Vědomí a osobnost

Individuum nadané rozumem a tím schopné vědomí sama sebe a sebereflexe se nazývá osobnost. Prosté vědomí sebe sama, vlastního já, doprovází naši veškerou  poznávací činnost. Tento způsob sebevědomí nazývá sv. Tomáš jednotlivým,[1] moderní psychologie hovoří o prostém vědomí či momentu já.[2] Když se vědomě zaměřujeme na sebe sama dochází podle sv. Tomáše k obecnému sebepoznání,[3] moderní psychologie hovoří o reflexívním vědomí.[4] Ve scholastických termínech se prosté vědomí označuje jako conscientia in actu exercito, reflexívní vědomí pak consciencia in actu signato.[5] Svatý Tomáš Akvinský píše:

Prvním předmětem jeho [lidského rozumu] rozumění není jeho esence, ale něco vnějšího, totiž přirozenost hmotné věci. A proto to, co je primárně poznáváno  lidským rozumem, je tento předmět; a sekundárně je poznáván sám úkon, kterým se poznává předmět; a skrze úkon se poznává sám rozum, jehož dokonalostí je samo rozumění. A proto Filosof praví, že předměty se poznávají před úkony a úkony před mohutnostmi.[6]

Na základě toho rozlišuje A. D. Marek[7] pět stupňů vědomí:

1. uvědomujeme si, že vnímáme, ale obsah je nejasný;
2. uvědomujeme si jasně vnímaný předmět;
3. přemýšlíme o vnímaném či představovaném předmětu;
4. přemýšlíme o vnímání, představování, cítění – předmětem reflexe je činnost, obsah je vedlejší (jde o nevlastní reflexi);
5. přemýšlíme o myšlení (vlastní reflexe).

Podmínkou pro to, aby mohlo být individuum osobností není aktuální vědomí, ale pouze přirozenost, z níž schopnost sebevědomí a vědomí vyplývá. V opačném případě by lidé spící, v hypnóze či narkóze neměli osobnost.[8]

Osobnost tvoří několik vrstev: první vrstvou je oblast vegetativní, druhou oblast smyslového poznání a žádání a třetí oblast rozumového poznání a svobodného rozhodování. První vrstvu má člověk společnou s rostlinami a živočichy, druhou s živočichy a třetí je v hmotném světě vlastní pouze člověku. Jednotlivé složky osobnosti by měly být v zájemné harmonii, nižší by se měla podřizovat vyšší.[9]

Lidská osobnost je komplexním celkem psychosomatických charakteristik. V psychologické literatuře existuje řada pokusů o typologii osobností, které preferují různá kritéria – somatologické, fyziologické, biopsychologické, psychologické a kulturní.[10]

Vyvážený pohled předkládá Metoděj Habáň,[11] který za kritérium třídění chápe využití schopností intelektuálních, volních a emotivních.

Součástí lidské osobnosti jsou i nevědomé a podvědomé obsahy poznávacích mohutností.[12]  Nevědomé může být to, co uniklo naší pozornosti, ale nějakým způsobem ovlivnilo naše jednání, dále tam patří vrozený instinkt (vis aestimativa) nebo také to, co původně bylo vědomé, ale vlivem tréninku a rutiny se automatizovalo tak, že si již vykonávání dané činnosti neuvědomujeme. Do podvědomí se přesouvají zapomenuté obsahy vědomí, nebo obsahy, které úmyslně z vědomí vytěsňujeme.

Roztřídění schopností,[13] z nichž se skládá

1. individualita a osobnost
1.1 myšlenková schopnost
 1.1.1 úvahová, spekulativní
- moudrost,
- zásadovost,
- věda
1.1.2 praktická
 - rozumnost jednání
 - umění
1.2 volní schopnost
2. temperament a přirozené vlohy
- vášně
- pudy  sklony
- vitální stránky

Podle schopnosti normálního reakce na určité situace se osobnosti dělí na[14]

1. „normální“: 1. standardní, 2. od standardu odlišné (akcentované osobnosti, géniové)
2. „patické“: 1. anomální osobnosti, 2. psychopatické osobnosti.

Patické osobnosti trpí poruchami chování, které činí problémy jim či společnosti, popřípadě oboum, přičemž platí, že chování mimo normu není způsobeno ani neurosou, ani psychosou.[15]

Klasifikace psychopatických osobností je obtížná, protože chování mimo normu je možné neomezeným způsobem.[16] Bývají emočně ploší, chladní a vypočítaví i velmi citoví. Někteří reagují různými způsoby na stejné podněty. Někteří dokáží nenávidět, někteří vše odpouští. Někdy jejich logika kulhá, někdy dokáží domýšlet věci do důsledků, před nimiž běžný člověk couvá (Hitlerova aplikace darwinismu). Mohou mít přepjaté morální povědomí i být zcela bez svědomí (obvykle každý psychopat má výkyvy charakterové od krajního altruisty až po bezohledného cynika a egoisty). Někteří jsou na první pohled nápadní (podivíni), některé nepoznáme ani po dlouhodobém styku. Někteří usilují o slávu a moc, jiní se drží v ústraní, nebo vyhledávají neustálou změnu a dobrodružství. Bývají vytrvalí v lásce i přelétaví (Don Juan). Bývají nezdrženliví a poživační, nebo naopak asketičtí.

Zvláštním druhem psychopatie je psychopatie hysterická. Jde o vystupňování ženských vlastností do extrémů, ale ne pouze u žen.[17] Vedoucím motivem je emoce, myšlení a chování je emoční, cítění je změněné – zvýšené, snížené či odlišné. Častá je hra na někoho jiného, proměnlivost, nečekané reakce.

Psychopatické rysy měla řada náboženských reformátorů, zakladatelů sekt, zločinců a umělců jako Balzac, Verlaine, Sandová, Musset, Baudelaire, Wilde, Byron, Shaw, London, Gaugain, Blake, Wagner, Schopenhauer, Nietzsche.

Psychopatickou osobnost v literatuře ztvárnil F. M. Dostojevskij (Idiot),  Ken Kesey (Vyhoďte ho z kola ven), Comte de Lautrémont (Zpěvy Maldororovy), Fuks (Spalovač mrtvol), ve filmech se psychopatická osobnost objevuje ve snímku Apokalypsa (Coppola), Mlčení jehňátek (Demme), Sedm (Fischer), Gauneři (Tarantino).

Psychózou zasahující osobnost je schizofrenie. Dělí se na 1. schizophrenia simplex, 2. schizophrenia pseudoneuroastenica, 3. schizofrenia hebephrenica, 5. schizofrenia paranoides.[18]

Schizofrenik žije jakoby v jiném světě (uvažuje se o tom, že za to může špatná funkce mozku při produkci dopaminu, tím se může pro schizofrenika jevit bezvýznamné důležitým a důležité bezvýznamným), osciluje mezi dráždivostí a emoční tupostí, nedokáže se do nikoho vcítit (a nikdo do něj), má poruchy myšlení, zanedbává důležité povinnosti, aniž by dokázal vysvětlit proč, někdy může vzplanout afektem zlosti, někdy je toporný, jindy grimasuje, řeč může být šroubovaná, propletená neologismy, může se tvářit hlubokomyslně, ačkoliv je zcela prázdný, často planě filosofuje.

Schizophrenia katatonica se dělí na produktivní a stuporozní. Obraz produktivní katatonické schizofrenie je typickým obrazem „blázna“ – pacienti se pitvoří, grimasují, gestikulují, skáčou, opakují po druhých slova a věty. Stuporozní typ schizofrenie se projevuje setrváváním v často velmi nepohodlných polohách, pacient z ničeho nic může projevit nějakou činnost.

Schizophrenia hebepherenica se projevuje klackovitostí, hrubou mluvou, koprolálií a pornolálií, prožíváním derealizace a depersonalizace, planým filosofováním.

Paranoidní schizofrenie se projevuje perzekučními bludy a halucinacemi. Bludy jsou na první pohled poznatelné. Pacienti slyší hlasy, kteří o nich hovoří, nadávají jim, radí atd.

Šílenství ve výtvarném umění zobrazil Hieronymus Bosch či Edward Munch. Schizofrenika vykreslil E. A. Poe (Zánik domu Usherů, Berenice), August Strindberg (Inferno), Fjodor Sologub (Posedlý), rozdvojení osobnosti symbolicky ztvárňuje R. L. Stevenson (Podivný případ doktora Jekylla a pana Hyda), ve filmu se rozdvojená osobnost vyskytuje ve snímku Klub rváčů (Fincher).

Je možné zmínit dva základní protichůdné postoje k osobám duševně nemocným. První je spojený s osvícenským racionalismem, který se snaží duševně choré postavit mimo společnost, druhý se hlásí ke slovu s kritikou projektu moderny a považuje psychiatrii jako nástroj společenské represe.[19]

Tyto přístupy lze vysledovat i u různých pojetí vztahu génia k duševní poruše.[20] Podle prvního přístupu musí být génius zdravý. Reprezentantem tohoto přístupu je kupříkladu Löwenfeld. Druhé dva přístupy vidí souvislost mezi duševní poruchou a genialitou. Podle extrémnějšího z těchto dvou přístupů, jehož reprezentantem je především Lombros, je génius v podstatě skrytý psychotik. Podle umírněnější verze je jak duševní nemoc, tak genialita jistou úchylkou, určitou extrémní dispozicí k jistým výkonům, a proto spolu genialita i šílenství souvisí. Představitelem tohoto směru je švýcarský psychiatr Bleuler.

Domníváme se, že vyváženým pohled na duševní nemoc bere v potaz jednak to, že jde může jít o kompenzační reakci organismu na určité extrémní podmínky, která může být inspirativní pro poznávání světa, jednak je třeba brát v potaz potenciální nebezpečnost, kterou představuje duševní choroba pro postiženého jedince i společnost.

---

[1] Tomáš Akvinský, Summa theol. 1, 87, 1co

[2] MAREK, A. D. Vznik, struktura a hodnota našeho poznání. Olomouc, 2003, s. 69

[3] Tomáš Akvinský, Summa theol. 1, 87, 1co

[4] MAREK, A. D. Vznik, struktura a hodnota našeho poznání. Olomouc, 2003, s. 69

[5] MAREK, A. D. Psychologie. Olomouc, 2000, s. 471.

[6] Tomáš Akvinský, Summa theol. 1, 87, 3co

[7] MAREK, A. D. Psychologie. Olomouc, 2000, s. 471.

[8] Tento názor zastávají obhájci potratů i (třebas i nucené) eutanázie jako Peter Singer.

[9] MAREK, A. D. Psychologie. Olomouc, 2000, s. 478.

[10] Ibidem, 494

[11] HABÁŇ, M. Psychologie.  V Brně, 1937, s. 234

[12]MAREK, A. D. Psychologie. Olomouc, 2000, s. 478.

[13] HABÁŇ, M. Psychologie.  V Brně, 1937, s. 235

[14] VONDRÁČEK, V. – HOLUB, F. Fantastické a magické z hlediska psychiatrie. Praha, 1968, s. 330

[15] Ibidem, s. 331

[16] Ibidem, s. 331

[17] Ibidem, s. 333

[18] Ibidem, s. 342

[19] FOULCAULD, M. Zrození kliniky. Červený Kostelec, 2010.
[20] PONDĚLÍČEK, I. Fantaskní umění : jeho vývoj a souvislosti. Praha, 1964, s. 130

Jednota protikladů

Filip Tvrdý se vysmívá slovním spojením, které do diskuze o eutanázii vnáší existencialisticky laděná psychoterapeutka. Píše:

Odvozený obrat "uchopit jinak uchopené" se ode dneška stává standardní součástí mé jazykové výbavy, hned vedle "skoku do víry", "samopohybu jsoucího", "jednoty protikladů" a "horizontu všech horizontů".

Rád bych přispěl svou troškou do mlýna a na příkladu Filipovi ukázal, co to je jednota protikladů. Vypadá to asi takto:

Teze:

Se značnou nadsázkou řečeno - věřit, že disponuji svobodnou vůlí, je úplně stejně oprávněné jako být přesvědčen, že jsem majitelem dvaačtyřiceti centimetrového přirození. Obojí je kognitivním omylem, který se nezakládá na skutečnosti, ať už je to dobře či ne. (Filip Tvrdý: The Lucrecian Swerve)

Antiteze:

Navíc mám tendenci nepovažovat eutanázii - podobně jako aborce - za skutečný morální problém. Hlavním imperativem v demokratických společnostech je možnost jedince svobodně disponovat svým majetkem, tělem a životem, a proto by mělo být jeho vědomé rozhodnutí považováno za dostatečný důvod pro důstojný odchod z tohoto světa. (Filip Tvrdý: Konečně o eutanazii na půdě filosofie)

Syntéza:

Člověk může používat to, co nemá.

Vot! Éto: "jednota protikladů".

Důkazy evoluce podle Ernsta Mayra

Ve druhé kapitole své knihy Co je evoluce přináší Ernst Mayr důkazy podporující evoluční teorii. Řadí k nim: fosilní záznam, morfologickou podobnost, embryologii, rudimentální struktury a molekulární genetiku. Tato kapitola působí velmi nepřesvěčivě, ačkoliv na počátku autor slibuje velmi mnoho. Sympatické je, že se Mayr hlásí k Popperově koncepci falsifikace (s. 34), podle které pozorování, které je v rozporu s teorií, teorii falsifikuje, zatímco pozorování, které je s ní v souladu, ji nevývratně nedokazuje, ale poskytuje jí pouze jistou podporu. Navzdory tomu však Mayr záhy konstatuje:

Důkazy evoluce jsou dnes zcela drtivé. (s. 34)

Tak jak to je? Je evoluční teorie doposud nefalsifikována nebo je drtivě dokázána?

Ještě podivuhodněji působí první důkaz evoluce, kterým má být fosilní záznam. Dočteme se:

Nejpřesvědčivější důkazy evoluce skýtají vymřelé organismy objevené ve starších geologických vrstvách. [...] Vzhledem k reálnosti evoluce bychom očekávali, že fosilie doloží postupnou rovnoměrnou přeměnu předcházejících forem na potomky. To ale paleontologové nezjistili. (s. 34)

Popperovsky laděný filosof by pravděpodobně měl za to, že Mayr právě provedl falsifikaci teorie evoluce pomocí modus tollens:

1. Pokud platí teorie evoluce, pak by měl existovat fosilní záznam dokládající přeměnu předcházejících forem na potomky.
2. Avšak takový záznam neexistuje.
3. Tedy neplatí teorie evoluce.

Neexistence fosilního záznamu je totiž standartní argument odpůrců evoluce i tvůrců jejích nedarwinistických koncepcí. Mayr jej vysvětluje tím, že z mnoha důvodů je fosilní záznam nutně neúplný. To je sice velmi pravděpodobné, nicméně toto vysvětlení nestačí k tomu, aby mohl být fosilní záznam brán jako důkaz pro evoluci. Je to podobné jako usvědčit pachatele trestného činu na základě neexistujících otisků prstů s odvoláním na to, že pachatel měl zajisté rukavice, když se dotýkal předmětů na místě činu. Rukavice vysvětlují sice neexistenci otisků, ale neusvědčují pachatele. Mayr sice uvádí existenci fosilních záznamů, které jsou jakoby úplné a svědčí pro evoluci, ale vzhledem k tomu, že se nepokouší nijak vyvrátit tvrzení odpůrců evoluce, že jde v lepším případě o spekulativní ztotožnění podobnosti s kauzální řadou a v horším případě o padělky, není jeho pojetí příliš přesvědčivé.

Dalším údajným důkazem svědčícím pro společný původ všech organismů (a tím prý i pro evoluci) je morfologická podobnost jednotlivých částí živočichů, jejich podobnost na úrovni embryonální a nakonec podobnost na úrovni molekulární. Morfologie ukazuje, že jednotlivé části živočichů, i když u každého druhu plní jinou funkci, jsou zkonstruovány na velmi podobném principu (například ruka člověka, tlapa kočky, ploutev velryby či křídlo netopýra). Zajímavé je, že Mayr zde zcela opomíjí námitku odpůrců evoluce, kteří tvrdí, že dané orgány sice vykazují morfologickou podobnost, ale jejich formování se děje pomocí odlišných genů.

Embryologie ukazuje, že embrya živočichů jsou si podobnější než jejich dospělí jedinci. Karl Ernst von Baer to vysvětloval tím, že vývoj embrya postupuje od nejobecnějších principů, které jsou všem druhům společné, k stále větší diferenciaci a podobnosti s dospělými jedinci daného druhu. Naopak Ernst Haeckel tvrdil, že ontogeneze rekapituluje fylogenezi, což dokládal obrázky embryí jednotlivých druhů, kde záměrně zdůrazňoval podobnosti a opomíjel rozdíly. Dnes embryologové soudí, že předchozí struktury slouží k organizaci následných struktur vývoje, a proto dochází k jejich „rekapitulaci“ při vývoji embrya, i když samozřejmě se nejedná o celou rekapitulaci fylogeneze.

Nakonec molekulární biologie ukazuje, že genetická stavba všech živých organismů je založena na stejných principech.

K těmto uvedeným „důkazům“ evoluce je třeba říct, že ačkoliv svědčí, jak evolucionisté říkají, pro společný původ všech organismů, nesvědčí už pro evoluci, tedy pro to, že se organismy vyvíjely jeden ze druhého. Stejných argumentů mohou odpůrci evoluce z řad kreacionistů využít pro podporu myšlenky, že složení živých organismů svědčí o tom, že všechny pocházejí od jediného Stvořitele, který při jejich stvoření užil stejných principů. Jediným argumentem, který mohou evolucionisté proti kreacionistické interpretaci podobnosti mezi živými organismy využít je zásada Occamovy břitvy, podle které je třeba dát jednoduššímu vysvětlení (které obsahuje méně principů) přednost před vysvětlením složitějším. Kreacionismus podle nich počítá s jedním principem navíc (se Stvořitelem), který není třeba předpokládat, pokud lze danou podobnost vysvětlit bez něj. Tvrzení, že myšlenka evoluce je jednodušším vysvětlením původu druhů než myšlenka stvoření, je však dosti sporná. Není zcela jasné, zda evolucionisté nepotřebují nakonec víc principů k tomu, aby jim evoluce fungovala, než ti, kteří se odvolávají na stvoření živých organismů Bohem.

Posledním důkazem pro evoluci jsou podle Mayra tzv. rudimentální struktury, tedy morfologické znaky, které v organismu přetrvávají z minulých vývojových fází, ale neplní již žádnou funkci. Mayr jako příklad uvádí slepé střevo, nicméně tento slibný pokus mu boří sám překladatel knihy, který pod čarou poznamenává:

Nejnověji to však vypadá, že přece jen má funkci „útočiště“ pro užitečné střevní bakterie. (s. 53)

K dalším pozůstalým znakům Mayr řadí zuby embryí kytovců a oči jeskynních živočichů. Pravděpodobné je, že rudimentální struktury mohou být interpretovány v duchu evolucionismu i vysvětleny jinak, podobně jako morfologická, embryonální a molekulární podobnost živočichů.

Mám-li hodnotu uvedených "důkazů" shrnout, pak musím konstatovat, že morfologickou podobnost, embryologii, rudimentální struktury a molekulární genetiku lze vysvětlit stejně dobře evolučně i neevolučně (podobně jako pozorování v kosmologii jsou slučitelná jak s inflačním, tak cyklickým modelem vesmíru). Navíc z 10. kapitoly dané knihy vyplývá, že makroevoluce zůstává v darwinismu velmi nejasným a sporným konceptem, který lze zachránit jen za využití značné důmyslnosti. To, že darwinisté považují fosilní záznam, který de facto falsifikuje darwinistický gradualismus i teorii makroevoluce, za důkaz pro svoji koncepci je jev, který by zasloužil psychologickou analýzu.

Darwinismus a náboženství

Jakkoliv nemám v lásce darwinismus, musím mu přiznat jedno: jeho princip mutace a selekce natolik konvenuje s katolickým učením o dědičném hříchu a porušenosti harmonie stvoření, že můžeme první nazvat sekulární (a rozvinutou) variantou druhého.

Darwinismus, jakožto teorie hledající empirické příčiny empirických jevů, je slučitelný s metafyzikou a náboženstvím (které hledají neempirické předpoklady empirické zkušenosti ) do té doby, dokud svůj metodologický redukcionismus (zabývat se jen hmotným) nepovyšuje na ontologickou úroveň (jen hmotné existuje). Ve chvíli, kdy je darwinismus povýšen na univerzální materialistickou metafyziku (ano, materialismus je metafyzická koncepce) a univerzální výklad světa (který se velmi podobá výkladům náboženským), pak se stává neslučitelným jak s tradiční realistickou metafyzikou, tak s křesťanským náboženstvím.

Nesouhlasím, že kladná odpověď na uvedené otázky charakterizuje náboženský systém, jak tvrdí O. J. Horák:

• Existují podle této soustavy nějaké nadpřirozené síly, osoby nebo entity?
• Přežijeme podle této soustavy svou smrt?
• Budou se podlé této soustavy mít dobří nakonec dobře a zlí zle?
• Jsou podle této soustavy některé věci, knihy, dny nebo místa posvátná?
• Obsahuje tato soustava eschatologický příběh o konci světa?
• Jsou součástí této soustavy předpisy nějakých modliteb, praktik, obřadů nebo rituálů?

Nicméně je možné říci, že darwinismus na tyto otázky rovněž odpovídá kladně. Samoorganizace systémů, základní princip evoluce, který se neobejde bez náhody, je navýsost mystickým principem, který opravdu můžeme chápat jako nadpřirozenou sílu. Pokud je předmětem selekce gen či druh, pak se samozřejmě dá hovořit o životě po smrti (individua jakožto nositele genetické informace). Dobro a zlo bylo v darwinismu nahrazeno pojmem zdatnost. Zdatní (dobří) přežijí, nezdatní (zlí) budou eliminování přirozeným výběrem. Posvátnou knihou darwinismu je kniha O původu druhů (viz citát na Massive Error), světcem je Charles Darwin (a jiní), posvátnými ikonami jsou evoluční stromy a nákresy vývoje jednotlivých druhů z druhů jiných (viz hlavička Massive Error). Ve spojení s moderní kosmologií může teorie evoluce produkovat i eschatologické příběhy o konci světa (viz Haeckelův cyklický vesmír). Součástí darwinismu jsou určité předpisy, co si myslet, co říkat a co číst.

Je jisté, že pokud termín sekulární budeme klást do opozice k pojmu náboženský, pak není možné darwinismus považovat za náboženství. Zcela objektivně se dá darwinismus považovat za světonázor, za filosofický pohled na svět. Vzhledem k tomu, že jeho zastánci jsou lidé, jejichž potřeba náboženství je geneticky kódována či součástí přirozenosti (náboženství je naprosto univerzální jev) a darwinismus se v jistých interpretacích dostává do kolize s většinou světových náboženství, stává se, že darwinismus u řady lidí plní funkci náboženství (Dawkins), které má vlastní systém věrouky, morálky a rituálů. Proto podobně jako marxismus, humanismus či existencialismus bývá řazen k náhražkovým náboženstvím. Jistě nejde o náboženství ve vlastním slova smyslu, nicméně jde o systém, který může jako náboženství fungovat a v mnoha případech tak funguje.

Krev do nebe volající

Scientista Tvrdý, který veřejnost oblažuje přitroublým webem Massive Error, u kterého by měla policie prověřit, zda nenaplňuje skutkovou podtatu trestného činu definovaného v § 355 trestního zákona, je také potratář, rozumějme osoba, která hájí vyvražďování nenarozených dětí. Odplivuji si před ním. Zbytek je určen pro slušné lidi.

Odpůrci potratů často argumentují potencialitou lidského zárodku, ze kterého se postupem času může vyvinout plnohodnotná lidská bytost. Takové teleologické uvažování nás samozřejmě vede k paradoxům a absurditám, protože kdejaký náhodný nebo cílený výron semene by mohl být chápán jako projev infanticidy a ženy, které nejsou neustále těhotné, by se každou menstruací dopouštěly zabití in posse.

Nikoliv. Lidské embryo na rozdíl od spermatu muže či vajíčka ženy, není lidská bytost v potenci, ale vývojové stádium jedince rodu Homo se svou jedinečnou genetickou informací. Tedy individuum lidské nikoliv potenciálně, ale zcela aktuálně.

Nejprve konstatuje, že považovat embryo za osobu je čítankovým příkladem pojmové konfúze - stejně tak bychom mohli říkat, že žalud je dubem. Přesto je možné určit hranici, kdy se ze shluku proteinů stává organismus obdařený vědomím, což je ovšem úkol pro lékaře a biology.

Opakuji: lidské embryo je vývojové stádium jedince rodu Homo se svou jedinečnou genetickou informací. Nejde o to, kdy nabývá vědomí, ale o to, kdy náleží k lidskému druhu. A to nepochybně od početí. Žalud není dospělým dubem, ale rovněž může být považován za zástupce svého druhu - přestože vývoj vědomí u stromu ani nečekáme.

Mimochodem - americký neurální vědec Christof Koch se domnívá, že tento okamžik nastává až během porodu

To snad ne!

Thomsonová předpokládá, že by bylo milé, kdyby subjekt svolil s pokračováním této neortodoxní léčby. Neodvažuje se ale tvrdit, že by byl subjekt morálně povinován obětovat devět měsíců svého života kvůli terapii, ke které nedal svolení.

Je to možná proto, že povinnosti matky k nenarozenému dítěti, k jehož početí dochází pohlavním stykem, jsou poněkud větší, než povinnosti k dospělému neznámému člověku, že!

Jelikož se v těchto ateistických s*****h nehodlám dále přehrabovat, odkážu na dva texty: http://machula.bigbloger.lidovky.cz/c/185406/Kdo-vsechno-je-muj-blizni.html
http://stodola.blog.idnes.cz/c/94741/Proc-je-pevnejsi-co-se-nechveje.html

Odpověď Filipu Tvrdému

Filip Tvrdý si dal práci a sepsal reakci na mé sporadické poznámky na jeho blogu. Zabývat se tím slovním průjmem nemá moc cenu. Jen drobné uvedení věcí na pravou míru.

Nauka o dvou druzích teologie (nebo lépe řečeno náboženství) nemá s Ockhamovou dvojí pravdou vůbec nic společného.

Napsal jsem, že má? Nikoliv. Odpovídal jsem na toto tvrzení: "theologie se zakládá nikoliv na empirii, ale na víře a nemá tedy s racionalitou příliš společného". Na toto tvrzení jsem zavedl rozdělení teologie na teologii víry a teologii přirozenou.

Nemá také nic společného s dělením na metaphysica generalis a metaphysica specialis, které provedl až v 18. století Christian Wolff a využil k tomu Descartovu filosofii.

Napsal jsem, že má? Nikde jsem to nenapsal.

Co to má do činění s aristotelismem?

Jednak to, že Leibnitz i Wolff byli na aristotelismu částečně závislí, jednak to, že aristotelismus, zejména tomismus, takto prostě metafyziku dělí (jestli v závislosti na Wolffovi či nikoliv je jedno), každopádně toto dělení existuje již v Aristotelových spisech: Fyzika = kosmologie, O duši = psychologie, Metafyzika = obecná metafyzika a přirozená teologie. Před metafyziku aristotelská filosofie řadí logiku (Aristoteles: Organon), za metafyziku pak etiku (Aristoteles: Etika Níkomachova) a filosofii společnosti (Aristoteles: Politika).

Naše pojmy totiž podle realistů nereferují k materiálním věcem, ale imateriálním idejím v transcendentní říši.

To si dělá srandu. Zotožňonění realismu s platónským ultrarealismem o znalosti sporu o universália moc nesvědčí.

Podle většiny realistů (umírněných) slovo označuje pojem, pojem označuje materiální věc, v níž se nachází její druhová přirozenost, kterou uchopujeme v pojmu. Je to docela obyčejný Ognen-Richardsův trojúhelník reference.

Pragmatickou teorii pravdy vynalezl Charles Sanders Peirce.

Ano, Peirce byl znalcem středověké filosofie. Nevím, co ví Filip Tvrdý o nominalismu, ale Occamova břitva je prostě manifestem pragmatické teorie pravdy a Peirce nominalisty dobře znal. Ano, nominalistická teorie pravdy je implicitně pragmatická, a to prosím pěkně mnoho století před Peircem.

Velký třesk je počáteční singularitou, při které vznikl nejen prostor, ale i čas. (Augustin takto přece mluvil o bohu.)

Ne, to nemluvil. Abych to upřesnil. Sv. Augustin tvrdil, že je nesmyslné, ptát se, co dělal Bůh před stvořením světa, protože čas (a tedy i možnost dělit něco na časové ose na před a potom) byl stvořen spolu se světem. Jistě, čas je vlastnost hmotného světa, není to žádný apriorní rámec, do něhož je svět zasazen. Tak soudí Aristotelés i Albert Einstein. Zde ale podobnost bezčasového Boha a singularity, kde ještě čas a prostor není, končí. Fyzici chápou singularitu jako stav hmoty o nekonečné hustotě. Nic takovému Bohu jako čirému duchu nemůžeme připisovat. Singularita se naopak velmi podobá tomu, co sv. Augustin v návaznosti na Aristotela nazýval první látkou (materia prima). Je to hmota bez jakýchkoliv forem včetně prostorovosti a časovosti. Problém je, že taková hmota je ryzí potencí, která se sama nemůže strukturovat, protože dané struktury v ní prostě nejsou. Neptáme se samozřejmě, co bylo před singularitou z hlediska času, protože žádný čas nebyl. Ptáme se ale, co ji přivedlo k bytí a co ji formovalo do struktur, které pozorujeme. V aristotelské filosofii totiž (narozdíl od Humeovského pojetí kauzality) příčina nepředchází účinku co do času, ale pouze co do bytí. Naopak, co do času je s ní souběžná, protože produkování účinku zároveň znamená působení příčiny.

Zbytek už opravdu nestojí za komentář. Je to k smíchu a k pláči zároveň.

Odpověď Hynku Bílovi

Hynek Bíla na blogu Massive error vložil tuto odpověď na mé poznámky:

Jenom aby bylo jasno, mým cílem nebylo obhajovat Occamovu břitvu (dále jen OB), ale poukázat, že OB skutečně vede k preferenci ateismu. Jestliže OB odmítáte, můžete předchozí komentář ignorovat. Nicméně, když už jste se do toho pustil:

a) Vaše námitka č.1 je příliš stručná a nepříliš pochopitelná. OB je zásada, jak vybírat mezi různými popisy reality, které jsou všechny v souladu s pozorováním. Co to má společného s nominalismem?
b) Vcelku standardní námitka na č.2 je, že "Bůh to udělal" není žádné vysvětlení. Nicméně aby bylo možno tady nějak dále pokračovat, je třeba si vyjasnit, co kdo považuje za "vysvětlení". (Viz poznámka níže.)
c) Když už žádáte jiné o objasnění smyslu pro humor, který nesdílíte, mohl byste jít příkladem a odpustit si ironické poznámky. Skutečně nechápu sdělení poslední věty vašeho komentáře.

Ad "vysvětlení": Pod "vysvětlení jevu X" si nejobecněji představuji nějakou posloupnost výroků, po vyslyšení které člověku přestane jev X připadat mysteriózní. Takto pojatá definice "vysvětlení" je velmi subjektivní. Pro mě v tomto případě "Bůh to udělal" vysvětlením počátku Vesmíru není - ba právě naopak.

Vysvětlení má odstranit nedorozumění nebo nepochopení, a tak, máme-li být konkrétnější, je třeba stanovit, v čem nepochopení spočívá. Speciálně o vzniku Vesmíru jsou obvykle kladeny otázky:
1. Jak probíhal vznik Vesmíru? "Bůh to udělal" zde není odpověď, žádné detaily se z této sentence nedovíme. Nějaký konkrétní kosmologický model naopak je docela slušnou odpovědí.
2. Co bylo příčinou vzniku Vesmíru? Zde "Bůh to udělal" je odpověď, ale určitě ne jediná možná. Oč horší je "může za to zhroucení vesmíru, který existoval předtím" nebo "mohou za to náhodné procesy"? Ještě lepší odpověď je samozřejmě nasnadě: "Otázka nemá smysl: jestliže vznik Vesmíru je definitoricky moment nemající minulost, a příčina události X je definitoricky událost ležící v minulosti X, pak příčina vzniku Vesmíru je logicky sporný pojem. Nepochopení spočívá v chybné intuici, že každá událost má svou příčinu." (Aristotelské šašení s různými významy slova "příčina" raději ponechávám představivosti čtenářů.)

Je ještě nějaká jiná otázka spojená s počátkem Vesmíru, která stojí za odpověď?

Nechci se plést tam, kde nejsem vítán, proto odpovídám zde.

Ad a) Occamova břitva souvisí s nominalismem takto: nominalismus je učení, podle kterého nemá náš popis reality příliš společného s realitou samotnou. My popisujeme realitu prostřednictvím obecných pojmů, obecný pojem je jediný znak, který přidělujeme množství jednotlivých věcí. Realisté soudí, že je to možné, protože v realitě samotné dané jednotlivé věci mají něco společného – stejnou druhovou přirozenost. Nominalisté tvrdí, že nic takového v realitě samotné není, že ono sdružení věcí pod jeden pojem je ve skutečnosti naší pomůckou, je v podstatě libovolné. Pojetí pravdy v realismu je korespondenční, realismus říká, že naše pojmy korespondují s realitou. Pojetí pravdy v nominalismu je pragmatické, nominalisté soudí, že naše pojmy nám slouží k různým cílům. Realismus odmítá Occamovu břitvu, která říká, že pojmy nemáme zmnožovat, dokud to NEPOTŘEBUJEME (to je ukázkový slogan pragmatického pojetí pravdy), protože podle realismu počet našich pojmů se v ideálním případě musí rovnat počtu druhů a rodů, které se vyskytují v realitě samotné v jednotlivých věcech. Nominalismus přijímá Occamovu břitvu, protože počet pojmů a realita samotná spolu nesouvisí, ale z hlediska funkčnosti je lepší mít pojmů méně.

Ad b) I když přijmeme Occamovu břitvu, pak nám chybí jeden pojem, máme-li vysvětlit počátek vesmíru. Ani velký třesk, ani kvantové fluktuace k tomu nestačí, pokud nechceme tvrdit, že něco, co být nemusí, vlastně být musí.

Ad c) Viz: http://magnus-error.blogspot.com/2011/03/oda-na-nahodu-slozity-buh.html

Ad Vysvětlení. Nauka o stvoření naopak je vysvětlení, které zcela odstraňuje mystérie spojené s věčností vesmíru.

Ad 1. Nauka o stvoření je v aristotelské metafyzice poměrně dobře rozpracovaná. Záleží na tom, jak pojímáme kosmologii. Pokud model uvažujeme pouze v rámci fyziky, pak můžeme dojít k velkému třesku nebo ke kvantovým fluktuacím a další otázky nechat metafyzikům.

Ad 2. Pokud však pojímáme kosmologii komplexně jako filosofickou disciplínu, pak kosmolog má dvě možnosti: buď přijmou, že svět byl stvořen, nebo přijmout, že svět je bez počátku, a to je možné jen, když je nehybný a věčný (Parmenides, Hoyle) nebo bez hranic v čase (Hawking) nebo nekonečný a věčný (Vilenkin) nebo věčně oscilující mezi velkým třeskem a křachem (Steinhard, Turok). A to jsou teze navýsost metafyzické a s naukou o stvoření rovnocenné. Každá událost, která není nutná, potřebuje mít příčinu. Proto teisté koncipují Boha a ateisté svět s božskými vlastnostmi (je věčný, bez počátku, nekonečný).