Nesmrtelná duše

Michal Hanko ve svém článku Racionalita křesťanství udává 24 bodů, proč je křesťanská víra iracionální. Jsem schopen dát mu odpověď na každý z nich, i když mne mrzí, že nečte takové knihy, které by jeho naivní námitky spolehlivě rozptýlily. Nyní se vyjádřím k 1/6 námitek. Vzhledem k tomu, že námitky 2-4 jsou založeny na námitce č. 1, stačí se zabývat pouze jí. Milan Hanko píše:

1) Neexistuje duše. Za myšlení člověka je zodpovědný mozek, stejně tak jako za jeho osobnost, vědomí , city včetně např. lásky.

Tato tvrzení je třeba dokázat vzhledem k tomu, že o existenci duše je přesvědčena drtivá většina lidí všech kultur. Zodpovědnost mozku za myšlení není tak jednoznačná věc. I v moderní filosofii mysli existují různá pojetí vztahu mentálních stavů a stavů mozku: dualismus, mentalismus, fyzikalismus a jejich různé odnože (viz třeba HAVEL I. Kognitivní věda a vztah mezi tělem a myslí. In KRÁMSKÝ, D. (ed.). Kognitivní věda dnes a zítra. Liberec : Nakladatelství Bor, 2009.)

Křesťané nedokážou říct, za jakou část myšlení/vědomí člověka by duše vůbec měla zodpovídat, a nejsou schopni ani naznačit jak by měla fungovat příslušná interakce.

Ale dokážou. Duše je zodpovědná nejen za myšlení, ale i za kompletní život člověka. Duše je podstatná forma živých organismů. Je zodpovědná za jejich vyživování, růst, smyslové poznání a u člověka i za myšlení. Je tedy zodpovědná také za strukturu mozku a jeho činnost. Veškeré lidské fyzické funkce jsou konstituované lidskou duší. Člověk má rozumovou duši, která však přesahuje ještě vegetativní a smyslovou funkci, a dokáže myslet. Myšlení se neděje v mozku, ale je na mozku závislé proto, že lidské myšlení doprovází vždy smyslové představy, které v mozku skutečně sídlí. Proto poškození mozku může porušit myšlení. (viz PEROUTKA, D. Peroutka, D.: Thomistic Anthropological Dualism, Organon F, XVIII. (2011), No 1, pp 26-39)

Kdyby totiž nehmotná duše ovlivňovala hmotný mozek (který by se bez její existence choval jinak!) musel by tento vliv být fyzikálně měřitelný. Netřeba asi dodávat, že žádné podobné ovlivňování mozku nikdy změřeno nebylo, a já bych si vsadil na to, že ani nebude. Pojem duše je problematický i z řady jiných důvodů, které rozeberu později v samostatném článku.

Vždyť tento vliv je fyzikálně měřitelný. EEG je fyzikální projev činnosti duše. Ale pozor! To i EKG! Duše je totiž zodpovědná nejen za myšlení, ale za celý život organismu. Smrt je oddělení duše od těla. U roslin a zvířat duše zaniká, u člověka je duše nesmrtelná.

Existují dva důkazy nesmrtelnosti lidské duše. Jeden podává sv. Tomáš Akvinský. Nechci se jím déle zabývat, proto ho uvedu tak, jak u Tomáše stojí.

To, co je principem rozumové činnosti, což nazýváme duší člověka, je nějaký netělesný a svébytný princip. Je totiž jasné, že člověk může rozumem poznávat přirozenosti všech těles. To, co však může něco poznávat, nesmí nic z toho mít ve své přirozenosti; protože to, co by v něm přirozeně bylo; bránilo by poznávání jiných; jako vidíme, že jazyk nemocného, který je zkažený žlučovou a hořkou šťávou, nemůže pocítit něco sladkého, ale vše se mu zdá hořké. Kdyby tedy rozumový prvek měl v sobě přirozenost nějakého tělesa, nemohl by poznávat všechna tělesa. Avšak každé těleso má nějakou určitou přirozenost. Je tudíž nemožné, aby rozumový princip byl tělesem.

A podobně je nemožné, aby rozuměl prostřednictvím nějakého tělesného orgánu, protože by také určitá přirozenost tohoto orgánu bránila poznávání všech těles; jako kdyby nějaká určitá barva byla nejen na zornici, nýbrž i na skleněné nádobě, vlitá tekutina se zdá téže barvy.

Tudíž sám rozumový princip, kterému se říká mysl nebo rozum, má činnost o sobě, ve které nemá tělo účast. Nic však nemůže jednat o sobě, co není o sobě svébytné. Neboť činnost není nic jiného než jsoucno v uskutečnění; proto způsobem, kterým nějaké jsoucno jedná, zároveň i je. Proto neříkáme, že teplo otepluje, nýbrž otepluje to, co je teplé.

Zůstává tedy, že lidská duše, které se říká rozum nebo mysl, je něco netělesného a svébytného. (Tomáš Akvinský, Summa theol. 1, 75, 2co)

Zde je třeba pro upřesnění dodat, že pokud je duše svébytná, znamená to, že je na těle nezávislá, může tedy existovat dál po tělesné smrti.

Druhý povává Jiří Fuchs (FUCHS, J. Filosofie 5. Problém duše. Praha : Krystal OP, 1999). Tento důkaz lze rekonstruovat asi takto:

1. existuje Bůh, jakožto první příčina světa a jeho stvořitel (to je dokázáno pomocí kosmologického důkazu Boží existence (viz například CARDAL, R. Bůh ve světle filosofie. Praha : Krystal OP, 2001.);
2. Bůh je dobrý (vyplývá z analýzy Boží bytnosti);
3. Bůh stvořil lidskou přirozenost (vyplývá z pojetí Boha jako stvořitele);
4. v lidské přirozenosti je touha po spravedlnosti (evidentní);
5. tato touha by byla zcela absurdní, kdyby lidský život končil smrtí, protože na tomto světě se spravedlnost nerealizuje;
6. lidská touha po spravedlnosti a lidská smrtelnost jsou v rozporu, kdyby byla lidská duše smrtelná, byla by lidská touha po spravedlnosti něčím nepřirozeným;
7. dobrý Bůh nechce člověka klamat a nevytváří absurdní (nepřirozené) přirozenosti;
8. ergo: lidská duše je nesmrtelná.

K dalším námitkám se vyjádříme příště.

Švanda s šutrem

Je pravdou, že drtivá většina dnešních křesťanů (včetně katolíků) umí svou víru špatně obhájit (v Katolické církvi je to dáno tím, že tomistická teologie a filosofie, ačkoliv zůstává jedinou oficiální katolickou naukou, byla po II. vatikánském koncilu upozadněna: naštěstí dochází k její obnově). Proto se stává, že dnešní věřící dokáží stěží odpovědět na hloupou otázku, která je snad tak stará jako monoteistická teologie sama. V nejznámnějším pojetí zní takto:

Dokázal by Bůh stvořit kámen tak těžký, že by jej sám neuzvedl?

Ať už kladná či záporná odpověď na tuto otázku prý implikuje, že Bůh není všemohoucí. Když nedokáže stvořit, není všemohoucí. Když dokáže stvořit, nedokáže uzvednout. Když nedokáže uzvednout, není všemohoucí.

Tato otázka, která zdá se vede vždy k popření Boží všemohoucnosti (a tím i křesťanského pojetí Boha), je v rámci jediné bezesporné filosofie, kterou je filosofie realistická, zodpověditelná velmi jednoduše.

Odpověď zní:

Ne. To by Bůh nedokázal.

Znamená to, že Bůh není všemohoucí? Vůbec ne. Všemohoucnost, jak už slovo naznačuje, se týká všeho, co je možné. Daný požadavek na Pána Boha se však vymyká z hranic možného. Proto Bůh nedokáže stvořit takový kámen, který sám neunese, jako nedokáže sestavit kulatý čtverec či nedokáže stvořit nejlepší z možných světů (vždy totiž může stvořit nekonečně mnoho lepších světů, než je ten aktuální, proto aktuální svět nemůže být nejlepší možný).

Takže: Bůh je všemohoucí i přesto, že nesmysly dělat neumí.

P.S. Pro ty, kdo pochybují o správnosti Tomášovi úvahy.

Bůh může udělat vše.
Vše, co někdo může udělat, je možné
----------------------------
Tedy Bůh může udělat to, co je možné.

Přirozené vysvětlení náboženství

Tvrdý Filip parafrázuje článek (že ho furt baví šířit cizí memy) o přirozeném výkladu náboženství. V článku jsou rozlišovány tři teorie původu náboženství (kognitivní, evoluční, koevoluční). Dvě jsou slibné, třetí je dosti pochybná. Zastavme se u nich.

Kognitivní. Vypadá velmi rozumně. Člověk, protože má rozum, se ptá, co je nutným předpokladem nahodilého světa. A dochází k Bohu, ale i k bohům a různým silám. Ptá se, jaký tento předpoklad musí být a zjišťuje, že nehmotný a osobní, pokud osobnost nepovažuje za zlo jako budhismus.

Evoluční. Také je slibná. Vysvětluje, proč se ateisté moc nemnoží, a proč Evropu brzy převálcuje Islám.

Koevoluční. Nevypadá dobře. Nedokáže vysvětlit, proč se ateismus moc nešíří, i když ateisté blogují a blogují.

Katechismus podle Bartáka

Po Petře Paroubkové se v našich vodách objevil nový „katolík“, jehož pojetí katolické morálky je poněkud svérázné – Jaroslav Barták. Srovnejme jeho výroky s výroky Katechismu katolické církve. Nejprve učiňme drobnou poznámku. Těžký hřích je v katolické církvi definován jako dobrovolné a vědomé postavení se proti Božímu řádu v závažné věci. Chybí-li jedna z podmínek, je hřích lehký. Lehké hříchy nepřipravují člověka o milost posvěcující získanou křtem. Těžké ano. Člověk, který zemře v těžkém hřích, je navždy zavržen. Milosti posvěcující po těžkém hříchu lze nabýt svátostí pokání, která vyžaduje hříšníkovu lítost spojenou s předsevzetím nehřešit, vyznání hříchů před knězem (zpověď), rozhřešení udělené knězem a vykonání pokání. Pokud chybí tyto podmínky, není svátost pokání platná. Tam, kde katechismus hovoří o těžké nezřízenosti, závažnosti a podobně, znamená to, že tento skutek patří do kategorie těžkých hříchů z hlediska závažnosti látky.

Z toho, co říkáte, z vás čiší respekt ke katolické církvi a jejím představitelům. Jak se to slučuje s vašimi momentálně zveřejňovanými sexuálními „libůstkami“?
Lidé, kteří církevní nauce rozumějí, vědí, že existuje takzvaný petting a netting, který je dovolen i mladým lidem. V Itálii, ve Španělsku, u nás a kdekoli jinde, a to není nic špatného. Já miluji svoji ženu a žádnou jinou jsem nikdy nemiloval. Jedná se o určité uvolnění, to neznamená klasický sex.

Výrazem sebeukájení (masturbace) se míní úmyslné vydráždění pohlavních orgánů s cílem zakoušet pohlavní rozkoš. „Jak učitelský úřad církve, v linii stálé tradice, tak i mravní smysl věřících bez váhání tvrdily, že sebeukájení je skutek vnitřně a těžce nezřízený.“ „Vědomé užívání pohlavních schopností z jakýchkoliv důvodů mimo normálních manželských vztahů podstatně odporuje jejich účelu (zaměření).“ Vyhledává se v něm pohlavní rozkoš mimo „pohlavní vztah požadovaný mravním řádem, totiž takový, který v souvislosti pravé lásky uskutečňuje plný smysl vzájemného sebedarování a lidského plození“. (KKC, §2352)

To, o čem tady mluvíme, není cizoložství?
Pochopitelně že ne. Já si vždycky najímám jako osobní asistentky slečny, které jsou svobodné.

Cizoložství. Toto slovo označuje manželskou nevěrnost. Když dva partneři, z nichž je alespoň jeden sezdaný, mají mezi sebou pohlavní styk, i třeba náhodný, dopouštějí se cizoložství. Kristus odsuzuje cizoložství spáchané i prostou žádostivostí. Šesté přikázání a Nový zákon cizoložství naprosto zakazují. Proroci pranýřují jeho těžkou hříšnost, vidí v něm symbol hříchu modloslužby. (KKC, § 2380)

Ale vy jste ženatý?
Ano. Ale církev rozlišuje cizoložství jako hřích, když si někdo bere jinou ženu, která je vdaná, jako by si vzal něco, co náleží jejímu manželovi. Pokud je žena svobodná, jedná se o menší prohřešek, takzvané smilstvo, a to jenom tehdy, pokud zajde k zavedení penisu do vagíny.

(KKC, §2380 a §2352)

Vy s tím tedy žádný morální problém nemáte?
Na světě jsou milióny katolíků a pravoslavných, kteří používají orální sex jako náhražku klasického sexu, ale nehřeší, neporušují morální zásady.

(KKC, §2352)

(...)

Tušily osobní, smluvně vázané asistentky, že s vámi budou mít sex v rámci pracovní náplně?
Slečna Lucie se se mnou milovala od první schůzky.

(viz další otázka)

Ta tu není a nemůže se k tomu vyjádřit, tu nechme. Zajímavé na vaší odpovědi je, že říkáte, že se s vámi „milovala“, když jste mi tvrdil, že se nimi nespíte, že to by byl těžký hřích.
Opakuji, je rozdíl mezi cizoložstvím, to je spaní s vdanou ženou, a smilstvem, což obnáší kontakt se svobodnou slečnou. Smilstvo je lehký hřích, jak jsem vám již řekl.

Smilstvo je tělesné spojení svobodného muže se svobodnou ženou, kteří neuzavřeli manželství. Závažně odporuje důstojnosti osob a lidské pohlavnosti, přirozeně zaměřené jak na dobro manželů, tak na plození a výchovu dětí. Kromě toho je to těžké pohoršení, jestli se tím mravně kazí mládež. (KKC, §2353)
　
Takže z toho se pak vyzpovídáte a je to?
Ano, samozřejmě. Bůh mi to odpustí a já to mohu dělat znovu.

Lítost zaujímá první místo mezi úkony kajícníka. Je to „bolest ducha a odsouzení spáchaného hříchu, spojené s předsevzetím v budoucnu už nehřešit“. (KKC, §1451)

(...)

„Proto vám pravím, že každý hřích i rouhání bude lidem odpuštěno, ale rouhání proti Duchu svatému nebude odpuštěno“ (Mt 12,31). Boží milosrdenství nezná hranic, když však je někdo vědomě odmítá přijmout prostřednictvím kajícnosti, odmítá odpuštění vlastních hříchů a spásu nabídnutou Duchem svatým. Taková zatvrzelost může vést k definitivní nekajícnosti a k věčnému zavržení.

Hřích strhává ke hříchu; opakování týchž skutků plodí neřest. Z toho vyplývají zvrácené náklonnosti, které zatemňují svědomí a zkreslují konkrétní hodnocení dobra a zla. Takovým způsobem má hřích tendenci se šířit a upevňovat, ale nemůže zničit až do základů mravní cítění.
(KKC, §1864-1865)

Shrnuto: necking a petting spadají pod hřích masturbace, který je klasifikován jako TĚŽCE nezřízený (z důvodu vyloučení plodícího aktu jde také o hřích proti přirozenosti podobně jako homosexuální styk). Je tedy materií těžkého hříchu. Rovněž pohlavní styk mezi nesezdanými, hřích smilstva, je hříchem TĚŽKÝM. Cizoložství je pohlavní styk, při němž je ALESPOŇ jeden účastník sezdaný. Jde o hřích ještě  ZÁVAŽNĚJŠÍ než prosté smilstvo. Kajícník, který se zpovídá bez předsevzetí již nehřešit, zpovídá se neplatně a svatokrádežně. Jde o jeden z hříchů proti Duchu svatému, který je principielně neodpustitelný - protože hříšník odmítá odpuštění.

Bartákův příklad svědčí o tom, jak hříchy proti šestému přikázání otupují mravní vědomí, činí člověka náchylným k tomu, aby klamal sám sebe, a strhávají jej do hříšné závislosti. Ano, právě proto je třeba odsoudit sebeukájení, cizoložství, smilstvo i pornografii.

P.S. Jak Petra Paroubková, tak Jaroslav Barták se dopustili trestného činu podle kanonického práva, kánonu 1369:  Kdo na veřejné tribuně v projevu nebo v kázání nebo v rozšiřované tiskovině či ve sdělovacích prostředcích pronese rouhání nebo těžce uráží dobré mravy nebo vysloví urážky proti náboženství nebo církvi nebo budí vůči církvi nenávist a pohrdání, ať je potrestán spravedlivým trestem.

K dané problematice se vyjádřil i morální teolog dr. Lorman: http://www.christnet.cz/magazin/zprava.asp?zprava=22158

Vědomí a osobnost

Individuum nadané rozumem a tím schopné vědomí sama sebe a sebereflexe se nazývá osobnost. Prosté vědomí sebe sama, vlastního já, doprovází naši veškerou  poznávací činnost. Tento způsob sebevědomí nazývá sv. Tomáš jednotlivým,[1] moderní psychologie hovoří o prostém vědomí či momentu já.[2] Když se vědomě zaměřujeme na sebe sama dochází podle sv. Tomáše k obecnému sebepoznání,[3] moderní psychologie hovoří o reflexívním vědomí.[4] Ve scholastických termínech se prosté vědomí označuje jako conscientia in actu exercito, reflexívní vědomí pak consciencia in actu signato.[5] Svatý Tomáš Akvinský píše:

Prvním předmětem jeho [lidského rozumu] rozumění není jeho esence, ale něco vnějšího, totiž přirozenost hmotné věci. A proto to, co je primárně poznáváno  lidským rozumem, je tento předmět; a sekundárně je poznáván sám úkon, kterým se poznává předmět; a skrze úkon se poznává sám rozum, jehož dokonalostí je samo rozumění. A proto Filosof praví, že předměty se poznávají před úkony a úkony před mohutnostmi.[6]

Na základě toho rozlišuje A. D. Marek[7] pět stupňů vědomí:

1. uvědomujeme si, že vnímáme, ale obsah je nejasný;
2. uvědomujeme si jasně vnímaný předmět;
3. přemýšlíme o vnímaném či představovaném předmětu;
4. přemýšlíme o vnímání, představování, cítění – předmětem reflexe je činnost, obsah je vedlejší (jde o nevlastní reflexi);
5. přemýšlíme o myšlení (vlastní reflexe).

Podmínkou pro to, aby mohlo být individuum osobností není aktuální vědomí, ale pouze přirozenost, z níž schopnost sebevědomí a vědomí vyplývá. V opačném případě by lidé spící, v hypnóze či narkóze neměli osobnost.[8]

Osobnost tvoří několik vrstev: první vrstvou je oblast vegetativní, druhou oblast smyslového poznání a žádání a třetí oblast rozumového poznání a svobodného rozhodování. První vrstvu má člověk společnou s rostlinami a živočichy, druhou s živočichy a třetí je v hmotném světě vlastní pouze člověku. Jednotlivé složky osobnosti by měly být v zájemné harmonii, nižší by se měla podřizovat vyšší.[9]

Lidská osobnost je komplexním celkem psychosomatických charakteristik. V psychologické literatuře existuje řada pokusů o typologii osobností, které preferují různá kritéria – somatologické, fyziologické, biopsychologické, psychologické a kulturní.[10]

Vyvážený pohled předkládá Metoděj Habáň,[11] který za kritérium třídění chápe využití schopností intelektuálních, volních a emotivních.

Součástí lidské osobnosti jsou i nevědomé a podvědomé obsahy poznávacích mohutností.[12]  Nevědomé může být to, co uniklo naší pozornosti, ale nějakým způsobem ovlivnilo naše jednání, dále tam patří vrozený instinkt (vis aestimativa) nebo také to, co původně bylo vědomé, ale vlivem tréninku a rutiny se automatizovalo tak, že si již vykonávání dané činnosti neuvědomujeme. Do podvědomí se přesouvají zapomenuté obsahy vědomí, nebo obsahy, které úmyslně z vědomí vytěsňujeme.

Roztřídění schopností,[13] z nichž se skládá

1. individualita a osobnost
1.1 myšlenková schopnost
 1.1.1 úvahová, spekulativní
- moudrost,
- zásadovost,
- věda
1.1.2 praktická
 - rozumnost jednání
 - umění
1.2 volní schopnost
2. temperament a přirozené vlohy
- vášně
- pudy  sklony
- vitální stránky

Podle schopnosti normálního reakce na určité situace se osobnosti dělí na[14]

1. „normální“: 1. standardní, 2. od standardu odlišné (akcentované osobnosti, géniové)
2. „patické“: 1. anomální osobnosti, 2. psychopatické osobnosti.

Patické osobnosti trpí poruchami chování, které činí problémy jim či společnosti, popřípadě oboum, přičemž platí, že chování mimo normu není způsobeno ani neurosou, ani psychosou.[15]

Klasifikace psychopatických osobností je obtížná, protože chování mimo normu je možné neomezeným způsobem.[16] Bývají emočně ploší, chladní a vypočítaví i velmi citoví. Někteří reagují různými způsoby na stejné podněty. Někteří dokáží nenávidět, někteří vše odpouští. Někdy jejich logika kulhá, někdy dokáží domýšlet věci do důsledků, před nimiž běžný člověk couvá (Hitlerova aplikace darwinismu). Mohou mít přepjaté morální povědomí i být zcela bez svědomí (obvykle každý psychopat má výkyvy charakterové od krajního altruisty až po bezohledného cynika a egoisty). Někteří jsou na první pohled nápadní (podivíni), některé nepoznáme ani po dlouhodobém styku. Někteří usilují o slávu a moc, jiní se drží v ústraní, nebo vyhledávají neustálou změnu a dobrodružství. Bývají vytrvalí v lásce i přelétaví (Don Juan). Bývají nezdrženliví a poživační, nebo naopak asketičtí.

Zvláštním druhem psychopatie je psychopatie hysterická. Jde o vystupňování ženských vlastností do extrémů, ale ne pouze u žen.[17] Vedoucím motivem je emoce, myšlení a chování je emoční, cítění je změněné – zvýšené, snížené či odlišné. Častá je hra na někoho jiného, proměnlivost, nečekané reakce.

Psychopatické rysy měla řada náboženských reformátorů, zakladatelů sekt, zločinců a umělců jako Balzac, Verlaine, Sandová, Musset, Baudelaire, Wilde, Byron, Shaw, London, Gaugain, Blake, Wagner, Schopenhauer, Nietzsche.

Psychopatickou osobnost v literatuře ztvárnil F. M. Dostojevskij (Idiot),  Ken Kesey (Vyhoďte ho z kola ven), Comte de Lautrémont (Zpěvy Maldororovy), Fuks (Spalovač mrtvol), ve filmech se psychopatická osobnost objevuje ve snímku Apokalypsa (Coppola), Mlčení jehňátek (Demme), Sedm (Fischer), Gauneři (Tarantino).

Psychózou zasahující osobnost je schizofrenie. Dělí se na 1. schizophrenia simplex, 2. schizophrenia pseudoneuroastenica, 3. schizofrenia hebephrenica, 5. schizofrenia paranoides.[18]

Schizofrenik žije jakoby v jiném světě (uvažuje se o tom, že za to může špatná funkce mozku při produkci dopaminu, tím se může pro schizofrenika jevit bezvýznamné důležitým a důležité bezvýznamným), osciluje mezi dráždivostí a emoční tupostí, nedokáže se do nikoho vcítit (a nikdo do něj), má poruchy myšlení, zanedbává důležité povinnosti, aniž by dokázal vysvětlit proč, někdy může vzplanout afektem zlosti, někdy je toporný, jindy grimasuje, řeč může být šroubovaná, propletená neologismy, může se tvářit hlubokomyslně, ačkoliv je zcela prázdný, často planě filosofuje.

Schizophrenia katatonica se dělí na produktivní a stuporozní. Obraz produktivní katatonické schizofrenie je typickým obrazem „blázna“ – pacienti se pitvoří, grimasují, gestikulují, skáčou, opakují po druhých slova a věty. Stuporozní typ schizofrenie se projevuje setrváváním v často velmi nepohodlných polohách, pacient z ničeho nic může projevit nějakou činnost.

Schizophrenia hebepherenica se projevuje klackovitostí, hrubou mluvou, koprolálií a pornolálií, prožíváním derealizace a depersonalizace, planým filosofováním.

Paranoidní schizofrenie se projevuje perzekučními bludy a halucinacemi. Bludy jsou na první pohled poznatelné. Pacienti slyší hlasy, kteří o nich hovoří, nadávají jim, radí atd.

Šílenství ve výtvarném umění zobrazil Hieronymus Bosch či Edward Munch. Schizofrenika vykreslil E. A. Poe (Zánik domu Usherů, Berenice), August Strindberg (Inferno), Fjodor Sologub (Posedlý), rozdvojení osobnosti symbolicky ztvárňuje R. L. Stevenson (Podivný případ doktora Jekylla a pana Hyda), ve filmu se rozdvojená osobnost vyskytuje ve snímku Klub rváčů (Fincher).

Je možné zmínit dva základní protichůdné postoje k osobám duševně nemocným. První je spojený s osvícenským racionalismem, který se snaží duševně choré postavit mimo společnost, druhý se hlásí ke slovu s kritikou projektu moderny a považuje psychiatrii jako nástroj společenské represe.[19]

Tyto přístupy lze vysledovat i u různých pojetí vztahu génia k duševní poruše.[20] Podle prvního přístupu musí být génius zdravý. Reprezentantem tohoto přístupu je kupříkladu Löwenfeld. Druhé dva přístupy vidí souvislost mezi duševní poruchou a genialitou. Podle extrémnějšího z těchto dvou přístupů, jehož reprezentantem je především Lombros, je génius v podstatě skrytý psychotik. Podle umírněnější verze je jak duševní nemoc, tak genialita jistou úchylkou, určitou extrémní dispozicí k jistým výkonům, a proto spolu genialita i šílenství souvisí. Představitelem tohoto směru je švýcarský psychiatr Bleuler.

Domníváme se, že vyváženým pohled na duševní nemoc bere v potaz jednak to, že jde může jít o kompenzační reakci organismu na určité extrémní podmínky, která může být inspirativní pro poznávání světa, jednak je třeba brát v potaz potenciální nebezpečnost, kterou představuje duševní choroba pro postiženého jedince i společnost.

---

[1] Tomáš Akvinský, Summa theol. 1, 87, 1co

[2] MAREK, A. D. Vznik, struktura a hodnota našeho poznání. Olomouc, 2003, s. 69

[3] Tomáš Akvinský, Summa theol. 1, 87, 1co

[4] MAREK, A. D. Vznik, struktura a hodnota našeho poznání. Olomouc, 2003, s. 69

[5] MAREK, A. D. Psychologie. Olomouc, 2000, s. 471.

[6] Tomáš Akvinský, Summa theol. 1, 87, 3co

[7] MAREK, A. D. Psychologie. Olomouc, 2000, s. 471.

[8] Tento názor zastávají obhájci potratů i (třebas i nucené) eutanázie jako Peter Singer.

[9] MAREK, A. D. Psychologie. Olomouc, 2000, s. 478.

[10] Ibidem, 494

[11] HABÁŇ, M. Psychologie.  V Brně, 1937, s. 234

[12]MAREK, A. D. Psychologie. Olomouc, 2000, s. 478.

[13] HABÁŇ, M. Psychologie.  V Brně, 1937, s. 235

[14] VONDRÁČEK, V. – HOLUB, F. Fantastické a magické z hlediska psychiatrie. Praha, 1968, s. 330

[15] Ibidem, s. 331

[16] Ibidem, s. 331

[17] Ibidem, s. 333

[18] Ibidem, s. 342

[19] FOULCAULD, M. Zrození kliniky. Červený Kostelec, 2010.
[20] PONDĚLÍČEK, I. Fantaskní umění : jeho vývoj a souvislosti. Praha, 1964, s. 130

Jednota protikladů

Filip Tvrdý se vysmívá slovním spojením, které do diskuze o eutanázii vnáší existencialisticky laděná psychoterapeutka. Píše:

Odvozený obrat "uchopit jinak uchopené" se ode dneška stává standardní součástí mé jazykové výbavy, hned vedle "skoku do víry", "samopohybu jsoucího", "jednoty protikladů" a "horizontu všech horizontů".

Rád bych přispěl svou troškou do mlýna a na příkladu Filipovi ukázal, co to je jednota protikladů. Vypadá to asi takto:

Teze:

Se značnou nadsázkou řečeno - věřit, že disponuji svobodnou vůlí, je úplně stejně oprávněné jako být přesvědčen, že jsem majitelem dvaačtyřiceti centimetrového přirození. Obojí je kognitivním omylem, který se nezakládá na skutečnosti, ať už je to dobře či ne. (Filip Tvrdý: The Lucrecian Swerve)

Antiteze:

Navíc mám tendenci nepovažovat eutanázii - podobně jako aborce - za skutečný morální problém. Hlavním imperativem v demokratických společnostech je možnost jedince svobodně disponovat svým majetkem, tělem a životem, a proto by mělo být jeho vědomé rozhodnutí považováno za dostatečný důvod pro důstojný odchod z tohoto světa. (Filip Tvrdý: Konečně o eutanazii na půdě filosofie)

Syntéza:

Člověk může používat to, co nemá.

Vot! Éto: "jednota protikladů".

Důkazy evoluce podle Ernsta Mayra

Ve druhé kapitole své knihy Co je evoluce přináší Ernst Mayr důkazy podporující evoluční teorii. Řadí k nim: fosilní záznam, morfologickou podobnost, embryologii, rudimentální struktury a molekulární genetiku. Tato kapitola působí velmi nepřesvěčivě, ačkoliv na počátku autor slibuje velmi mnoho. Sympatické je, že se Mayr hlásí k Popperově koncepci falsifikace (s. 34), podle které pozorování, které je v rozporu s teorií, teorii falsifikuje, zatímco pozorování, které je s ní v souladu, ji nevývratně nedokazuje, ale poskytuje jí pouze jistou podporu. Navzdory tomu však Mayr záhy konstatuje:

Důkazy evoluce jsou dnes zcela drtivé. (s. 34)

Tak jak to je? Je evoluční teorie doposud nefalsifikována nebo je drtivě dokázána?

Ještě podivuhodněji působí první důkaz evoluce, kterým má být fosilní záznam. Dočteme se:

Nejpřesvědčivější důkazy evoluce skýtají vymřelé organismy objevené ve starších geologických vrstvách. [...] Vzhledem k reálnosti evoluce bychom očekávali, že fosilie doloží postupnou rovnoměrnou přeměnu předcházejících forem na potomky. To ale paleontologové nezjistili. (s. 34)

Popperovsky laděný filosof by pravděpodobně měl za to, že Mayr právě provedl falsifikaci teorie evoluce pomocí modus tollens:

1. Pokud platí teorie evoluce, pak by měl existovat fosilní záznam dokládající přeměnu předcházejících forem na potomky.
2. Avšak takový záznam neexistuje.
3. Tedy neplatí teorie evoluce.

Neexistence fosilního záznamu je totiž standartní argument odpůrců evoluce i tvůrců jejích nedarwinistických koncepcí. Mayr jej vysvětluje tím, že z mnoha důvodů je fosilní záznam nutně neúplný. To je sice velmi pravděpodobné, nicméně toto vysvětlení nestačí k tomu, aby mohl být fosilní záznam brán jako důkaz pro evoluci. Je to podobné jako usvědčit pachatele trestného činu na základě neexistujících otisků prstů s odvoláním na to, že pachatel měl zajisté rukavice, když se dotýkal předmětů na místě činu. Rukavice vysvětlují sice neexistenci otisků, ale neusvědčují pachatele. Mayr sice uvádí existenci fosilních záznamů, které jsou jakoby úplné a svědčí pro evoluci, ale vzhledem k tomu, že se nepokouší nijak vyvrátit tvrzení odpůrců evoluce, že jde v lepším případě o spekulativní ztotožnění podobnosti s kauzální řadou a v horším případě o padělky, není jeho pojetí příliš přesvědčivé.

Dalším údajným důkazem svědčícím pro společný původ všech organismů (a tím prý i pro evoluci) je morfologická podobnost jednotlivých částí živočichů, jejich podobnost na úrovni embryonální a nakonec podobnost na úrovni molekulární. Morfologie ukazuje, že jednotlivé části živočichů, i když u každého druhu plní jinou funkci, jsou zkonstruovány na velmi podobném principu (například ruka člověka, tlapa kočky, ploutev velryby či křídlo netopýra). Zajímavé je, že Mayr zde zcela opomíjí námitku odpůrců evoluce, kteří tvrdí, že dané orgány sice vykazují morfologickou podobnost, ale jejich formování se děje pomocí odlišných genů.

Embryologie ukazuje, že embrya živočichů jsou si podobnější než jejich dospělí jedinci. Karl Ernst von Baer to vysvětloval tím, že vývoj embrya postupuje od nejobecnějších principů, které jsou všem druhům společné, k stále větší diferenciaci a podobnosti s dospělými jedinci daného druhu. Naopak Ernst Haeckel tvrdil, že ontogeneze rekapituluje fylogenezi, což dokládal obrázky embryí jednotlivých druhů, kde záměrně zdůrazňoval podobnosti a opomíjel rozdíly. Dnes embryologové soudí, že předchozí struktury slouží k organizaci následných struktur vývoje, a proto dochází k jejich „rekapitulaci“ při vývoji embrya, i když samozřejmě se nejedná o celou rekapitulaci fylogeneze.

Nakonec molekulární biologie ukazuje, že genetická stavba všech živých organismů je založena na stejných principech.

K těmto uvedeným „důkazům“ evoluce je třeba říct, že ačkoliv svědčí, jak evolucionisté říkají, pro společný původ všech organismů, nesvědčí už pro evoluci, tedy pro to, že se organismy vyvíjely jeden ze druhého. Stejných argumentů mohou odpůrci evoluce z řad kreacionistů využít pro podporu myšlenky, že složení živých organismů svědčí o tom, že všechny pocházejí od jediného Stvořitele, který při jejich stvoření užil stejných principů. Jediným argumentem, který mohou evolucionisté proti kreacionistické interpretaci podobnosti mezi živými organismy využít je zásada Occamovy břitvy, podle které je třeba dát jednoduššímu vysvětlení (které obsahuje méně principů) přednost před vysvětlením složitějším. Kreacionismus podle nich počítá s jedním principem navíc (se Stvořitelem), který není třeba předpokládat, pokud lze danou podobnost vysvětlit bez něj. Tvrzení, že myšlenka evoluce je jednodušším vysvětlením původu druhů než myšlenka stvoření, je však dosti sporná. Není zcela jasné, zda evolucionisté nepotřebují nakonec víc principů k tomu, aby jim evoluce fungovala, než ti, kteří se odvolávají na stvoření živých organismů Bohem.

Posledním důkazem pro evoluci jsou podle Mayra tzv. rudimentální struktury, tedy morfologické znaky, které v organismu přetrvávají z minulých vývojových fází, ale neplní již žádnou funkci. Mayr jako příklad uvádí slepé střevo, nicméně tento slibný pokus mu boří sám překladatel knihy, který pod čarou poznamenává:

Nejnověji to však vypadá, že přece jen má funkci „útočiště“ pro užitečné střevní bakterie. (s. 53)

K dalším pozůstalým znakům Mayr řadí zuby embryí kytovců a oči jeskynních živočichů. Pravděpodobné je, že rudimentální struktury mohou být interpretovány v duchu evolucionismu i vysvětleny jinak, podobně jako morfologická, embryonální a molekulární podobnost živočichů.

Mám-li hodnotu uvedených "důkazů" shrnout, pak musím konstatovat, že morfologickou podobnost, embryologii, rudimentální struktury a molekulární genetiku lze vysvětlit stejně dobře evolučně i neevolučně (podobně jako pozorování v kosmologii jsou slučitelná jak s inflačním, tak cyklickým modelem vesmíru). Navíc z 10. kapitoly dané knihy vyplývá, že makroevoluce zůstává v darwinismu velmi nejasným a sporným konceptem, který lze zachránit jen za využití značné důmyslnosti. To, že darwinisté považují fosilní záznam, který de facto falsifikuje darwinistický gradualismus i teorii makroevoluce, za důkaz pro svoji koncepci je jev, který by zasloužil psychologickou analýzu.

Darwinismus a náboženství

Jakkoliv nemám v lásce darwinismus, musím mu přiznat jedno: jeho princip mutace a selekce natolik konvenuje s katolickým učením o dědičném hříchu a porušenosti harmonie stvoření, že můžeme první nazvat sekulární (a rozvinutou) variantou druhého.

Darwinismus, jakožto teorie hledající empirické příčiny empirických jevů, je slučitelný s metafyzikou a náboženstvím (které hledají neempirické předpoklady empirické zkušenosti ) do té doby, dokud svůj metodologický redukcionismus (zabývat se jen hmotným) nepovyšuje na ontologickou úroveň (jen hmotné existuje). Ve chvíli, kdy je darwinismus povýšen na univerzální materialistickou metafyziku (ano, materialismus je metafyzická koncepce) a univerzální výklad světa (který se velmi podobá výkladům náboženským), pak se stává neslučitelným jak s tradiční realistickou metafyzikou, tak s křesťanským náboženstvím.

Nesouhlasím, že kladná odpověď na uvedené otázky charakterizuje náboženský systém, jak tvrdí O. J. Horák:

• Existují podle této soustavy nějaké nadpřirozené síly, osoby nebo entity?
• Přežijeme podle této soustavy svou smrt?
• Budou se podlé této soustavy mít dobří nakonec dobře a zlí zle?
• Jsou podle této soustavy některé věci, knihy, dny nebo místa posvátná?
• Obsahuje tato soustava eschatologický příběh o konci světa?
• Jsou součástí této soustavy předpisy nějakých modliteb, praktik, obřadů nebo rituálů?

Nicméně je možné říci, že darwinismus na tyto otázky rovněž odpovídá kladně. Samoorganizace systémů, základní princip evoluce, který se neobejde bez náhody, je navýsost mystickým principem, který opravdu můžeme chápat jako nadpřirozenou sílu. Pokud je předmětem selekce gen či druh, pak se samozřejmě dá hovořit o životě po smrti (individua jakožto nositele genetické informace). Dobro a zlo bylo v darwinismu nahrazeno pojmem zdatnost. Zdatní (dobří) přežijí, nezdatní (zlí) budou eliminování přirozeným výběrem. Posvátnou knihou darwinismu je kniha O původu druhů (viz citát na Massive Error), světcem je Charles Darwin (a jiní), posvátnými ikonami jsou evoluční stromy a nákresy vývoje jednotlivých druhů z druhů jiných (viz hlavička Massive Error). Ve spojení s moderní kosmologií může teorie evoluce produkovat i eschatologické příběhy o konci světa (viz Haeckelův cyklický vesmír). Součástí darwinismu jsou určité předpisy, co si myslet, co říkat a co číst.

Je jisté, že pokud termín sekulární budeme klást do opozice k pojmu náboženský, pak není možné darwinismus považovat za náboženství. Zcela objektivně se dá darwinismus považovat za světonázor, za filosofický pohled na svět. Vzhledem k tomu, že jeho zastánci jsou lidé, jejichž potřeba náboženství je geneticky kódována či součástí přirozenosti (náboženství je naprosto univerzální jev) a darwinismus se v jistých interpretacích dostává do kolize s většinou světových náboženství, stává se, že darwinismus u řady lidí plní funkci náboženství (Dawkins), které má vlastní systém věrouky, morálky a rituálů. Proto podobně jako marxismus, humanismus či existencialismus bývá řazen k náhražkovým náboženstvím. Jistě nejde o náboženství ve vlastním slova smyslu, nicméně jde o systém, který může jako náboženství fungovat a v mnoha případech tak funguje.

Krev do nebe volající

Scientista Tvrdý, který veřejnost oblažuje přitroublým webem Massive Error, u kterého by měla policie prověřit, zda nenaplňuje skutkovou podtatu trestného činu definovaného v § 355 trestního zákona, je také potratář, rozumějme osoba, která hájí vyvražďování nenarozených dětí. Odplivuji si před ním. Zbytek je určen pro slušné lidi.

Odpůrci potratů často argumentují potencialitou lidského zárodku, ze kterého se postupem času může vyvinout plnohodnotná lidská bytost. Takové teleologické uvažování nás samozřejmě vede k paradoxům a absurditám, protože kdejaký náhodný nebo cílený výron semene by mohl být chápán jako projev infanticidy a ženy, které nejsou neustále těhotné, by se každou menstruací dopouštěly zabití in posse.

Nikoliv. Lidské embryo na rozdíl od spermatu muže či vajíčka ženy, není lidská bytost v potenci, ale vývojové stádium jedince rodu Homo se svou jedinečnou genetickou informací. Tedy individuum lidské nikoliv potenciálně, ale zcela aktuálně.

Nejprve konstatuje, že považovat embryo za osobu je čítankovým příkladem pojmové konfúze - stejně tak bychom mohli říkat, že žalud je dubem. Přesto je možné určit hranici, kdy se ze shluku proteinů stává organismus obdařený vědomím, což je ovšem úkol pro lékaře a biology.

Opakuji: lidské embryo je vývojové stádium jedince rodu Homo se svou jedinečnou genetickou informací. Nejde o to, kdy nabývá vědomí, ale o to, kdy náleží k lidskému druhu. A to nepochybně od početí. Žalud není dospělým dubem, ale rovněž může být považován za zástupce svého druhu - přestože vývoj vědomí u stromu ani nečekáme.

Mimochodem - americký neurální vědec Christof Koch se domnívá, že tento okamžik nastává až během porodu

To snad ne!

Thomsonová předpokládá, že by bylo milé, kdyby subjekt svolil s pokračováním této neortodoxní léčby. Neodvažuje se ale tvrdit, že by byl subjekt morálně povinován obětovat devět měsíců svého života kvůli terapii, ke které nedal svolení.

Je to možná proto, že povinnosti matky k nenarozenému dítěti, k jehož početí dochází pohlavním stykem, jsou poněkud větší, než povinnosti k dospělému neznámému člověku, že!

Jelikož se v těchto ateistických s*****h nehodlám dále přehrabovat, odkážu na dva texty: http://machula.bigbloger.lidovky.cz/c/185406/Kdo-vsechno-je-muj-blizni.html
http://stodola.blog.idnes.cz/c/94741/Proc-je-pevnejsi-co-se-nechveje.html