Důkazy evoluce podle Ernsta Mayra

Ve druhé kapitole své knihy Co je evoluce přináší Ernst Mayr důkazy podporující evoluční teorii. Řadí k nim: fosilní záznam, morfologickou podobnost, embryologii, rudimentální struktury a molekulární genetiku. Tato kapitola působí velmi nepřesvěčivě, ačkoliv na počátku autor slibuje velmi mnoho. Sympatické je, že se Mayr hlásí k Popperově koncepci falsifikace (s. 34), podle které pozorování, které je v rozporu s teorií, teorii falsifikuje, zatímco pozorování, které je s ní v souladu, ji nevývratně nedokazuje, ale poskytuje jí pouze jistou podporu. Navzdory tomu však Mayr záhy konstatuje:

Důkazy evoluce jsou dnes zcela drtivé. (s. 34)

Tak jak to je? Je evoluční teorie doposud nefalsifikována nebo je drtivě dokázána?

Ještě podivuhodněji působí první důkaz evoluce, kterým má být fosilní záznam. Dočteme se:

Nejpřesvědčivější důkazy evoluce skýtají vymřelé organismy objevené ve starších geologických vrstvách. [...] Vzhledem k reálnosti evoluce bychom očekávali, že fosilie doloží postupnou rovnoměrnou přeměnu předcházejících forem na potomky. To ale paleontologové nezjistili. (s. 34)

Popperovsky laděný filosof by pravděpodobně měl za to, že Mayr právě provedl falsifikaci teorie evoluce pomocí modus tollens:

1. Pokud platí teorie evoluce, pak by měl existovat fosilní záznam dokládající přeměnu předcházejících forem na potomky.
2. Avšak takový záznam neexistuje.
3. Tedy neplatí teorie evoluce.

Neexistence fosilního záznamu je totiž standartní argument odpůrců evoluce i tvůrců jejích nedarwinistických koncepcí. Mayr jej vysvětluje tím, že z mnoha důvodů je fosilní záznam nutně neúplný. To je sice velmi pravděpodobné, nicméně toto vysvětlení nestačí k tomu, aby mohl být fosilní záznam brán jako důkaz pro evoluci. Je to podobné jako usvědčit pachatele trestného činu na základě neexistujících otisků prstů s odvoláním na to, že pachatel měl zajisté rukavice, když se dotýkal předmětů na místě činu. Rukavice vysvětlují sice neexistenci otisků, ale neusvědčují pachatele. Mayr sice uvádí existenci fosilních záznamů, které jsou jakoby úplné a svědčí pro evoluci, ale vzhledem k tomu, že se nepokouší nijak vyvrátit tvrzení odpůrců evoluce, že jde v lepším případě o spekulativní ztotožnění podobnosti s kauzální řadou a v horším případě o padělky, není jeho pojetí příliš přesvědčivé.

Dalším údajným důkazem svědčícím pro společný původ všech organismů (a tím prý i pro evoluci) je morfologická podobnost jednotlivých částí živočichů, jejich podobnost na úrovni embryonální a nakonec podobnost na úrovni molekulární. Morfologie ukazuje, že jednotlivé části živočichů, i když u každého druhu plní jinou funkci, jsou zkonstruovány na velmi podobném principu (například ruka člověka, tlapa kočky, ploutev velryby či křídlo netopýra). Zajímavé je, že Mayr zde zcela opomíjí námitku odpůrců evoluce, kteří tvrdí, že dané orgány sice vykazují morfologickou podobnost, ale jejich formování se děje pomocí odlišných genů.

Embryologie ukazuje, že embrya živočichů jsou si podobnější než jejich dospělí jedinci. Karl Ernst von Baer to vysvětloval tím, že vývoj embrya postupuje od nejobecnějších principů, které jsou všem druhům společné, k stále větší diferenciaci a podobnosti s dospělými jedinci daného druhu. Naopak Ernst Haeckel tvrdil, že ontogeneze rekapituluje fylogenezi, což dokládal obrázky embryí jednotlivých druhů, kde záměrně zdůrazňoval podobnosti a opomíjel rozdíly. Dnes embryologové soudí, že předchozí struktury slouží k organizaci následných struktur vývoje, a proto dochází k jejich „rekapitulaci“ při vývoji embrya, i když samozřejmě se nejedná o celou rekapitulaci fylogeneze.

Nakonec molekulární biologie ukazuje, že genetická stavba všech živých organismů je založena na stejných principech.

K těmto uvedeným „důkazům“ evoluce je třeba říct, že ačkoliv svědčí, jak evolucionisté říkají, pro společný původ všech organismů, nesvědčí už pro evoluci, tedy pro to, že se organismy vyvíjely jeden ze druhého. Stejných argumentů mohou odpůrci evoluce z řad kreacionistů využít pro podporu myšlenky, že složení živých organismů svědčí o tom, že všechny pocházejí od jediného Stvořitele, který při jejich stvoření užil stejných principů. Jediným argumentem, který mohou evolucionisté proti kreacionistické interpretaci podobnosti mezi živými organismy využít je zásada Occamovy břitvy, podle které je třeba dát jednoduššímu vysvětlení (které obsahuje méně principů) přednost před vysvětlením složitějším. Kreacionismus podle nich počítá s jedním principem navíc (se Stvořitelem), který není třeba předpokládat, pokud lze danou podobnost vysvětlit bez něj. Tvrzení, že myšlenka evoluce je jednodušším vysvětlením původu druhů než myšlenka stvoření, je však dosti sporná. Není zcela jasné, zda evolucionisté nepotřebují nakonec víc principů k tomu, aby jim evoluce fungovala, než ti, kteří se odvolávají na stvoření živých organismů Bohem.

Posledním důkazem pro evoluci jsou podle Mayra tzv. rudimentální struktury, tedy morfologické znaky, které v organismu přetrvávají z minulých vývojových fází, ale neplní již žádnou funkci. Mayr jako příklad uvádí slepé střevo, nicméně tento slibný pokus mu boří sám překladatel knihy, který pod čarou poznamenává:

Nejnověji to však vypadá, že přece jen má funkci „útočiště“ pro užitečné střevní bakterie. (s. 53)

K dalším pozůstalým znakům Mayr řadí zuby embryí kytovců a oči jeskynních živočichů. Pravděpodobné je, že rudimentální struktury mohou být interpretovány v duchu evolucionismu i vysvětleny jinak, podobně jako morfologická, embryonální a molekulární podobnost živočichů.

Mám-li hodnotu uvedených "důkazů" shrnout, pak musím konstatovat, že morfologickou podobnost, embryologii, rudimentální struktury a molekulární genetiku lze vysvětlit stejně dobře evolučně i neevolučně (podobně jako pozorování v kosmologii jsou slučitelná jak s inflačním, tak cyklickým modelem vesmíru). Navíc z 10. kapitoly dané knihy vyplývá, že makroevoluce zůstává v darwinismu velmi nejasným a sporným konceptem, který lze zachránit jen za využití značné důmyslnosti. To, že darwinisté považují fosilní záznam, který de facto falsifikuje darwinistický gradualismus i teorii makroevoluce, za důkaz pro svoji koncepci je jev, který by zasloužil psychologickou analýzu.