Odpověď Filipu Tvrdému

Filip Tvrdý si dal práci a sepsal reakci na mé sporadické poznámky na jeho blogu. Zabývat se tím slovním průjmem nemá moc cenu. Jen drobné uvedení věcí na pravou míru.

Nauka o dvou druzích teologie (nebo lépe řečeno náboženství) nemá s Ockhamovou dvojí pravdou vůbec nic společného.

Napsal jsem, že má? Nikoliv. Odpovídal jsem na toto tvrzení: "theologie se zakládá nikoliv na empirii, ale na víře a nemá tedy s racionalitou příliš společného". Na toto tvrzení jsem zavedl rozdělení teologie na teologii víry a teologii přirozenou.

Nemá také nic společného s dělením na metaphysica generalis a metaphysica specialis, které provedl až v 18. století Christian Wolff a využil k tomu Descartovu filosofii.

Napsal jsem, že má? Nikde jsem to nenapsal.

Co to má do činění s aristotelismem?

Jednak to, že Leibnitz i Wolff byli na aristotelismu částečně závislí, jednak to, že aristotelismus, zejména tomismus, takto prostě metafyziku dělí (jestli v závislosti na Wolffovi či nikoliv je jedno), každopádně toto dělení existuje již v Aristotelových spisech: Fyzika = kosmologie, O duši = psychologie, Metafyzika = obecná metafyzika a přirozená teologie. Před metafyziku aristotelská filosofie řadí logiku (Aristoteles: Organon), za metafyziku pak etiku (Aristoteles: Etika Níkomachova) a filosofii společnosti (Aristoteles: Politika).

Naše pojmy totiž podle realistů nereferují k materiálním věcem, ale imateriálním idejím v transcendentní říši.

To si dělá srandu. Zotožňonění realismu s platónským ultrarealismem o znalosti sporu o universália moc nesvědčí.

Podle většiny realistů (umírněných) slovo označuje pojem, pojem označuje materiální věc, v níž se nachází její druhová přirozenost, kterou uchopujeme v pojmu. Je to docela obyčejný Ognen-Richardsův trojúhelník reference.

Pragmatickou teorii pravdy vynalezl Charles Sanders Peirce.

Ano, Peirce byl znalcem středověké filosofie. Nevím, co ví Filip Tvrdý o nominalismu, ale Occamova břitva je prostě manifestem pragmatické teorie pravdy a Peirce nominalisty dobře znal. Ano, nominalistická teorie pravdy je implicitně pragmatická, a to prosím pěkně mnoho století před Peircem.

Velký třesk je počáteční singularitou, při které vznikl nejen prostor, ale i čas. (Augustin takto přece mluvil o bohu.)

Ne, to nemluvil. Abych to upřesnil. Sv. Augustin tvrdil, že je nesmyslné, ptát se, co dělal Bůh před stvořením světa, protože čas (a tedy i možnost dělit něco na časové ose na před a potom) byl stvořen spolu se světem. Jistě, čas je vlastnost hmotného světa, není to žádný apriorní rámec, do něhož je svět zasazen. Tak soudí Aristotelés i Albert Einstein. Zde ale podobnost bezčasového Boha a singularity, kde ještě čas a prostor není, končí. Fyzici chápou singularitu jako stav hmoty o nekonečné hustotě. Nic takovému Bohu jako čirému duchu nemůžeme připisovat. Singularita se naopak velmi podobá tomu, co sv. Augustin v návaznosti na Aristotela nazýval první látkou (materia prima). Je to hmota bez jakýchkoliv forem včetně prostorovosti a časovosti. Problém je, že taková hmota je ryzí potencí, která se sama nemůže strukturovat, protože dané struktury v ní prostě nejsou. Neptáme se samozřejmě, co bylo před singularitou z hlediska času, protože žádný čas nebyl. Ptáme se ale, co ji přivedlo k bytí a co ji formovalo do struktur, které pozorujeme. V aristotelské filosofii totiž (narozdíl od Humeovského pojetí kauzality) příčina nepředchází účinku co do času, ale pouze co do bytí. Naopak, co do času je s ní souběžná, protože produkování účinku zároveň znamená působení příčiny.

Zbytek už opravdu nestojí za komentář. Je to k smíchu a k pláči zároveň.

Odpověď Hynku Bílovi

Hynek Bíla na blogu Massive error vložil tuto odpověď na mé poznámky:

Jenom aby bylo jasno, mým cílem nebylo obhajovat Occamovu břitvu (dále jen OB), ale poukázat, že OB skutečně vede k preferenci ateismu. Jestliže OB odmítáte, můžete předchozí komentář ignorovat. Nicméně, když už jste se do toho pustil:

a) Vaše námitka č.1 je příliš stručná a nepříliš pochopitelná. OB je zásada, jak vybírat mezi různými popisy reality, které jsou všechny v souladu s pozorováním. Co to má společného s nominalismem?
b) Vcelku standardní námitka na č.2 je, že "Bůh to udělal" není žádné vysvětlení. Nicméně aby bylo možno tady nějak dále pokračovat, je třeba si vyjasnit, co kdo považuje za "vysvětlení". (Viz poznámka níže.)
c) Když už žádáte jiné o objasnění smyslu pro humor, který nesdílíte, mohl byste jít příkladem a odpustit si ironické poznámky. Skutečně nechápu sdělení poslední věty vašeho komentáře.

Ad "vysvětlení": Pod "vysvětlení jevu X" si nejobecněji představuji nějakou posloupnost výroků, po vyslyšení které člověku přestane jev X připadat mysteriózní. Takto pojatá definice "vysvětlení" je velmi subjektivní. Pro mě v tomto případě "Bůh to udělal" vysvětlením počátku Vesmíru není - ba právě naopak.

Vysvětlení má odstranit nedorozumění nebo nepochopení, a tak, máme-li být konkrétnější, je třeba stanovit, v čem nepochopení spočívá. Speciálně o vzniku Vesmíru jsou obvykle kladeny otázky:
1. Jak probíhal vznik Vesmíru? "Bůh to udělal" zde není odpověď, žádné detaily se z této sentence nedovíme. Nějaký konkrétní kosmologický model naopak je docela slušnou odpovědí.
2. Co bylo příčinou vzniku Vesmíru? Zde "Bůh to udělal" je odpověď, ale určitě ne jediná možná. Oč horší je "může za to zhroucení vesmíru, který existoval předtím" nebo "mohou za to náhodné procesy"? Ještě lepší odpověď je samozřejmě nasnadě: "Otázka nemá smysl: jestliže vznik Vesmíru je definitoricky moment nemající minulost, a příčina události X je definitoricky událost ležící v minulosti X, pak příčina vzniku Vesmíru je logicky sporný pojem. Nepochopení spočívá v chybné intuici, že každá událost má svou příčinu." (Aristotelské šašení s různými významy slova "příčina" raději ponechávám představivosti čtenářů.)

Je ještě nějaká jiná otázka spojená s počátkem Vesmíru, která stojí za odpověď?

Nechci se plést tam, kde nejsem vítán, proto odpovídám zde.

Ad a) Occamova břitva souvisí s nominalismem takto: nominalismus je učení, podle kterého nemá náš popis reality příliš společného s realitou samotnou. My popisujeme realitu prostřednictvím obecných pojmů, obecný pojem je jediný znak, který přidělujeme množství jednotlivých věcí. Realisté soudí, že je to možné, protože v realitě samotné dané jednotlivé věci mají něco společného – stejnou druhovou přirozenost. Nominalisté tvrdí, že nic takového v realitě samotné není, že ono sdružení věcí pod jeden pojem je ve skutečnosti naší pomůckou, je v podstatě libovolné. Pojetí pravdy v realismu je korespondenční, realismus říká, že naše pojmy korespondují s realitou. Pojetí pravdy v nominalismu je pragmatické, nominalisté soudí, že naše pojmy nám slouží k různým cílům. Realismus odmítá Occamovu břitvu, která říká, že pojmy nemáme zmnožovat, dokud to NEPOTŘEBUJEME (to je ukázkový slogan pragmatického pojetí pravdy), protože podle realismu počet našich pojmů se v ideálním případě musí rovnat počtu druhů a rodů, které se vyskytují v realitě samotné v jednotlivých věcech. Nominalismus přijímá Occamovu břitvu, protože počet pojmů a realita samotná spolu nesouvisí, ale z hlediska funkčnosti je lepší mít pojmů méně.

Ad b) I když přijmeme Occamovu břitvu, pak nám chybí jeden pojem, máme-li vysvětlit počátek vesmíru. Ani velký třesk, ani kvantové fluktuace k tomu nestačí, pokud nechceme tvrdit, že něco, co být nemusí, vlastně být musí.

Ad c) Viz: http://magnus-error.blogspot.com/2011/03/oda-na-nahodu-slozity-buh.html

Ad Vysvětlení. Nauka o stvoření naopak je vysvětlení, které zcela odstraňuje mystérie spojené s věčností vesmíru.

Ad 1. Nauka o stvoření je v aristotelské metafyzice poměrně dobře rozpracovaná. Záleží na tom, jak pojímáme kosmologii. Pokud model uvažujeme pouze v rámci fyziky, pak můžeme dojít k velkému třesku nebo ke kvantovým fluktuacím a další otázky nechat metafyzikům.

Ad 2. Pokud však pojímáme kosmologii komplexně jako filosofickou disciplínu, pak kosmolog má dvě možnosti: buď přijmou, že svět byl stvořen, nebo přijmout, že svět je bez počátku, a to je možné jen, když je nehybný a věčný (Parmenides, Hoyle) nebo bez hranic v čase (Hawking) nebo nekonečný a věčný (Vilenkin) nebo věčně oscilující mezi velkým třeskem a křachem (Steinhard, Turok). A to jsou teze navýsost metafyzické a s naukou o stvoření rovnocenné. Každá událost, která není nutná, potřebuje mít příčinu. Proto teisté koncipují Boha a ateisté svět s božskými vlastnostmi (je věčný, bez počátku, nekonečný).