítačový program kopíruje z pevného disku na jiný disk. Může se omylem zničit, ale nedochází tím k samovolnému zdokonalení. Náhodné změny mohou být zdraví škodlivé nebo neutrální. Pozitivní nejsou nikdy. Populační genetika neposkytuje důkazy o evoluci. (Giertych, M. Vyučování evoluce v evropských školách I)

Takže to vypadá, že Richard Dawkins pracuje s hypotézou, kterou nemá nijak empiricky ověřenou. Chce nahradit Pána Boha náhodou, ale náhoda tuto roli odmítá přijmout. Naprosto fascinující však je, co z této své koncepce vyvozuje. Článek Nepravděpodobnost Boha končí těmito slovy:

Detaily rané fáze vesmíru náležejí do sféry fyziky, zatímco já jsem biolog, jenž se zabývá spíše pozdějšími fázemi evoluce komplexity. Pro mě je důležitá myšlenka, že i když fyzik potřebuje postulovat neredukovatelné minimum, které muselo být přítomno na počátku, aby vesmír vůbec začal, toto neredukovatelné minimum je jistě krajně jednoduché. Z definice jsou vysvětlení, která stavějí, na jednoduchých premisách přesvědčivější a uspokojivější než vysvětlení která musejí postulovat složité a statisticky nepravděpodobné začátky. A nemůžete mít nic složitějšího, než nějakého Boha všemohoucího! (Dawkins, R. Nepravděpodobnost Boha)

Zajímal se Richard Dawkins někdy o filosofické pojetí Boha? Pokud ano, věděl by, že už Aristoteles postuluje Boha jako jsoucno naprosto jednoduché, nesložené.

Z toho tedy, co bylo řečeno, je zřejmo, že je věčné a nehybné jsoucno, jež je od smyslové oblasti odloučeno.

Ukázali jsme však také, že toto jsoucno nemůže mít velikost, nýbrž je nedílné a nedělitelné. Neboť působí nehybně po neomezený čas, nic omezeného však nemá neomezenou sílu. Ježto pak každá velikost je buď neomezená nebo omezená, z uvedeného důvodu nemůže mít velikost omezenou, a neomezenou proto ne, poněvadž vůbec nemůže být žádná neomezená velikost. (Aristoteles, Met. 1073a)

Velikost - kvantita je však podmínka pro to, aby mohlo být něco složeno z fyzických částí, a být tedy systémem s určitou mírou složitosti. Bůh však takový není. Křesťanští teologové a filosofové mu připisují naprostou jednoduchost jako jeden z jeho atributů. Bůh je podle nich nesložený nejen z fyzických částí, ale také z metafyzických principů (jeho esence je totožná s jeho existencí). Sv. Tomáš Akvinský píše:

Odpovídám: Musí se říci, že mnohonásobně jest zřejmé, že Bůh jest naprosto jednoduchý. A to nejprve ze svrchu řečeného. Neboť ježto v Bohu není složení, ani ličných částí, protože není tělo, ani složení tvaru a hmoty, ani v něm není jiné přirozenost a svébytí, ani přirozenost a bytí, ani v něm není složení rodu a odlišnosti, ani podmětu a případku, je zřejmé, že Bůh není žádným způsobem složený, nýbrž naprosto jednoduchý. Za druhé proto, že každé složené jest pozdější svých složek a na nich závislé. Ale Bůh je první jsoucno, jak bylo svrchu ukázáno. Za třetí, protože každé složené má příčinu; neboť co jest o sobě různé, nesloučí se v jedno, leč skrze nějakou příčinu, je sjednocující. Avšak Bůh nemá příčiny, jak bylo svrchu ukázáno, jsa první příčina účinná. Za čtvrté proto, že v každém složeném musí býti možnost a uskutečnění, čehož v Bohu není; neboť buď z částí jedna jest uskutečněním druhé nebo aspoň všechny části jsou jako v možnosti vůči celku. Za páté, poněvadž každé složené jest něco, co se neshoduje s některou svou částí. A to u celků nepodobných částí jest zřejmé, neboť žádná část člověka není člověk, aniž některá část nohy jest noha. U celků pak podobných částí, ačkoli se říká o celku něco, co se říká o části, jako část vzduchu je vzduch a vody voda, přece se něco praví o celku, co se nehodí na žádnou část; je-li totiž celá voda dvouloketní, není i každá její část. Tak tedy v každém složeném jest něco, co není ono. Avšak ačkoli by se to mohlo říci o majícím tvar, že totiž má něco, co není ono, na příklad v bílém jest něco, co nepatří k pojmu bílého, přece ve tvaru samém není nic cizího. Tedy poněvadž Bůh je tvar sám, nebo spíše bytí samo, nemůže býti žádným způsobem složený. A toho důvodu se dotýká Hilarius 7. O Troj., řka: "Bůh, jenž jest síla, nesestává ze slabých, ani ten, jenž jest světlo, není sestaven z temných." (Tomáš Akvinský, Summa theol. I, 3, 7co)

V čem je Dawkinsův problém? Na základě indukce z materiálního světa předpokládá, že vše co je schopno vyprodukovat komplexní struktury musí být samo komplexní. Jenže tím se zcela míjí s teistickým názorem.

Problém spočívá ve faktu, že indukce vznikla pouze v horizontu materiálního světa a je tedy platná pouze a jen v jeho rámci; pokud ji rozšiřujeme i na jiné oblasti, potom se dopouštíme nekorektního argumentačního kroku. Teisté totiž netvrdí (v drtivé většině), že inteligence, která vyprojektovala a stvořila náš vesmír, je imanentní materiálnímu světu, naopak: Bůh je nehmotné povahy, není složený z látky, není to organizovaný komplex materiálních prvků, Bůh je duch, transcenduje materiální kategorie. A pokud je Bůh duch – je nehmotný –, potom Dawkins nemůže druhou premisu, získanou indukcí v horizontu materiální reality, v rámci svého argumentu použít. Vychází totiž z hypotézy Boha a ona hypotéza již musí zahrnovat nehmotnou povahu Boha, pokud samozřejmě Dawkins skutečně pretenduje na to, vyvracet křesťanskou hypotézu Boha. (Černý, D. Iluze Boha? Jen primitivní materialismus)

A co vedlo Dawkinse k takovéto argumentační strategii, která zcela selhala? Inu, materialismus a pozitivismus.

Zde se ukazuje největší slabina Dawkinsovy argumentace: předpokládá již od samého začátku pravdivost materialismu. Materialismus nedokazuje, prostě ho předpokládá, občas se poměrně demagogicky tváří, že materialismus je jediná možná vědecká pozice, a kdo není materialista, ten vlastně ani nemůže být skutečným vědcem. Dawkins se mýlí: v první řadě proto, že je možné být dobrým vědcem a přitom nevěřit v materialismus; například vedoucí prestižního vědeckého „Human Genome Project“ Francis Collins, jenž hovoří o harmonii mezi vědeckým a duchovním pohledem na realitu. A Dawkins se mýlí i v tom, že chápe materialismus jako vědeckou tezi (Dawkins je poměrně primitivní materialista, scientista a pozitivista), zatímco materialismus je filosofická pozice a musí být posuzován pouze a jen na poli filosofie. (Černý, D. Iluze Boha? Jen primitivní materialismus)

Takže celý ten racionální vědecký světový názor našich ateistů stojí na naprosto iracionálním přijetí filosofických hypotéz materialismu a pozitivismu, které se ukazují z mnoha důvodů jako neudržitelné. Celý ateistický dům stojí na písku. Připadá mi, že zahrávat si s vlastní spásou na základě přijetí primitivních filosofických koncepcí vyžaduje poměrně notnou porci zaslepenosti.

Diskuze o evoluční teorii

Ačkoliv Filip Tvrdý potvrzuje svou nekritickou dogmatičnost tím, že jako moto svého blogu zvolil citát z článku Magnus eror poprvé, nic nebrání těm, kdo mají větší smysl pro kritické myšlení, aby se diskuzí o platnosti evoluční teorie zabývali.

Český filosof Jiří Fuchs přesvědčivě dokazuje, že

1. postavit filosofii mimo vědu není bezrozporně možné;
2. evoluční teorie je koncepcí filosofickou a v rámci filosofie je třeba její platnost prověřovat;
3. základní tvrzení evoluční teorie o přeměně druhu v jiný druh je rozporná.

K prvnímu Jiří Fuchs píše:

Filosofie není jen nějaké vznešeně znějící, kultivované vyprávění na pomezí umění a náboženství. Představuje plnohodnotné vědecké poznání, srovnatelné s exaktními vědami. Pokud takové tvrzení většinu vzdělanců už po dvě století šokuje, pak svého oboru znalý filosof musí trvat na tom, že chyba není v samotném tvrzení, nýbrž v pojetí vědeckosti u těch šokovaných.

Kdo totiž může kompetentně definovat vědu? Zřejmě jen ten, kdo zná možnosti lidského myšlení. Jaké možnosti? Patrně ty důkazní, neboť jádrem vědy je důkaz. Tady lze rozlišit dva rozměry: hloubku a šířku. V hloubkovém rozměru jde o to, zda mohou mít závěry vědeckého dokazování hodnotu objektivní jistoty/apodiktické platnosti, nevývratnosti. V rozsahovém aspektu jde o to, zda lze vědecky zvládnout i témata neempirická, zda může existovat něco jako vědecká metafyzika.

Odpovědi soudobé vzdělanosti na obě otázky jsou téměř konsenzuálně negativní a zdají se být v kontextu novověkého myšlení velice přesvědčivé; jsou v něm i pevně zakotvené. Naše otázka ale zněla, jaká odbornost stojí za vyhodnocením možností vědeckého myšlení. Snad matematická? Biologická? Kybernetická? V konkretizaci snadno zjistíme, že např. za skeptickým verdiktem o vědecké jistotě a o metafyzice stojí určití, v novověkém vývoji nadmíru úspěšní filosofové.

Ale i bez ohledu na tento faktický vliv novověkých filosofů musíme trvat na tom, že vyhodnocení vědeckých možností lidského myšlení spadá do výlučné kompetence filosofů. Žádný popis fenoménu vývoje moderní vědy, ani žádný psychopopis lidského myšlení na to nestačí. Jedině velice speciální, kritická a přitom neempirická reflexe filosofů o možnosti, podmínkách a způsobu realizace korespondenčně definované pravdy a jistoty může podat adekvátní řešení problému hodnot lidského myšlení. Taková reflexe totiž spočívá v soustavné a permanentní konfrontaci se všemi možnými druhy skepse, která je vším jiným, než jen nějakým empirickým popisem poznání.

(...)

Dnes převládající a petrifikovaná představa o vědě tuto filosofickou kvalifikaci zcela postrádá. Navzdory své bezkonkurenční úspěšnosti je ale prokazatelně falešná. Bezprostředně stojí na omylu scientistické redukce vědeckosti, která rozhodně není rezultátem nějaké speciální exaktní vědy. Jde o filosofický omyl na úrovni teorie vědy, který obvykle pramení ze špatné noetiky. Scientizmus vychází z Kantova agnostického omylu, jenž se zakládá na empiristickém výkladu lidského myšlení. Takový výklad je však triviálně rozporný, neboť omezuje možnosti myšlení empirií, ačkoli je sám zcela neempirický. (Fuchs, J. Filosofická diskuse o evoluční teorii)

Pro platnost druhé teze Fuchs argumentuje takto:

Proč je otázka vzniku druhů podstatně filosofická? Protože jedinci určitých živočišných druhů vznikají jako ontologicky konstituovaná jsoucna. Chceme-li je tedy kauzálně vysvětlit a poznat tak i způsob jejich vzniku, musíme je uvažovat ontologicky. To znamená, že je musíme zachytit v jejich celkové struktuře a v principech, které ustavují jejich bytí a které jsou zároveň zdrojem řádu jejich organického života. Jinak bychom riskovali, že postihneme živé bytosti jen fragmentárně, jen v určitých nápadných aspektech. Tím bychom však zfalšovali výklad jejich vzniku, jak po stránce individuální, tak i v aspektu jejich specificity; vysvětlovali bychom vlastně něco jiného – jakási torza.

Co se skrývá v tématu ontologické konstituce živých jsoucen? Pro náš problém je důležité, jestli živou bytost chápeme jako celek složený z jiných původnějších jsoucen (vlastností, stavů, vztahů, procesů, částic…), nebo ji pojímáme jako subjekt své kvantity a svých životních aktů. V prvním případě by byly živé bytosti nevlastními jsoucny – esenciálně odvozenými z jiných; byly by konstituovány jinými jsoucny. V druhém případě by byly vlastními jsoucny s vlastní esencí; nebyly by tedy ve svém vlastním bytí určovány jinými jsoucny.

Je jasné, že kvalifikované rozhodnutí pro ten či onen ontologický model může podat jen odborník, který soustavně tematizuje realitu i jednotlivá jsoucna v jejich celistvosti; a to je ontolog. V možnostech metod speciálních empirických věd takové rozhodnutí zcela jistě není, neboť tyto metody nás mohou přivést jen k dílčím aspektům skutečnosti. Ani znalost těchto aspektů, ani jejich souhrnu však neopravňuje k tomu, aby byla vydávána za ontologickou znalost celkových struktur. Z pozitivní znalosti dílčích, např. empirických aspektů skutečnosti neplyne negace jiných, neempirických aspektů. Taková negace by však byla nutně obsažena v nároku empirických věd na zachycení ontologických struktur.

Otázka vzniku živočišných druhů tedy přesahuje možnosti empirických věd; je v podstatě filosofická. Jsou si toho rozhodní zastánci E.T. vědomi? Zdá se, že nikoli. Oni jen beze všeho dogmaticky předpokládají, že bytí kauzálně explikovaných živočichů je prostě dáno objektem biologických věd. V silně protimetafyzickém prostředí tím páchají pokoutní metafyziku. Mohou za to snad empirické vědy samy? Nikoli. Na vině je filosofická negramotnost evolucionistů. Ta je důvodem nejen toho, že evolucionisté nepociťují potřebu předběžné filosofické průpravy v metafyzickém tématu reálných druhů, ale i důvodem jejich neudržitelného filosofického pohrdání filosofií. Zmíněné scientistické monopolizování vědeckého prostoru empirickými vědami totiž nepředstavuje pozici těchto věd; je to postoj filosofický, vposledku protismyslný.

To je ovšem pro sebevědomé evolucionisty nepříjemné zjištění. Jejich sebevědomí se totiž po pravdě řečeno zakládá na pouhé víře v platnost skladebného onto-modelu. Kdyby si tento fideistický základ svého vyznání zreflektovali a zůstali přitom na vědecké úrovni, muselo by jejich vystupování skončit daleko skromněji, než je běžné.

Evolucionisty však čeká ještě nepříjemnější zjištění. Jejich diletování ve filosofické problematice ontologických druhů vyúsťuje do zaslouženého debaklu. Řádné ontologické zkoumání totiž jako naschvál verifikuje opačný model – substanční, kde živočich je svébytným subjektem svých jevů. A verifikace se tu uskutečňuje právě vyvracením skladebného modelu. Ten je shledán jako mnohonásobně rozporný.

Proč je skladebný model rozporný? Protože jím nabízené konstituanty živých bytostí odporují kritériím, za nichž je možné konstituantu smysluplně myslet. Konstituanta totiž musí být pro konstituované nutná a nesmí být na něm, pokud má být jsoucnem, bytostně závislá. Tyto požadavky však konstituanty, stanovené v rámci skladebného modelu, z principu nesplňují. U člověka krom toho kolidují s hodnotami pravdy a svobody. Takovou kolizí se však každý oponent diskvalifikuje, neboť tyto specifické hodnoty lidského života sám neprominutelně užívá.(Fuchs, J. Filosofická diskuse o evoluční teorii)

Kybernetik Evžen Kindler upozorňuje na to, že modely, které vytváří empirické vědy k vysvětlení určitých jevů, nemohou být automatiky považovány za ontologický obraz reality samé:

Model může sloužit jako dobrá náhražka toho, čeho je modelem, např. při praktickém počítání nebo vysvětlování; když se ovšem takový model prohlásí ve výzkumu ryze přírodních jevů za realitu, jde o iracionální myšlenkový krok, o „akt víry“, či spíše pověry, byť ne náboženské (je to zcela stejně zpozdilé, jako když někdo zamění pravděpodobnost, že vyhraje, za víru ve výhru). Jedním důsledkem je i to, že exaktní vědy aplikované na znalosti o přírodě samy nabízejí možnost, že takzvaný biologický vývoj je řízen a že běžně interpretovaná vývojová teorie chápaná jako myšlenkový model, který od takového řízení abstrahuje, je opravdu jen modelem a ne realitou (a – opakujeme – považovat ho za realitu je stejně pošetilé jako považovat pravděpodobnost výhry v loterii za výhru samotnou). (Kindler, E. Informační technologie a moderní podněty k chápání Boží prozřetelnosti)

A v rámci ontologických úvah pak Fuchs odhaluje hypotézu druhové přeměny jako rozpornou:

Můj argument zní, že schopnost plodit člověka patří k nutným určením svého subjektu jako složka jeho specifické přirozenosti. Přitom specifickou přirozenost jedinců tvoří soubor jeho nutných určení, v nichž se shoduje se všemi jedinci téhož druhu. Specifická přirozenost tedy vymezuje obsah druhového pojmu. Její identita, daná komplexem nutných určení, garantuje druhovému pojmu obsahovou stálost a univerzální záběr. Např. člověk jako subjekt tělesně duchovní výbavy k tělesné duchovní životní dynamice je konstantním obsahem druhového pojmu „člověk“, kterým myslíme všechny minulé, přítomné i budoucí lidi.

Tento pojem přirozenosti lze v ontologické reflexi spolehlivě dokázat. Standardní evolucionista ho sice na základě (v moderní vzdělanosti hluboce zažitých) předsudků odmítne, ale filosof Jamný s ním aspoň pro tuto diskusi nemá problém.

Můj argument pak vypadá jednoduše. Kdyby „miliontá opice“ měla najednou schopnost plodit člověka, pak by měla specifické přirozené určení, které její předkové neměli. To by však znamenalo, že má jinou přirozenost, a tudíž není stejného druhu jako její předkové; není „opicí“. Evolucionisté však předpokládají (když vyloučíme absurdní představu, že jedinec v průběhu své existence díky akcidentálním změnám změnil druhovou povahu), že jeden člen (či více členů) určitého druhu nikoli lidského živočicha („opice“) zplodil v určité fázi vývoje tohoto mimolidského druhu lidského jedince. Tento předpoklad evolucionistů se v ontologické perspektivě (v aspektu povinné přirozenosti) ukazuje být mylným. (Fuchs, J. Vysvětlení argumentace proti evoluční teorii)