Magoři

Asi málokdo stojí o to poslouchat do nekonečna jednu anekdotu. Tak i mne kolovrátek člověka, který si myslí, že není rozdíl mezi syntaxí a sémantikou a že problém vědomí počítačů je možné řešit pomocí nekonečného regresu hierarchických úrovní jazyka, tedy pana doktora Filipa Tvrdého, přestal bavit. Měl jsem docela rád kdysi tvrdého ateistu, dnes nebožtíka na pravdě Boží, Filipa Sklenáře, protože byl vtipný a originální a jistým způsobem i velkorysý, což jsou přesně vlastnosti, kterých se Filipu Tvrdému naprosto nedostává. Proto jsem se se svým Magnem Errorem odmlčel, usoudil jsem totiž, že pan Tvrdý skutečně není rovnocenný soupeř a házení perel jistým zvířatům máme zakázané.

Po dlouhé době jsem se však přece jen odhodlal nahlédnout na blog Massive Error, jestli se tam přece jen neobjevilo něco nového a zajímavého. Neobjevilo. Nicméně článek, v němž Tvrdý "dokazuje", že rasismus má náboženský původ (o tom žádná), že není spojen s darwinismem (samozřejmě že je, protože i Darwinův monogenetismus lidského druhu nezmění nic na tom, že pod vlivem prostředí mohly jednotlivé skupiny vyvinout ve více či méně cenné rasy a že rasa je první krok k novému druhu) a že nacistická říše byla v podstatě křesťanským státem, je docela pozoruhodný. Berme to s nadhledem, i když poslední tvrzení, je možné chápat jako trestný čin. Jen krátce.

Adolf Hitler se o křesťanství vyjadřoval takto:

Co je to za Boha, který má radost z toho, že se lidé pro něho trýzní! Celá věc je velice jednoduchá: Pámbíček dává předpoklady pro spáchání hříchu; když to konečně klaplo za pomoci ďábla, použije panny, aby porodila člověka, který spasí lidstvo svou smrtí! Mohamedánství by snad ještě dokázalo nadchnout pro své nebe. Ale když si představím to nudné křesťanské nebe! Na zemi má člověk svého Richarda Wagnera, ale nahoře slyší jen aleluja a nevidí nic jiného než palmové ratolesti, batolata a starce. Křesťanství je tím nejšílenějším výplodem lidského mozku, výsměch všemu božskému. Černoch se svým fetišem je vysoce nadřazen tomu, kdo vážně věří v zázrak Převtělení. (Adolf Hitler, Monology, s. 118)

O rasismu se papežové zase vyjadřovali takto: Sicut Dudum,  Sublimus Dei

O německém nacismu takto: MIT BRENNENDER SORGE

Mimochodem autor knihy Proč holocaust? Jan Horník nikdy Adolfu Hitlerovi ateismus nepřipisoval. Považuje ho za teistu, teismus, ale ještě neznamená křesťanství. Ve své reakci na tento článek Filip Tvrdý cituje slova A. Hitlera o zbožnosti, kterou ovšem Jan Horník citoval dávno před ním.

Co tedy podle Hitlera stojí na počátku veškeré skutečnosti? Již v minulém díle bylo možné postřehnout, že Hitler ve svém myšlení počítá s nějakým Bohem. Abychom se však napevno ujistili, že je Hitler skutečně přesvědčen o existenci Prozřetelnosti, a abychom lépe porozuměli důsledkům, které bude mít Hitlerova představa o Bohu v celém jeho dalším uvažování, podívejme se nyní na jeho názory týkající se Boha o něco podrobněji.

V případě Hitlerovy Prozřetelnosti se bohužel budeme muset spokojit převážně s citáty z Monologů, neboť Hitler po sobě žádné systematické pojednání o Bohu nezanechal. Není to zrovna ideální, neboť se nejedná o zcela autentické texty. Monology jsou jen zprostředkovaným záznamem Hitlerových proslovů, ale nezbývá než pracovat s tím, co je k dispozici. Alespoň základní obraz Hitlerovy Prozřetelnosti, který bude pro náš účel dostatečný, snad získáme.

Hitler svou představu Boha popisuje například takto:

„Je velkou tragédií, že chápeme věci v jejich bytí, ale to bytí nám zůstává hádankou. Víme, že prvek se skládá z tolika a tolika atomových jader, ale: proč to všecko? Proč je Slunce, proč hvězdy? V okamžiku, kdy dospějeme k poslední otázce, k tomu Proč?, vše vyústí v představu Všemocné síly. Až v Linci postavím hvězdárnu, dám na ni napsat: Nebe oslavuje Věčnost! Je krásné, že člověk pro to našel jeden pojem – Bůh! Všesíla, tvořící světy, jistě přidělila každé jednotlivé bytosti její úkol. Vše se odehrává tak, jak se odehrávat musí!“¹

Hitler je tedy přesvědčen, že existuje jakási všemocná síla, která tvoří světy, a nějak předurčuje osud tvorů; například tím, že jednotlivým stvořeným bytostem přiděluje jejich životní úkoly. I v případě Hitlerovy Všesíly jde evidentně o Bytost, kterou lidé běžně nazývají Bohem a kterou si ve svých představách přirozeně spojují s Původcem světa a tím pádem i zdrojem řádu, který ve světě panuje. Hitlera proto rozhodně nelze označit za ateistu, neboť počítá s nějakou vyšší božskou autoritou, která přesahuje svět a určuje jeho smysl.

Kým přesně ale je Hitlerův Stvořitel? Jakou konkrétnější představu o něm měl? Vzhledem k tomu, že v Hitlerově případě lze jen velice obtížně nalézt nějaké přesné pozitivní vymezení, můžeme si vypomoci také tím, jakou představu o Bohu Hitler nezastával. Můžeme u něj například snadno vyloučit tu křesťanskou. I když byl totiž Hitler vychováván jako katolík, přesvědčení svých rodičů rozhodně nepřevzal:

„Co je to za Boha, který má radost z toho, že se lidé pro něho trýzní! Celá věc je velice jednoduchá: Pámbíček dává předpoklady pro spáchání hříchu; když to konečně klaplo za pomoci ďábla, použije panny, aby porodila člověka, který spasí lidstvo svou smrtí! Mohamedánství by snad ještě dokázalo nadchnout pro své nebe. Ale když si představím to nudné křesťanské nebe! Na zemi má člověk svého Richarda Wagnera, ale nahoře slyší jen aleluja a nevidí nic jiného než palmové ratolesti, batolata a starce. Křesťanství je tím nejšílenějším výplodem lidského mozku, výsměch všemu božskému. Černoch se svým fetišem je vysoce nadřazen tomu, kdo vážně věří v zázrak Převtělení.“²

Křesťanskou představu Trojjediného Boha tedy můžeme směle vyloučit. Ale s nějakou božskou bytostí Hitler přece jen počítá. Jinak by jen těžko mohl mluvit o „výsměchu všemu božskému“.

S konstatováním, že podle Hitlera existuje Stvořitel, který je původcem řádu ve světě, bychom si sice již pro náš účel vystačili, přesto nebude na škodu se alespoň o trochu lépe obeznámit s tím, jak si Hitler svou Prozřetelnost konkrétněji představoval. Určitým vodítkem může být například následující záznam:

„Na tom, co bolševismus udělal z člověka, vidíme nejlíp, že na počátku výchovy musí být úcta. Úcta k Prozřetelnosti, k Nepoznatelnému, k Přírodě – nebo jak tomu chcete říkat – počínaje úctou mládí ke stáří. Jinak se z člověka stane něco horšího než zvíře.“³

Hitler v tomto případě nijak netrvá na přesném pojmenování a kromě obvyklého termínu „Prozřetelnost“ používá ještě slova „Nepoznatelné“ a „Příroda“. Bůh je tedy pro Hitlera spíš něčím na způsob skryté přírodní síly, kterou lze těžko zachytit a pojmenovat.

Že má Hitlerova představa o Prozřetelnosti nejblíže právě k jakési vyšší přírodní síle, lze vyčíst i z následující ukázky:

„Myslím, že ten, kdo se dívá na přírodu otevřenýma očima, se stane tím nejzbožnějším člověkem; ne ve smyslu církevní zbožnosti, nýbrž na způsob vnitřního sebepoznání.

Koncem minulého století prohlašoval liberalismus, svedený pokroky přírodních věd a techniky, že člověk je pánem přírody, že brzy ovládne i vzduch atd. A přitom stačí, aby přišel orkán, a všechno se zboří jako domeček z karet.

My maximálně poznáváme zákony, podle nichž se odehrává život přírody; budeme moci využít ve svůj prospěch znalosti zákonů přírodních věd; ale na to, jak ty zákony fungují, na to nepřijdeme.
Rozumí se to samo sebou: naše hledisko nám nedovoluje nahlédnout do jiných rovin. Proto vymyslel člověk překrásný pojem Všemohoucnosti, již uctívá jako božstvo. My nechceme vychovávat k ateismu.“⁴

Ať už si však Hitler pod svou Všemohoucností představuje cokoliv, každopádně se nejedná o nějakého osobního Boha, ať ve smyslu osobní bytosti, nebo Boha, který by se osobně vztahoval k jednotlivým lidem.
Jak je patrné i z následujícího záznamu, celkově Hitler zastával spíše postoj člověka, který o Bohu, případně o věčnosti, nic přesnějšího vědět nemůže, a zbývá mu jen poznávat především zákony, které Bůh do světa vložil, aby se podle nich mohl ve svém životě řídit:

„Kdo je dnes obeznámen s přírodovědou, nemůže brát učení církve vážně. Co je v protikladu s přírodními zákony, nemůže být od Boha, a Pámbíček se s bleskem nezastaví ani před kostelem. Náboženská filosofie, vybudovaná v podstatě na antických představách, je pod úrovní dnešního lidstva. […]

Nevím nic o onom světě a jsem natolik upřímný, že to přiznávám. Jiní lidé tvrdí, že o tom něco vědí, a já jim nemohu dokázat, že tomu tak není. Venkovské panímámě nechci svou filosofii vnucovat. Církevní nauka je také svého druhu filosofie, i když neusiluje o pravdu. Nevadí to, protože lidé neumějí uvažovat o velkých věcech. Všechno pak vyúsťuje v poznání bezmoci člověka vůči věčným přírodním zákonům. To není škodlivé, hlavní věc, když dojdeme k poznání, že záchrana člověka spočívá v tom, aby se pokoušel o pochopení božské Prozřetelnosti a nemyslel si, že se může těmto zákonům vzpírat. Když se člověk pokorně podřídí zákonům, pak je to nádherné.“⁵

I když tedy zřejmě nikdy zcela přesně nezjistíme, kým nebo čím měla být Hitlerova Prozřetelnost, musíme při dalším čtení počítat s tím, že Hitler uznává existenci nějaké Vyšší síly, která svět přesahuje a stojí v jeho základech. Hitler proto není ateistou ve striktním slova smyslu.

Hitlerova Prozřetelnost je každopádně zdrojem přírodních zákonů světa, a jak je patrné z poslední ukázky, ohledně jejich poznatelnosti už Hitler tak skeptický není. Dokonce mluví o nutnosti a nádheře se takovým věčným přírodním zákonům podřídit a zdá se, že v jejich poznání a pochopení spatřuje i jakousi záchranu člověka. Podívejme se tedy blíže na to, jak Hitler řád světa a jeho zákony pochopil.

Ano, a v tuto chvíli dostává prostor darwinismus.

Nebe a peklo

Zamysleme se nad dalšími dvěma body námitek Michala Hanka, které se týkají nebe a pekla. Základním předpokladem existence těchto institucí, kterým je nesmrtelnost lidské duše, jsme se zabývali v předchozím článku. Nyní se vyjádříme ke zbytku. O nebi Michal píše:

2) Pojem (křesťanského) nebe. Neexistuje-li duše, pak nemá význam ani nebe (jakožto místo kde tráví věčnost duše spasených). Pojem je navíc značně problematický i tak: křesťané neumí říct, proč by nás vůbec měla lákat představa věčného života bez jakékoliv reálné náplně, bez interakce se skutečným světem, oddáni na pospas věčnosti (umí si to vůbec někdo představit?) strávené se svými vlastními myšlenkami a zaliti drogou monotónní Boží “lásky”. Navíc se křesťané neumí vypořádat s otázkou, zda naše duše v nebi budou mít svobodnou vůli. Neexistuje-li, pak bychom podle nich samých měli být jen roboti, a existuje-li, pak by mělo v nebi existovat i Zlo, což je poněkud paradoxní.

Viděli jsme, že duše existuje a je nesmrtelná. Věčný život si samozřejmě nikdo neumí představit, ale dokážeme jej myšlenkově uchopit (v tom právě tkví rozdíl mezi představivostí, která je maximálně kombinací smyslových vjemů, a myšlením, které od smyslového odhlíží). Sami křesťané uznávají, že si nebeskou blaženost nedokáží představit, jak o tom svědčí slova sv. Pavla:

Ale jak je psáno: ‚Co oko nevidělo a ucho neslyšelo, co ani člověku na mysl nepřišlo, připravil Bůh těm, kdo ho milují.‘  (1 Kor 2, 9)

Přesto je o ní možné ledacos říct. Je například naprosto jisté, že nejde o život bez "reálné náplně" (náplní onoho života je nekonečné poznávání toho, co je v nejvyšší, nekonečné míře jsoucí), bez "interakce se skutečným světem" (Bůh je skutečnější než cokoliv stvořeného, ale i se stvořeným světem mají svatí v nebi kontakt prostřednictvím tzv. obcování svatých), a že Boží láska není "monotóní". Naopak. Je-li pozemskou kvalitou zábava, je jisté, že pobyt v nebi bude nekonečně zábavný bez jakékoliv možnosti omrzení.

Vůle svatých v nebi je v naprosté shodě s vůlí Boží, proto v nebi není možný hřích. Přesto je vůle svatých svobodná, protože její soulad s vůlí Boží je výsledkem jejich svobodného definitivního rozhodnutí bez existence sebemenšího důvodu a touhy toto rozhodnutí zvrátit (podobně jako u zavržených, kteří sice svým rozhodnutím trpí, ale změnit jej nechtějí). Vůle není zcela nedeterminovaná. Obecně je determinovaná dobrem, to, co chce je vždy dobro (skutečné či zdánlivé). Nedeterminovaná je pouze v tom smyslu, že volí mezi různými alternativami dobrého. To je však možné pouze tehdy, nedostává-li se člověku dokonalého poznání. Volba mezi alternativními dobry či možnost považovat zlé za dobré v nebi již odpadá. Proto může být vůle plně v souladu s vůlí Boží. Přesto není nesvobodná, protože jí schopnost volby stále zůstává. Pouze se již neuskutečňuje. Konečné rozhodnutí padlo ještě za pozemského života a vůle zakouší jeho plody, které jsou dobré, proto nemá sebemenší důvod je měnit.

A teď k peklu. Michal píše:

3) Pojem pekla. Ježíš deklaruje jeho existenci poměrně dost jasně, jako místo věčného utrpení, kde bude pláč a skřípění zubů (např. Matouš 8:12). Neexistuje-li však duše, nemá smysl ani peklo. Navíc křesťané nejsou schopni vysvětlit, jak by Dobrý Bůh mohl na základě kratičkého pozemského života (80 let?) odsoudit člověka ke strašnému utrpení po stovky, tisíce, miliony a miliardy let – celou věčnost. Pošetilost představy spravedlivého Boha, který takto jedná, vede mnohé křesťany k nevíře v peklo – čímž se ovšem dostávají do rozporu s Ježíšem. Jak se s problémem vyrovnávají mi není známo – pravděpodobně to drtivou většinu z nich netrápí.

Peklo je naprosto reálné a neprázdné. Lidská duše je nesmrtelná. To, co člověk dělá během pozemského života, dělá s ohledem na život věčný, ze své přirozenosti nemůže jinak. Z hlediska věčnosti neexistují žádné přechodné stavy (očistec je dočasný a trvá jen do posledního soudu). Jestliže Bůh nabízí člověku, aby žil na věčnosti s ním, a člověk má svobodnou vůli, pak se může rozhodnout pro Boha - a to je nebe - nebo Boha odmítne, a to je peklo (jde o dobrovolné nedosažení cíle, pro který byl člověk určen). Jednu z těchto alternativ člověk musí zvolit. Kdyby součástí nabídky bylo jen nebe, znamenalo by to, že Bůh nerespektuje svobodnou vůli člověka a jedná proti svému vlastnímu záměru. Formalizovat to můžeme pomocí následujícího dvojitého sylogismu.

Má-li člověk svobodnou vůli a Bůh ji respektuje, pak musí být nebe nabídkou, nikoliv faktem, se kterým nemůže nic dělat.

Avšak člověk má svobodnou vůli a Bůh ji respektuje.

Tedy nebe je nabídka.

Je-li nebe nabídka, musí existovat možnost jejího odmítnutí (jinak by nešlo o nabídku).

Avšak nebe je nabídkou.

Tedy existuje možnost jejího odmítnutí, které nazýváme věčným zavržením - peklem.

***

Vše, co děláme, děláme s ohledem na věčnost, neboť jsme lidé s nesmrtelnou duší.

Nesmrtelná duše

Michal Hanko ve svém článku Racionalita křesťanství udává 24 bodů, proč je křesťanská víra iracionální. Jsem schopen dát mu odpověď na každý z nich, i když mne mrzí, že nečte takové knihy, které by jeho naivní námitky spolehlivě rozptýlily. Nyní se vyjádřím k 1/6 námitek. Vzhledem k tomu, že námitky 2-4 jsou založeny na námitce č. 1, stačí se zabývat pouze jí. Milan Hanko píše:

1) Neexistuje duše. Za myšlení člověka je zodpovědný mozek, stejně tak jako za jeho osobnost, vědomí , city včetně např. lásky.

Tato tvrzení je třeba dokázat vzhledem k tomu, že o existenci duše je přesvědčena drtivá většina lidí všech kultur. Zodpovědnost mozku za myšlení není tak jednoznačná věc. I v moderní filosofii mysli existují různá pojetí vztahu mentálních stavů a stavů mozku: dualismus, mentalismus, fyzikalismus a jejich různé odnože (viz třeba HAVEL I. Kognitivní věda a vztah mezi tělem a myslí. In KRÁMSKÝ, D. (ed.). Kognitivní věda dnes a zítra. Liberec : Nakladatelství Bor, 2009.)

Křesťané nedokážou říct, za jakou část myšlení/vědomí člověka by duše vůbec měla zodpovídat, a nejsou schopni ani naznačit jak by měla fungovat příslušná interakce.

Ale dokážou. Duše je zodpovědná nejen za myšlení, ale i za kompletní život člověka. Duše je podstatná forma živých organismů. Je zodpovědná za jejich vyživování, růst, smyslové poznání a u člověka i za myšlení. Je tedy zodpovědná také za strukturu mozku a jeho činnost. Veškeré lidské fyzické funkce jsou konstituované lidskou duší. Člověk má rozumovou duši, která však přesahuje ještě vegetativní a smyslovou funkci, a dokáže myslet. Myšlení se neděje v mozku, ale je na mozku závislé proto, že lidské myšlení doprovází vždy smyslové představy, které v mozku skutečně sídlí. Proto poškození mozku může porušit myšlení. (viz PEROUTKA, D. Peroutka, D.: Thomistic Anthropological Dualism, Organon F, XVIII. (2011), No 1, pp 26-39)

Kdyby totiž nehmotná duše ovlivňovala hmotný mozek (který by se bez její existence choval jinak!) musel by tento vliv být fyzikálně měřitelný. Netřeba asi dodávat, že žádné podobné ovlivňování mozku nikdy změřeno nebylo, a já bych si vsadil na to, že ani nebude. Pojem duše je problematický i z řady jiných důvodů, které rozeberu později v samostatném článku.

Vždyť tento vliv je fyzikálně měřitelný. EEG je fyzikální projev činnosti duše. Ale pozor! To i EKG! Duše je totiž zodpovědná nejen za myšlení, ale za celý život organismu. Smrt je oddělení duše od těla. U roslin a zvířat duše zaniká, u člověka je duše nesmrtelná.

Existují dva důkazy nesmrtelnosti lidské duše. Jeden podává sv. Tomáš Akvinský. Nechci se jím déle zabývat, proto ho uvedu tak, jak u Tomáše stojí.

To, co je principem rozumové činnosti, což nazýváme duší člověka, je nějaký netělesný a svébytný princip. Je totiž jasné, že člověk může rozumem poznávat přirozenosti všech těles. To, co však může něco poznávat, nesmí nic z toho mít ve své přirozenosti; protože to, co by v něm přirozeně bylo; bránilo by poznávání jiných; jako vidíme, že jazyk nemocného, který je zkažený žlučovou a hořkou šťávou, nemůže pocítit něco sladkého, ale vše se mu zdá hořké. Kdyby tedy rozumový prvek měl v sobě přirozenost nějakého tělesa, nemohl by poznávat všechna tělesa. Avšak každé těleso má nějakou určitou přirozenost. Je tudíž nemožné, aby rozumový princip byl tělesem.

A podobně je nemožné, aby rozuměl prostřednictvím nějakého tělesného orgánu, protože by také určitá přirozenost tohoto orgánu bránila poznávání všech těles; jako kdyby nějaká určitá barva byla nejen na zornici, nýbrž i na skleněné nádobě, vlitá tekutina se zdá téže barvy.

Tudíž sám rozumový princip, kterému se říká mysl nebo rozum, má činnost o sobě, ve které nemá tělo účast. Nic však nemůže jednat o sobě, co není o sobě svébytné. Neboť činnost není nic jiného než jsoucno v uskutečnění; proto způsobem, kterým nějaké jsoucno jedná, zároveň i je. Proto neříkáme, že teplo otepluje, nýbrž otepluje to, co je teplé.

Zůstává tedy, že lidská duše, které se říká rozum nebo mysl, je něco netělesného a svébytného. (Tomáš Akvinský, Summa theol. 1, 75, 2co)

Zde je třeba pro upřesnění dodat, že pokud je duše svébytná, znamená to, že je na těle nezávislá, může tedy existovat dál po tělesné smrti.

Druhý povává Jiří Fuchs (FUCHS, J. Filosofie 5. Problém duše. Praha : Krystal OP, 1999). Tento důkaz lze rekonstruovat asi takto:

1. existuje Bůh, jakožto první příčina světa a jeho stvořitel (to je dokázáno pomocí kosmologického důkazu Boží existence (viz například CARDAL, R. Bůh ve světle filosofie. Praha : Krystal OP, 2001.);
2. Bůh je dobrý (vyplývá z analýzy Boží bytnosti);
3. Bůh stvořil lidskou přirozenost (vyplývá z pojetí Boha jako stvořitele);
4. v lidské přirozenosti je touha po spravedlnosti (evidentní);
5. tato touha by byla zcela absurdní, kdyby lidský život končil smrtí, protože na tomto světě se spravedlnost nerealizuje;
6. lidská touha po spravedlnosti a lidská smrtelnost jsou v rozporu, kdyby byla lidská duše smrtelná, byla by lidská touha po spravedlnosti něčím nepřirozeným;
7. dobrý Bůh nechce člověka klamat a nevytváří absurdní (nepřirozené) přirozenosti;
8. ergo: lidská duše je nesmrtelná.

K dalším námitkám se vyjádříme příště.

Švanda s šutrem

Je pravdou, že drtivá většina dnešních křesťanů (včetně katolíků) umí svou víru špatně obhájit (v Katolické církvi je to dáno tím, že tomistická teologie a filosofie, ačkoliv zůstává jedinou oficiální katolickou naukou, byla po II. vatikánském koncilu upozadněna: naštěstí dochází k její obnově). Proto se stává, že dnešní věřící dokáží stěží odpovědět na hloupou otázku, která je snad tak stará jako monoteistická teologie sama. V nejznámnějším pojetí zní takto:

Dokázal by Bůh stvořit kámen tak těžký, že by jej sám neuzvedl?

Ať už kladná či záporná odpověď na tuto otázku prý implikuje, že Bůh není všemohoucí. Když nedokáže stvořit, není všemohoucí. Když dokáže stvořit, nedokáže uzvednout. Když nedokáže uzvednout, není všemohoucí.

Tato otázka, která zdá se vede vždy k popření Boží všemohoucnosti (a tím i křesťanského pojetí Boha), je v rámci jediné bezesporné filosofie, kterou je filosofie realistická, zodpověditelná velmi jednoduše.

Odpověď zní:

Ne. To by Bůh nedokázal.

Znamená to, že Bůh není všemohoucí? Vůbec ne. Všemohoucnost, jak už slovo naznačuje, se týká všeho, co je možné. Daný požadavek na Pána Boha se však vymyká z hranic možného. Proto Bůh nedokáže stvořit takový kámen, který sám neunese, jako nedokáže sestavit kulatý čtverec či nedokáže stvořit nejlepší z možných světů (vždy totiž může stvořit nekonečně mnoho lepších světů, než je ten aktuální, proto aktuální svět nemůže být nejlepší možný).

Takže: Bůh je všemohoucí i přesto, že nesmysly dělat neumí.

P.S. Pro ty, kdo pochybují o správnosti Tomášovi úvahy.

Bůh může udělat vše.
Vše, co někdo může udělat, je možné
----------------------------
Tedy Bůh může udělat to, co je možné.

Přirozené vysvětlení náboženství

Tvrdý Filip parafrázuje článek (že ho furt baví šířit cizí memy) o přirozeném výkladu náboženství. V článku jsou rozlišovány tři teorie původu náboženství (kognitivní, evoluční, koevoluční). Dvě jsou slibné, třetí je dosti pochybná. Zastavme se u nich.

Kognitivní. Vypadá velmi rozumně. Člověk, protože má rozum, se ptá, co je nutným předpokladem nahodilého světa. A dochází k Bohu, ale i k bohům a různým silám. Ptá se, jaký tento předpoklad musí být a zjišťuje, že nehmotný a osobní, pokud osobnost nepovažuje za zlo jako budhismus.

Evoluční. Také je slibná. Vysvětluje, proč se ateisté moc nemnoží, a proč Evropu brzy převálcuje Islám.

Koevoluční. Nevypadá dobře. Nedokáže vysvětlit, proč se ateismus moc nešíří, i když ateisté blogují a blogují.

Katechismus podle Bartáka

Po Petře Paroubkové se v našich vodách objevil nový „katolík“, jehož pojetí katolické morálky je poněkud svérázné – Jaroslav Barták. Srovnejme jeho výroky s výroky Katechismu katolické církve. Nejprve učiňme drobnou poznámku. Těžký hřích je v katolické církvi definován jako dobrovolné a vědomé postavení se proti Božímu řádu v závažné věci. Chybí-li jedna z podmínek, je hřích lehký. Lehké hříchy nepřipravují člověka o milost posvěcující získanou křtem. Těžké ano. Člověk, který zemře v těžkém hřích, je navždy zavržen. Milosti posvěcující po těžkém hříchu lze nabýt svátostí pokání, která vyžaduje hříšníkovu lítost spojenou s předsevzetím nehřešit, vyznání hříchů před knězem (zpověď), rozhřešení udělené knězem a vykonání pokání. Pokud chybí tyto podmínky, není svátost pokání platná. Tam, kde katechismus hovoří o těžké nezřízenosti, závažnosti a podobně, znamená to, že tento skutek patří do kategorie těžkých hříchů z hlediska závažnosti látky.

Z toho, co říkáte, z vás čiší respekt ke katolické církvi a jejím představitelům. Jak se to slučuje s vašimi momentálně zveřejňovanými sexuálními „libůstkami“?
Lidé, kteří církevní nauce rozumějí, vědí, že existuje takzvaný petting a netting, který je dovolen i mladým lidem. V Itálii, ve Španělsku, u nás a kdekoli jinde, a to není nic špatného. Já miluji svoji ženu a žádnou jinou jsem nikdy nemiloval. Jedná se o určité uvolnění, to neznamená klasický sex.

Výrazem sebeukájení (masturbace) se míní úmyslné vydráždění pohlavních orgánů s cílem zakoušet pohlavní rozkoš. „Jak učitelský úřad církve, v linii stálé tradice, tak i mravní smysl věřících bez váhání tvrdily, že sebeukájení je skutek vnitřně a těžce nezřízený.“ „Vědomé užívání pohlavních schopností z jakýchkoliv důvodů mimo normálních manželských vztahů podstatně odporuje jejich účelu (zaměření).“ Vyhledává se v něm pohlavní rozkoš mimo „pohlavní vztah požadovaný mravním řádem, totiž takový, který v souvislosti pravé lásky uskutečňuje plný smysl vzájemného sebedarování a lidského plození“. (KKC, §2352)

To, o čem tady mluvíme, není cizoložství?
Pochopitelně že ne. Já si vždycky najímám jako osobní asistentky slečny, které jsou svobodné.

Cizoložství. Toto slovo označuje manželskou nevěrnost. Když dva partneři, z nichž je alespoň jeden sezdaný, mají mezi sebou pohlavní styk, i třeba náhodný, dopouštějí se cizoložství. Kristus odsuzuje cizoložství spáchané i prostou žádostivostí. Šesté přikázání a Nový zákon cizoložství naprosto zakazují. Proroci pranýřují jeho těžkou hříšnost, vidí v něm symbol hříchu modloslužby. (KKC, § 2380)

Ale vy jste ženatý?
Ano. Ale církev rozlišuje cizoložství jako hřích, když si někdo bere jinou ženu, která je vdaná, jako by si vzal něco, co náleží jejímu manželovi. Pokud je žena svobodná, jedná se o menší prohřešek, takzvané smilstvo, a to jenom tehdy, pokud zajde k zavedení penisu do vagíny.

(KKC, §2380 a §2352)

Vy s tím tedy žádný morální problém nemáte?
Na světě jsou milióny katolíků a pravoslavných, kteří používají orální sex jako náhražku klasického sexu, ale nehřeší, neporušují morální zásady.

(KKC, §2352)

(...)

Tušily osobní, smluvně vázané asistentky, že s vámi budou mít sex v rámci pracovní náplně?
Slečna Lucie se se mnou milovala od první schůzky.

(viz další otázka)

Ta tu není a nemůže se k tomu vyjádřit, tu nechme. Zajímavé na vaší odpovědi je, že říkáte, že se s vámi „milovala“, když jste mi tvrdil, že se nimi nespíte, že to by byl těžký hřích.
Opakuji, je rozdíl mezi cizoložstvím, to je spaní s vdanou ženou, a smilstvem, což obnáší kontakt se svobodnou slečnou. Smilstvo je lehký hřích, jak jsem vám již řekl.

Smilstvo je tělesné spojení svobodného muže se svobodnou ženou, kteří neuzavřeli manželství. Závažně odporuje důstojnosti osob a lidské pohlavnosti, přirozeně zaměřené jak na dobro manželů, tak na plození a výchovu dětí. Kromě toho je to těžké pohoršení, jestli se tím mravně kazí mládež. (KKC, §2353)
　
Takže z toho se pak vyzpovídáte a je to?
Ano, samozřejmě. Bůh mi to odpustí a já to mohu dělat znovu.

Lítost zaujímá první místo mezi úkony kajícníka. Je to „bolest ducha a odsouzení spáchaného hříchu, spojené s předsevzetím v budoucnu už nehřešit“. (KKC, §1451)

(...)

„Proto vám pravím, že každý hřích i rouhání bude lidem odpuštěno, ale rouhání proti Duchu svatému nebude odpuštěno“ (Mt 12,31). Boží milosrdenství nezná hranic, když však je někdo vědomě odmítá přijmout prostřednictvím kajícnosti, odmítá odpuštění vlastních hříchů a spásu nabídnutou Duchem svatým. Taková zatvrzelost může vést k definitivní nekajícnosti a k věčnému zavržení.

Hřích strhává ke hříchu; opakování týchž skutků plodí neřest. Z toho vyplývají zvrácené náklonnosti, které zatemňují svědomí a zkreslují konkrétní hodnocení dobra a zla. Takovým způsobem má hřích tendenci se šířit a upevňovat, ale nemůže zničit až do základů mravní cítění.
(KKC, §1864-1865)

Shrnuto: necking a petting spadají pod hřích masturbace, který je klasifikován jako TĚŽCE nezřízený (z důvodu vyloučení plodícího aktu jde také o hřích proti přirozenosti podobně jako homosexuální styk). Je tedy materií těžkého hříchu. Rovněž pohlavní styk mezi nesezdanými, hřích smilstva, je hříchem TĚŽKÝM. Cizoložství je pohlavní styk, při němž je ALESPOŇ jeden účastník sezdaný. Jde o hřích ještě  ZÁVAŽNĚJŠÍ než prosté smilstvo. Kajícník, který se zpovídá bez předsevzetí již nehřešit, zpovídá se neplatně a svatokrádežně. Jde o jeden z hříchů proti Duchu svatému, který je principielně neodpustitelný - protože hříšník odmítá odpuštění.

Bartákův příklad svědčí o tom, jak hříchy proti šestému přikázání otupují mravní vědomí, činí člověka náchylným k tomu, aby klamal sám sebe, a strhávají jej do hříšné závislosti. Ano, právě proto je třeba odsoudit sebeukájení, cizoložství, smilstvo i pornografii.

P.S. Jak Petra Paroubková, tak Jaroslav Barták se dopustili trestného činu podle kanonického práva, kánonu 1369:  Kdo na veřejné tribuně v projevu nebo v kázání nebo v rozšiřované tiskovině či ve sdělovacích prostředcích pronese rouhání nebo těžce uráží dobré mravy nebo vysloví urážky proti náboženství nebo církvi nebo budí vůči církvi nenávist a pohrdání, ať je potrestán spravedlivým trestem.

K dané problematice se vyjádřil i morální teolog dr. Lorman: http://www.christnet.cz/magazin/zprava.asp?zprava=22158

Vědomí a osobnost

Individuum nadané rozumem a tím schopné vědomí sama sebe a sebereflexe se nazývá osobnost. Prosté vědomí sebe sama, vlastního já, doprovází naši veškerou  poznávací činnost. Tento způsob sebevědomí nazývá sv. Tomáš jednotlivým,[1] moderní psychologie hovoří o prostém vědomí či momentu já.[2] Když se vědomě zaměřujeme na sebe sama dochází podle sv. Tomáše k obecnému sebepoznání,[3] moderní psychologie hovoří o reflexívním vědomí.[4] Ve scholastických termínech se prosté vědomí označuje jako conscientia in actu exercito, reflexívní vědomí pak consciencia in actu signato.[5] Svatý Tomáš Akvinský píše:

Prvním předmětem jeho [lidského rozumu] rozumění není jeho esence, ale něco vnějšího, totiž přirozenost hmotné věci. A proto to, co je primárně poznáváno  lidským rozumem, je tento předmět; a sekundárně je poznáván sám úkon, kterým se poznává předmět; a skrze úkon se poznává sám rozum, jehož dokonalostí je samo rozumění. A proto Filosof praví, že předměty se poznávají před úkony a úkony před mohutnostmi.[6]

Na základě toho rozlišuje A. D. Marek[7] pět stupňů vědomí:

1. uvědomujeme si, že vnímáme, ale obsah je nejasný;
2. uvědomujeme si jasně vnímaný předmět;
3. přemýšlíme o vnímaném či představovaném předmětu;
4. přemýšlíme o vnímání, představování, cítění – předmětem reflexe je činnost, obsah je vedlejší (jde o nevlastní reflexi);
5. přemýšlíme o myšlení (vlastní reflexe).

Podmínkou pro to, aby mohlo být individuum osobností není aktuální vědomí, ale pouze přirozenost, z níž schopnost sebevědomí a vědomí vyplývá. V opačném případě by lidé spící, v hypnóze či narkóze neměli osobnost.[8]

Osobnost tvoří několik vrstev: první vrstvou je oblast vegetativní, druhou oblast smyslového poznání a žádání a třetí oblast rozumového poznání a svobodného rozhodování. První vrstvu má člověk společnou s rostlinami a živočichy, druhou s živočichy a třetí je v hmotném světě vlastní pouze člověku. Jednotlivé složky osobnosti by měly být v zájemné harmonii, nižší by se měla podřizovat vyšší.[9]

Lidská osobnost je komplexním celkem psychosomatických charakteristik. V psychologické literatuře existuje řada pokusů o typologii osobností, které preferují různá kritéria – somatologické, fyziologické, biopsychologické, psychologické a kulturní.[10]

Vyvážený pohled předkládá Metoděj Habáň,[11] který za kritérium třídění chápe využití schopností intelektuálních, volních a emotivních.

Součástí lidské osobnosti jsou i nevědomé a podvědomé obsahy poznávacích mohutností.[12]  Nevědomé může být to, co uniklo naší pozornosti, ale nějakým způsobem ovlivnilo naše jednání, dále tam patří vrozený instinkt (vis aestimativa) nebo také to, co původně bylo vědomé, ale vlivem tréninku a rutiny se automatizovalo tak, že si již vykonávání dané činnosti neuvědomujeme. Do podvědomí se přesouvají zapomenuté obsahy vědomí, nebo obsahy, které úmyslně z vědomí vytěsňujeme.

Roztřídění schopností,[13] z nichž se skládá

1. individualita a osobnost
1.1 myšlenková schopnost
 1.1.1 úvahová, spekulativní
- moudrost,
- zásadovost,
- věda
1.1.2 praktická
 - rozumnost jednání
 - umění
1.2 volní schopnost
2. temperament a přirozené vlohy
- vášně
- pudy  sklony
- vitální stránky

Podle schopnosti normálního reakce na určité situace se osobnosti dělí na[14]

1. „normální“: 1. standardní, 2. od standardu odlišné (akcentované osobnosti, géniové)
2. „patické“: 1. anomální osobnosti, 2. psychopatické osobnosti.

Patické osobnosti trpí poruchami chování, které činí problémy jim či společnosti, popřípadě oboum, přičemž platí, že chování mimo normu není způsobeno ani neurosou, ani psychosou.[15]

Klasifikace psychopatických osobností je obtížná, protože chování mimo normu je možné neomezeným způsobem.[16] Bývají emočně ploší, chladní a vypočítaví i velmi citoví. Někteří reagují různými způsoby na stejné podněty. Někteří dokáží nenávidět, někteří vše odpouští. Někdy jejich logika kulhá, někdy dokáží domýšlet věci do důsledků, před nimiž běžný člověk couvá (Hitlerova aplikace darwinismu). Mohou mít přepjaté morální povědomí i být zcela bez svědomí (obvykle každý psychopat má výkyvy charakterové od krajního altruisty až po bezohledného cynika a egoisty). Někteří jsou na první pohled nápadní (podivíni), některé nepoznáme ani po dlouhodobém styku. Někteří usilují o slávu a moc, jiní se drží v ústraní, nebo vyhledávají neustálou změnu a dobrodružství. Bývají vytrvalí v lásce i přelétaví (Don Juan). Bývají nezdrženliví a poživační, nebo naopak asketičtí.

Zvláštním druhem psychopatie je psychopatie hysterická. Jde o vystupňování ženských vlastností do extrémů, ale ne pouze u žen.[17] Vedoucím motivem je emoce, myšlení a chování je emoční, cítění je změněné – zvýšené, snížené či odlišné. Častá je hra na někoho jiného, proměnlivost, nečekané reakce.

Psychopatické rysy měla řada náboženských reformátorů, zakladatelů sekt, zločinců a umělců jako Balzac, Verlaine, Sandová, Musset, Baudelaire, Wilde, Byron, Shaw, London, Gaugain, Blake, Wagner, Schopenhauer, Nietzsche.

Psychopatickou osobnost v literatuře ztvárnil F. M. Dostojevskij (Idiot),  Ken Kesey (Vyhoďte ho z kola ven), Comte de Lautrémont (Zpěvy Maldororovy), Fuks (Spalovač mrtvol), ve filmech se psychopatická osobnost objevuje ve snímku Apokalypsa (Coppola), Mlčení jehňátek (Demme), Sedm (Fischer), Gauneři (Tarantino).

Psychózou zasahující osobnost je schizofrenie. Dělí se na 1. schizophrenia simplex, 2. schizophrenia pseudoneuroastenica, 3. schizofrenia hebephrenica, 5. schizofrenia paranoides.[18]

Schizofrenik žije jakoby v jiném světě (uvažuje se o tom, že za to může špatná funkce mozku při produkci dopaminu, tím se může pro schizofrenika jevit bezvýznamné důležitým a důležité bezvýznamným), osciluje mezi dráždivostí a emoční tupostí, nedokáže se do nikoho vcítit (a nikdo do něj), má poruchy myšlení, zanedbává důležité povinnosti, aniž by dokázal vysvětlit proč, někdy může vzplanout afektem zlosti, někdy je toporný, jindy grimasuje, řeč může být šroubovaná, propletená neologismy, může se tvářit hlubokomyslně, ačkoliv je zcela prázdný, často planě filosofuje.

Schizophrenia katatonica se dělí na produktivní a stuporozní. Obraz produktivní katatonické schizofrenie je typickým obrazem „blázna“ – pacienti se pitvoří, grimasují, gestikulují, skáčou, opakují po druhých slova a věty. Stuporozní typ schizofrenie se projevuje setrváváním v často velmi nepohodlných polohách, pacient z ničeho nic může projevit nějakou činnost.

Schizophrenia hebepherenica se projevuje klackovitostí, hrubou mluvou, koprolálií a pornolálií, prožíváním derealizace a depersonalizace, planým filosofováním.

Paranoidní schizofrenie se projevuje perzekučními bludy a halucinacemi. Bludy jsou na první pohled poznatelné. Pacienti slyší hlasy, kteří o nich hovoří, nadávají jim, radí atd.

Šílenství ve výtvarném umění zobrazil Hieronymus Bosch či Edward Munch. Schizofrenika vykreslil E. A. Poe (Zánik domu Usherů, Berenice), August Strindberg (Inferno), Fjodor Sologub (Posedlý), rozdvojení osobnosti symbolicky ztvárňuje R. L. Stevenson (Podivný případ doktora Jekylla a pana Hyda), ve filmu se rozdvojená osobnost vyskytuje ve snímku Klub rváčů (Fincher).

Je možné zmínit dva základní protichůdné postoje k osobám duševně nemocným. První je spojený s osvícenským racionalismem, který se snaží duševně choré postavit mimo společnost, druhý se hlásí ke slovu s kritikou projektu moderny a považuje psychiatrii jako nástroj společenské represe.[19]

Tyto přístupy lze vysledovat i u různých pojetí vztahu génia k duševní poruše.[20] Podle prvního přístupu musí být génius zdravý. Reprezentantem tohoto přístupu je kupříkladu Löwenfeld. Druhé dva přístupy vidí souvislost mezi duševní poruchou a genialitou. Podle extrémnějšího z těchto dvou přístupů, jehož reprezentantem je především Lombros, je génius v podstatě skrytý psychotik. Podle umírněnější verze je jak duševní nemoc, tak genialita jistou úchylkou, určitou extrémní dispozicí k jistým výkonům, a proto spolu genialita i šílenství souvisí. Představitelem tohoto směru je švýcarský psychiatr Bleuler.

Domníváme se, že vyváženým pohled na duševní nemoc bere v potaz jednak to, že jde může jít o kompenzační reakci organismu na určité extrémní podmínky, která může být inspirativní pro poznávání světa, jednak je třeba brát v potaz potenciální nebezpečnost, kterou představuje duševní choroba pro postiženého jedince i společnost.

---

[1] Tomáš Akvinský, Summa theol. 1, 87, 1co

[2] MAREK, A. D. Vznik, struktura a hodnota našeho poznání. Olomouc, 2003, s. 69

[3] Tomáš Akvinský, Summa theol. 1, 87, 1co

[4] MAREK, A. D. Vznik, struktura a hodnota našeho poznání. Olomouc, 2003, s. 69

[5] MAREK, A. D. Psychologie. Olomouc, 2000, s. 471.

[6] Tomáš Akvinský, Summa theol. 1, 87, 3co

[7] MAREK, A. D. Psychologie. Olomouc, 2000, s. 471.

[8] Tento názor zastávají obhájci potratů i (třebas i nucené) eutanázie jako Peter Singer.

[9] MAREK, A. D. Psychologie. Olomouc, 2000, s. 478.

[10] Ibidem, 494

[11] HABÁŇ, M. Psychologie.  V Brně, 1937, s. 234

[12]MAREK, A. D. Psychologie. Olomouc, 2000, s. 478.

[13] HABÁŇ, M. Psychologie.  V Brně, 1937, s. 235

[14] VONDRÁČEK, V. – HOLUB, F. Fantastické a magické z hlediska psychiatrie. Praha, 1968, s. 330

[15] Ibidem, s. 331

[16] Ibidem, s. 331

[17] Ibidem, s. 333

[18] Ibidem, s. 342

[19] FOULCAULD, M. Zrození kliniky. Červený Kostelec, 2010.
[20] PONDĚLÍČEK, I. Fantaskní umění : jeho vývoj a souvislosti. Praha, 1964, s. 130

Jednota protikladů

Filip Tvrdý se vysmívá slovním spojením, které do diskuze o eutanázii vnáší existencialisticky laděná psychoterapeutka. Píše:

Odvozený obrat "uchopit jinak uchopené" se ode dneška stává standardní součástí mé jazykové výbavy, hned vedle "skoku do víry", "samopohybu jsoucího", "jednoty protikladů" a "horizontu všech horizontů".

Rád bych přispěl svou troškou do mlýna a na příkladu Filipovi ukázal, co to je jednota protikladů. Vypadá to asi takto:

Teze:

Se značnou nadsázkou řečeno - věřit, že disponuji svobodnou vůlí, je úplně stejně oprávněné jako být přesvědčen, že jsem majitelem dvaačtyřiceti centimetrového přirození. Obojí je kognitivním omylem, který se nezakládá na skutečnosti, ať už je to dobře či ne. (Filip Tvrdý: The Lucrecian Swerve)

Antiteze:

Navíc mám tendenci nepovažovat eutanázii - podobně jako aborce - za skutečný morální problém. Hlavním imperativem v demokratických společnostech je možnost jedince svobodně disponovat svým majetkem, tělem a životem, a proto by mělo být jeho vědomé rozhodnutí považováno za dostatečný důvod pro důstojný odchod z tohoto světa. (Filip Tvrdý: Konečně o eutanazii na půdě filosofie)

Syntéza:

Člověk může používat to, co nemá.

Vot! Éto: "jednota protikladů".

Důkazy evoluce podle Ernsta Mayra

Ve druhé kapitole své knihy Co je evoluce přináší Ernst Mayr důkazy podporující evoluční teorii. Řadí k nim: fosilní záznam, morfologickou podobnost, embryologii, rudimentální struktury a molekulární genetiku. Tato kapitola působí velmi nepřesvěčivě, ačkoliv na počátku autor slibuje velmi mnoho. Sympatické je, že se Mayr hlásí k Popperově koncepci falsifikace (s. 34), podle které pozorování, které je v rozporu s teorií, teorii falsifikuje, zatímco pozorování, které je s ní v souladu, ji nevývratně nedokazuje, ale poskytuje jí pouze jistou podporu. Navzdory tomu však Mayr záhy konstatuje:

Důkazy evoluce jsou dnes zcela drtivé. (s. 34)

Tak jak to je? Je evoluční teorie doposud nefalsifikována nebo je drtivě dokázána?

Ještě podivuhodněji působí první důkaz evoluce, kterým má být fosilní záznam. Dočteme se:

Nejpřesvědčivější důkazy evoluce skýtají vymřelé organismy objevené ve starších geologických vrstvách. [...] Vzhledem k reálnosti evoluce bychom očekávali, že fosilie doloží postupnou rovnoměrnou přeměnu předcházejících forem na potomky. To ale paleontologové nezjistili. (s. 34)

Popperovsky laděný filosof by pravděpodobně měl za to, že Mayr právě provedl falsifikaci teorie evoluce pomocí modus tollens:

1. Pokud platí teorie evoluce, pak by měl existovat fosilní záznam dokládající přeměnu předcházejících forem na potomky.
2. Avšak takový záznam neexistuje.
3. Tedy neplatí teorie evoluce.

Neexistence fosilního záznamu je totiž standartní argument odpůrců evoluce i tvůrců jejích nedarwinistických koncepcí. Mayr jej vysvětluje tím, že z mnoha důvodů je fosilní záznam nutně neúplný. To je sice velmi pravděpodobné, nicméně toto vysvětlení nestačí k tomu, aby mohl být fosilní záznam brán jako důkaz pro evoluci. Je to podobné jako usvědčit pachatele trestného činu na základě neexistujících otisků prstů s odvoláním na to, že pachatel měl zajisté rukavice, když se dotýkal předmětů na místě činu. Rukavice vysvětlují sice neexistenci otisků, ale neusvědčují pachatele. Mayr sice uvádí existenci fosilních záznamů, které jsou jakoby úplné a svědčí pro evoluci, ale vzhledem k tomu, že se nepokouší nijak vyvrátit tvrzení odpůrců evoluce, že jde v lepším případě o spekulativní ztotožnění podobnosti s kauzální řadou a v horším případě o padělky, není jeho pojetí příliš přesvědčivé.

Dalším údajným důkazem svědčícím pro společný původ všech organismů (a tím prý i pro evoluci) je morfologická podobnost jednotlivých částí živočichů, jejich podobnost na úrovni embryonální a nakonec podobnost na úrovni molekulární. Morfologie ukazuje, že jednotlivé části živočichů, i když u každého druhu plní jinou funkci, jsou zkonstruovány na velmi podobném principu (například ruka člověka, tlapa kočky, ploutev velryby či křídlo netopýra). Zajímavé je, že Mayr zde zcela opomíjí námitku odpůrců evoluce, kteří tvrdí, že dané orgány sice vykazují morfologickou podobnost, ale jejich formování se děje pomocí odlišných genů.

Embryologie ukazuje, že embrya živočichů jsou si podobnější než jejich dospělí jedinci. Karl Ernst von Baer to vysvětloval tím, že vývoj embrya postupuje od nejobecnějších principů, které jsou všem druhům společné, k stále větší diferenciaci a podobnosti s dospělými jedinci daného druhu. Naopak Ernst Haeckel tvrdil, že ontogeneze rekapituluje fylogenezi, což dokládal obrázky embryí jednotlivých druhů, kde záměrně zdůrazňoval podobnosti a opomíjel rozdíly. Dnes embryologové soudí, že předchozí struktury slouží k organizaci následných struktur vývoje, a proto dochází k jejich „rekapitulaci“ při vývoji embrya, i když samozřejmě se nejedná o celou rekapitulaci fylogeneze.

Nakonec molekulární biologie ukazuje, že genetická stavba všech živých organismů je založena na stejných principech.

K těmto uvedeným „důkazům“ evoluce je třeba říct, že ačkoliv svědčí, jak evolucionisté říkají, pro společný původ všech organismů, nesvědčí už pro evoluci, tedy pro to, že se organismy vyvíjely jeden ze druhého. Stejných argumentů mohou odpůrci evoluce z řad kreacionistů využít pro podporu myšlenky, že složení živých organismů svědčí o tom, že všechny pocházejí od jediného Stvořitele, který při jejich stvoření užil stejných principů. Jediným argumentem, který mohou evolucionisté proti kreacionistické interpretaci podobnosti mezi živými organismy využít je zásada Occamovy břitvy, podle které je třeba dát jednoduššímu vysvětlení (které obsahuje méně principů) přednost před vysvětlením složitějším. Kreacionismus podle nich počítá s jedním principem navíc (se Stvořitelem), který není třeba předpokládat, pokud lze danou podobnost vysvětlit bez něj. Tvrzení, že myšlenka evoluce je jednodušším vysvětlením původu druhů než myšlenka stvoření, je však dosti sporná. Není zcela jasné, zda evolucionisté nepotřebují nakonec víc principů k tomu, aby jim evoluce fungovala, než ti, kteří se odvolávají na stvoření živých organismů Bohem.

Posledním důkazem pro evoluci jsou podle Mayra tzv. rudimentální struktury, tedy morfologické znaky, které v organismu přetrvávají z minulých vývojových fází, ale neplní již žádnou funkci. Mayr jako příklad uvádí slepé střevo, nicméně tento slibný pokus mu boří sám překladatel knihy, který pod čarou poznamenává:

Nejnověji to však vypadá, že přece jen má funkci „útočiště“ pro užitečné střevní bakterie. (s. 53)

K dalším pozůstalým znakům Mayr řadí zuby embryí kytovců a oči jeskynních živočichů. Pravděpodobné je, že rudimentální struktury mohou být interpretovány v duchu evolucionismu i vysvětleny jinak, podobně jako morfologická, embryonální a molekulární podobnost živočichů.

Mám-li hodnotu uvedených "důkazů" shrnout, pak musím konstatovat, že morfologickou podobnost, embryologii, rudimentální struktury a molekulární genetiku lze vysvětlit stejně dobře evolučně i neevolučně (podobně jako pozorování v kosmologii jsou slučitelná jak s inflačním, tak cyklickým modelem vesmíru). Navíc z 10. kapitoly dané knihy vyplývá, že makroevoluce zůstává v darwinismu velmi nejasným a sporným konceptem, který lze zachránit jen za využití značné důmyslnosti. To, že darwinisté považují fosilní záznam, který de facto falsifikuje darwinistický gradualismus i teorii makroevoluce, za důkaz pro svoji koncepci je jev, který by zasloužil psychologickou analýzu.

Darwinismus a náboženství

Jakkoliv nemám v lásce darwinismus, musím mu přiznat jedno: jeho princip mutace a selekce natolik konvenuje s katolickým učením o dědičném hříchu a porušenosti harmonie stvoření, že můžeme první nazvat sekulární (a rozvinutou) variantou druhého.

Darwinismus, jakožto teorie hledající empirické příčiny empirických jevů, je slučitelný s metafyzikou a náboženstvím (které hledají neempirické předpoklady empirické zkušenosti ) do té doby, dokud svůj metodologický redukcionismus (zabývat se jen hmotným) nepovyšuje na ontologickou úroveň (jen hmotné existuje). Ve chvíli, kdy je darwinismus povýšen na univerzální materialistickou metafyziku (ano, materialismus je metafyzická koncepce) a univerzální výklad světa (který se velmi podobá výkladům náboženským), pak se stává neslučitelným jak s tradiční realistickou metafyzikou, tak s křesťanským náboženstvím.

Nesouhlasím, že kladná odpověď na uvedené otázky charakterizuje náboženský systém, jak tvrdí O. J. Horák:

• Existují podle této soustavy nějaké nadpřirozené síly, osoby nebo entity?
• Přežijeme podle této soustavy svou smrt?
• Budou se podlé této soustavy mít dobří nakonec dobře a zlí zle?
• Jsou podle této soustavy některé věci, knihy, dny nebo místa posvátná?
• Obsahuje tato soustava eschatologický příběh o konci světa?
• Jsou součástí této soustavy předpisy nějakých modliteb, praktik, obřadů nebo rituálů?

Nicméně je možné říci, že darwinismus na tyto otázky rovněž odpovídá kladně. Samoorganizace systémů, základní princip evoluce, který se neobejde bez náhody, je navýsost mystickým principem, který opravdu můžeme chápat jako nadpřirozenou sílu. Pokud je předmětem selekce gen či druh, pak se samozřejmě dá hovořit o životě po smrti (individua jakožto nositele genetické informace). Dobro a zlo bylo v darwinismu nahrazeno pojmem zdatnost. Zdatní (dobří) přežijí, nezdatní (zlí) budou eliminování přirozeným výběrem. Posvátnou knihou darwinismu je kniha O původu druhů (viz citát na Massive Error), světcem je Charles Darwin (a jiní), posvátnými ikonami jsou evoluční stromy a nákresy vývoje jednotlivých druhů z druhů jiných (viz hlavička Massive Error). Ve spojení s moderní kosmologií může teorie evoluce produkovat i eschatologické příběhy o konci světa (viz Haeckelův cyklický vesmír). Součástí darwinismu jsou určité předpisy, co si myslet, co říkat a co číst.

Je jisté, že pokud termín sekulární budeme klást do opozice k pojmu náboženský, pak není možné darwinismus považovat za náboženství. Zcela objektivně se dá darwinismus považovat za světonázor, za filosofický pohled na svět. Vzhledem k tomu, že jeho zastánci jsou lidé, jejichž potřeba náboženství je geneticky kódována či součástí přirozenosti (náboženství je naprosto univerzální jev) a darwinismus se v jistých interpretacích dostává do kolize s většinou světových náboženství, stává se, že darwinismus u řady lidí plní funkci náboženství (Dawkins), které má vlastní systém věrouky, morálky a rituálů. Proto podobně jako marxismus, humanismus či existencialismus bývá řazen k náhražkovým náboženstvím. Jistě nejde o náboženství ve vlastním slova smyslu, nicméně jde o systém, který může jako náboženství fungovat a v mnoha případech tak funguje.

Krev do nebe volající

Scientista Tvrdý, který veřejnost oblažuje přitroublým webem Massive Error, u kterého by měla policie prověřit, zda nenaplňuje skutkovou podtatu trestného činu definovaného v § 355 trestního zákona, je také potratář, rozumějme osoba, která hájí vyvražďování nenarozených dětí. Odplivuji si před ním. Zbytek je určen pro slušné lidi.

Odpůrci potratů často argumentují potencialitou lidského zárodku, ze kterého se postupem času může vyvinout plnohodnotná lidská bytost. Takové teleologické uvažování nás samozřejmě vede k paradoxům a absurditám, protože kdejaký náhodný nebo cílený výron semene by mohl být chápán jako projev infanticidy a ženy, které nejsou neustále těhotné, by se každou menstruací dopouštěly zabití in posse.

Nikoliv. Lidské embryo na rozdíl od spermatu muže či vajíčka ženy, není lidská bytost v potenci, ale vývojové stádium jedince rodu Homo se svou jedinečnou genetickou informací. Tedy individuum lidské nikoliv potenciálně, ale zcela aktuálně.

Nejprve konstatuje, že považovat embryo za osobu je čítankovým příkladem pojmové konfúze - stejně tak bychom mohli říkat, že žalud je dubem. Přesto je možné určit hranici, kdy se ze shluku proteinů stává organismus obdařený vědomím, což je ovšem úkol pro lékaře a biology.

Opakuji: lidské embryo je vývojové stádium jedince rodu Homo se svou jedinečnou genetickou informací. Nejde o to, kdy nabývá vědomí, ale o to, kdy náleží k lidskému druhu. A to nepochybně od početí. Žalud není dospělým dubem, ale rovněž může být považován za zástupce svého druhu - přestože vývoj vědomí u stromu ani nečekáme.

Mimochodem - americký neurální vědec Christof Koch se domnívá, že tento okamžik nastává až během porodu

To snad ne!

Thomsonová předpokládá, že by bylo milé, kdyby subjekt svolil s pokračováním této neortodoxní léčby. Neodvažuje se ale tvrdit, že by byl subjekt morálně povinován obětovat devět měsíců svého života kvůli terapii, ke které nedal svolení.

Je to možná proto, že povinnosti matky k nenarozenému dítěti, k jehož početí dochází pohlavním stykem, jsou poněkud větší, než povinnosti k dospělému neznámému člověku, že!

Jelikož se v těchto ateistických s*****h nehodlám dále přehrabovat, odkážu na dva texty: http://machula.bigbloger.lidovky.cz/c/185406/Kdo-vsechno-je-muj-blizni.html
http://stodola.blog.idnes.cz/c/94741/Proc-je-pevnejsi-co-se-nechveje.html

Odpověď Filipu Tvrdému

Filip Tvrdý si dal práci a sepsal reakci na mé sporadické poznámky na jeho blogu. Zabývat se tím slovním průjmem nemá moc cenu. Jen drobné uvedení věcí na pravou míru.

Nauka o dvou druzích teologie (nebo lépe řečeno náboženství) nemá s Ockhamovou dvojí pravdou vůbec nic společného.

Napsal jsem, že má? Nikoliv. Odpovídal jsem na toto tvrzení: "theologie se zakládá nikoliv na empirii, ale na víře a nemá tedy s racionalitou příliš společného". Na toto tvrzení jsem zavedl rozdělení teologie na teologii víry a teologii přirozenou.

Nemá také nic společného s dělením na metaphysica generalis a metaphysica specialis, které provedl až v 18. století Christian Wolff a využil k tomu Descartovu filosofii.

Napsal jsem, že má? Nikde jsem to nenapsal.

Co to má do činění s aristotelismem?

Jednak to, že Leibnitz i Wolff byli na aristotelismu částečně závislí, jednak to, že aristotelismus, zejména tomismus, takto prostě metafyziku dělí (jestli v závislosti na Wolffovi či nikoliv je jedno), každopádně toto dělení existuje již v Aristotelových spisech: Fyzika = kosmologie, O duši = psychologie, Metafyzika = obecná metafyzika a přirozená teologie. Před metafyziku aristotelská filosofie řadí logiku (Aristoteles: Organon), za metafyziku pak etiku (Aristoteles: Etika Níkomachova) a filosofii společnosti (Aristoteles: Politika).

Naše pojmy totiž podle realistů nereferují k materiálním věcem, ale imateriálním idejím v transcendentní říši.

To si dělá srandu. Zotožňonění realismu s platónským ultrarealismem o znalosti sporu o universália moc nesvědčí.

Podle většiny realistů (umírněných) slovo označuje pojem, pojem označuje materiální věc, v níž se nachází její druhová přirozenost, kterou uchopujeme v pojmu. Je to docela obyčejný Ognen-Richardsův trojúhelník reference.

Pragmatickou teorii pravdy vynalezl Charles Sanders Peirce.

Ano, Peirce byl znalcem středověké filosofie. Nevím, co ví Filip Tvrdý o nominalismu, ale Occamova břitva je prostě manifestem pragmatické teorie pravdy a Peirce nominalisty dobře znal. Ano, nominalistická teorie pravdy je implicitně pragmatická, a to prosím pěkně mnoho století před Peircem.

Velký třesk je počáteční singularitou, při které vznikl nejen prostor, ale i čas. (Augustin takto přece mluvil o bohu.)

Ne, to nemluvil. Abych to upřesnil. Sv. Augustin tvrdil, že je nesmyslné, ptát se, co dělal Bůh před stvořením světa, protože čas (a tedy i možnost dělit něco na časové ose na před a potom) byl stvořen spolu se světem. Jistě, čas je vlastnost hmotného světa, není to žádný apriorní rámec, do něhož je svět zasazen. Tak soudí Aristotelés i Albert Einstein. Zde ale podobnost bezčasového Boha a singularity, kde ještě čas a prostor není, končí. Fyzici chápou singularitu jako stav hmoty o nekonečné hustotě. Nic takovému Bohu jako čirému duchu nemůžeme připisovat. Singularita se naopak velmi podobá tomu, co sv. Augustin v návaznosti na Aristotela nazýval první látkou (materia prima). Je to hmota bez jakýchkoliv forem včetně prostorovosti a časovosti. Problém je, že taková hmota je ryzí potencí, která se sama nemůže strukturovat, protože dané struktury v ní prostě nejsou. Neptáme se samozřejmě, co bylo před singularitou z hlediska času, protože žádný čas nebyl. Ptáme se ale, co ji přivedlo k bytí a co ji formovalo do struktur, které pozorujeme. V aristotelské filosofii totiž (narozdíl od Humeovského pojetí kauzality) příčina nepředchází účinku co do času, ale pouze co do bytí. Naopak, co do času je s ní souběžná, protože produkování účinku zároveň znamená působení příčiny.

Zbytek už opravdu nestojí za komentář. Je to k smíchu a k pláči zároveň.

Odpověď Hynku Bílovi

Hynek Bíla na blogu Massive error vložil tuto odpověď na mé poznámky:

Jenom aby bylo jasno, mým cílem nebylo obhajovat Occamovu břitvu (dále jen OB), ale poukázat, že OB skutečně vede k preferenci ateismu. Jestliže OB odmítáte, můžete předchozí komentář ignorovat. Nicméně, když už jste se do toho pustil:

a) Vaše námitka č.1 je příliš stručná a nepříliš pochopitelná. OB je zásada, jak vybírat mezi různými popisy reality, které jsou všechny v souladu s pozorováním. Co to má společného s nominalismem?
b) Vcelku standardní námitka na č.2 je, že "Bůh to udělal" není žádné vysvětlení. Nicméně aby bylo možno tady nějak dále pokračovat, je třeba si vyjasnit, co kdo považuje za "vysvětlení". (Viz poznámka níže.)
c) Když už žádáte jiné o objasnění smyslu pro humor, který nesdílíte, mohl byste jít příkladem a odpustit si ironické poznámky. Skutečně nechápu sdělení poslední věty vašeho komentáře.

Ad "vysvětlení": Pod "vysvětlení jevu X" si nejobecněji představuji nějakou posloupnost výroků, po vyslyšení které člověku přestane jev X připadat mysteriózní. Takto pojatá definice "vysvětlení" je velmi subjektivní. Pro mě v tomto případě "Bůh to udělal" vysvětlením počátku Vesmíru není - ba právě naopak.

Vysvětlení má odstranit nedorozumění nebo nepochopení, a tak, máme-li být konkrétnější, je třeba stanovit, v čem nepochopení spočívá. Speciálně o vzniku Vesmíru jsou obvykle kladeny otázky:
1. Jak probíhal vznik Vesmíru? "Bůh to udělal" zde není odpověď, žádné detaily se z této sentence nedovíme. Nějaký konkrétní kosmologický model naopak je docela slušnou odpovědí.
2. Co bylo příčinou vzniku Vesmíru? Zde "Bůh to udělal" je odpověď, ale určitě ne jediná možná. Oč horší je "může za to zhroucení vesmíru, který existoval předtím" nebo "mohou za to náhodné procesy"? Ještě lepší odpověď je samozřejmě nasnadě: "Otázka nemá smysl: jestliže vznik Vesmíru je definitoricky moment nemající minulost, a příčina události X je definitoricky událost ležící v minulosti X, pak příčina vzniku Vesmíru je logicky sporný pojem. Nepochopení spočívá v chybné intuici, že každá událost má svou příčinu." (Aristotelské šašení s různými významy slova "příčina" raději ponechávám představivosti čtenářů.)

Je ještě nějaká jiná otázka spojená s počátkem Vesmíru, která stojí za odpověď?

Nechci se plést tam, kde nejsem vítán, proto odpovídám zde.

Ad a) Occamova břitva souvisí s nominalismem takto: nominalismus je učení, podle kterého nemá náš popis reality příliš společného s realitou samotnou. My popisujeme realitu prostřednictvím obecných pojmů, obecný pojem je jediný znak, který přidělujeme množství jednotlivých věcí. Realisté soudí, že je to možné, protože v realitě samotné dané jednotlivé věci mají něco společného – stejnou druhovou přirozenost. Nominalisté tvrdí, že nic takového v realitě samotné není, že ono sdružení věcí pod jeden pojem je ve skutečnosti naší pomůckou, je v podstatě libovolné. Pojetí pravdy v realismu je korespondenční, realismus říká, že naše pojmy korespondují s realitou. Pojetí pravdy v nominalismu je pragmatické, nominalisté soudí, že naše pojmy nám slouží k různým cílům. Realismus odmítá Occamovu břitvu, která říká, že pojmy nemáme zmnožovat, dokud to NEPOTŘEBUJEME (to je ukázkový slogan pragmatického pojetí pravdy), protože podle realismu počet našich pojmů se v ideálním případě musí rovnat počtu druhů a rodů, které se vyskytují v realitě samotné v jednotlivých věcech. Nominalismus přijímá Occamovu břitvu, protože počet pojmů a realita samotná spolu nesouvisí, ale z hlediska funkčnosti je lepší mít pojmů méně.

Ad b) I když přijmeme Occamovu břitvu, pak nám chybí jeden pojem, máme-li vysvětlit počátek vesmíru. Ani velký třesk, ani kvantové fluktuace k tomu nestačí, pokud nechceme tvrdit, že něco, co být nemusí, vlastně být musí.

Ad c) Viz: http://magnus-error.blogspot.com/2011/03/oda-na-nahodu-slozity-buh.html

Ad Vysvětlení. Nauka o stvoření naopak je vysvětlení, které zcela odstraňuje mystérie spojené s věčností vesmíru.

Ad 1. Nauka o stvoření je v aristotelské metafyzice poměrně dobře rozpracovaná. Záleží na tom, jak pojímáme kosmologii. Pokud model uvažujeme pouze v rámci fyziky, pak můžeme dojít k velkému třesku nebo ke kvantovým fluktuacím a další otázky nechat metafyzikům.

Ad 2. Pokud však pojímáme kosmologii komplexně jako filosofickou disciplínu, pak kosmolog má dvě možnosti: buď přijmou, že svět byl stvořen, nebo přijmout, že svět je bez počátku, a to je možné jen, když je nehybný a věčný (Parmenides, Hoyle) nebo bez hranic v čase (Hawking) nebo nekonečný a věčný (Vilenkin) nebo věčně oscilující mezi velkým třeskem a křachem (Steinhard, Turok). A to jsou teze navýsost metafyzické a s naukou o stvoření rovnocenné. Každá událost, která není nutná, potřebuje mít příčinu. Proto teisté koncipují Boha a ateisté svět s božskými vlastnostmi (je věčný, bez počátku, nekonečný).

Ateismus není víra

Ačkoliv se Michal Hanko často setkává s tvrzením, že ateismus je stejná víra jako třeba křesťanství, ubezpečuji ho, že souhlasím s jeho názorem, že ateismus žádná víra není. Proč?

Nejprve, co je víra. Víra je zprostředkované vědění. Vědění je jistá znalost. Znalost je zdůvodněné pravdivé přesvědčení. Jistota je dvojího druhu - apodiktická (nemůže platit opak) a morální (pravděpodobná). Opakem jistoty je mínění, které připouští možnost platnosti opačné teze. Znalost je tedy takové přesvědčení, o jehož pravdivosti můžeme mít apodiktickou nebo přinejmenším morální jistotu. Ke znalostem dospíváme dvojí cestou. Buď přímo nebo nepřímo. Přímá znalost vzniká evidencí - smyslovou či rozumovou. Vím, že tráva je zelená, protože jsem ji viděl. Nepřímá znalost vzniká na základě sdělení svědka. Abychom mohli svědku věřit je třeba jej rozpoznat jako důvěryhodného. Obsah této znalosti se nazývá vírou. Ježíš Kristus projevoval Božskou moc. Neviděl jsem to. Vím to na základě spolehlivého důvěryhodného svědectví Evangelií. Ergo: věřím tomu (mám o tom jistou zprostředkovanou znalost). Nejisté či přímo nepravdivé přesvědčení vírou není.

Ateismus není víra proto, že jde o nepravdivé přesvědčení. Vzniká na základě nesprávných úvah (omyl přímý) či na základě přitakání svědectví, které je nedůvěryhodné a nepravdivé. Ateismus není víra, ale nevěra.

Rozpory v Bibli II.

Zabývejme se nyní dále "textovou kritikou" ze stránek Holbachia.

Bible jasně říká, že úsilí vynaložené vůči lidem "opakovaně hřešícím"" je ztrátou času.

(Židům 6:4-6 ) Kdo byli už jednou osvíceni a okusili nebeského daru, kdo se stali účastníky Ducha svatého a zakusili pravdivost Božího slova i moc budoucího věku, a pak odpadli, s těmi není možno znovu začínat a vést je k pokání, protože znovu křižují Božího Syna a uvádějí ho v posměch.

A? Jakému "běžnému dogmatu" to odporuje? Co tam máme dál?

Zde Bůh "odpočívá" a "chodí". Tyto věci bychom ovšem neočekávali u všemohoucí, všudypřítomné bytosti, že je musí dělat.
(Gen 2:2 ) A sedmého dne Bůh dokončil práci, kterou konal, a *odpočíval* sedmého dne po vší práci, kterou vykonal.
(povšimněte si, že ačkoliv apologetiky se pokoušejí tvrdit, že prostě "přestal s prací", není to to, co se zde říká, zde se říká, že musel odpočívat celý den po své práci, jako bytost, která byla unavena.)
(Exod. 31:17 ) To je provždy platné znamení mezi mnou a syny Izraele. V šesti dnech totiž učinil Hospodin nebe a zemi, ale sedmého dne *odpočinul* a *oddechl si*.
(Gen 3:8 ) Tu uslyšeli hlas Boha *procházejícího se* po zahradě za denního vánku. I ukryli se se člověk a jeho žena před Hospodinem Bohem uprostřed stromoví v zahradě.

Malé opáčko neuškodí.

V Písmě svatém se tedy projevuje, vždy bez porušení Boží pravdy a svatosti, podivuhodná „blahosklonnost“ věčné Moudrosti, „abychom poznali nevýslovnou Boží dobrotivost, a jak Bůh přizpůsobil svou řeč z ohledu na naši přirozenost“. (11)((11/Sv. Jan Zlatoústý, In Gens. 3,8 (hom. 17,1): PG 53, 134. Blahosklonnost – lat. attemperatio – řecky synkatabasis.)) Boží slova totiž, vyjádřená lidskými jazyky, se připodobnila lidské mluvě, jako se kdysi Slovo věčného Otce stalo podobným lidem, když na sebe vzalo slabé lidské tělo. (Dei Verbum, §13)

No, a do třetice a nakonec.

Tento verš odporuje dogmatu, že Bůh je všemocný. Bůh byl "s Judou", ale nemohli si podmanit obyvatele doliny, protože měli železné vozy.

(Soudců 1:19) Hospodin byl s Judou. Podrobil si pohoří, avšak nebyl s to podrobit si obyvatele doliny, protože měli železné vozy.

Tohle má být textová kritika? Co se říká v knize Soudců 1, 19?

Hospodin byl s Judou. (Juda si) (p)odrobil ... pohoří, avšak nebyl s to podrobit si obyvatele doliny, protože měli železné vozy.

Juda si nebyl s to podrobit obyvatele doliny (o Hospodinu ani slovo), což je pochopitelné, neboť Juda jako člověk (přesněji národ) nebyl všemohoucí. Z textu nevyplývá, že Hospodin byl s Judou, i když si podroboval pohoří, i když si podroboval doliny. Protože kdyby byl Hospodin s Judou, doliny by si Juda podrobil, z textu vyplývá, že byl s Judou jen  ve chvíli, kdy si podroboval pohoří. Aby si podroboval doliny z nějakých důvodů Hospodin asi nechtěl.

Satis. Dlouho se zabývat blbosmi škodí duševnímu zdraví.

Rozpory v Bibli I.

Stránka na webu Holbachia, která uvádí rozpory v Bibli, může sloužit jednak jako ukázka, s jakou znalostní výbavou se ateisté pouští do poučování věřících, jednak mi může posloužit pro pocvičení se v saturninovském uvádění věcí na pravou míru. Tedy začněme.

Zde je známka toho, že Ježíš nepovažoval sám sebe za Boha (aspoň podle synoptických evangelií)..

(Marek 10:17-18) Když se vydával na cestu, přiběhl k němu jakýsi člověk, a poklekl před ním a ptal se ho: "Mistře dobrý, co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě?"

Ježíš mu řekl: "Proč mi říkáš dobrý? Nikdo není dobrý, jedině Bůh."

Synoptická Evangelia na mnoha místech svědčí o tom, že se Pán Ježíš pokládal za Boha (viz třeba Mar 2, 5-11) a dával to najevo (srovnej Mar 6, 48 s Gen 1, 2). Jelikož jedna ze základních hermeneutických zásad hovoří o nutnosti výkladu temnějších míst Bible prostřednictvím míst jasných (nově zásada hermeneutického kruhu nebo kánon celkovosti), můžeme Ježíšovu odpověď z Marka 10, 17-18 interpretovat takto:

Ježíš mu řekl: "Proč mi říkáš dobrý? Nikdo není dobrý, jedině Bůh. (Proč mi tedy říkáš dobrý, když mě za Boha nepovažuješ?)"

Pojďme dále.

Tento verš popírá představu "boží milosti". Ježíš zde říká, že musíte činit dobré skutky, abyste se dostali do nebe.

(kontext: Ježíš hovoří)
(Jan 5:28-29) Nedivte se tomu, neboť přichází hodina, kdy všichni v hrobech uslyší jeho hlas a vyjdou: ti, kdo činili dobré, vstanou k životu, a ti, kdo činili zlé, vstanou k odsouzení.

Moment, jakou představu Boží milosti tento verš popírá? Jaké "běžné dogma"? Snad toto katolické?

D1576: “Kdo tvrdí, že spravedliví nemají očekávat a doufat od Boha za dobré skutky vykonané v Bohu věčnou odměnu skrze jeho milosrdenství a zásluhy Ježíše Krista, když dobře činíce a zachovávajíce Boží zákony vytrvají až do konce, anathema sit.”

Chtělo by to nejprve si udělat jasno, co je to milost, co jsou to přirozeně a nadpřirozeně záslužné skutky, a pak vysvětlit, co jsou to "běžná dogmata".

A do třetice všeho dobrého.

Některé citáty, které naznačují, že Mojžíš nenapsal žádnou z knih Bible. (pokud vůbec existoval).

(Num 12:3 ) Mojžíš však byl nejpokornější ze všech lidí, kteří byli na zemi.
(Toto není jistě ten druh věci, který bychom očekávali od nejpokornějšího člověka na zemi, že o sobě napíše)
(A zde Mojžíš píše o tom, jak umřel.)
(Deu 34:5 ) I zemřel Mojžíš, služebník Hospodinův, tam v Moábské zemi, na příkaz Pána.

Pardon, ale Mojžíšovo autorství k žádným "běžným (ani neběžným) dogmatům" nepatří, není to vůbec žádné dogma. Tradice připisuje autorství Pentateuchu Mojžíšovi, ale církevní spisovatelé nebyli blbí - věděli, že Mojžíš nemohl psát o své smrti. I ti nejtradičnější vykladači připouští, že Mojžíš nepsal vlastnoručně, ale měl své písaře a že určité pasáže napsali jiní lidé po jeho smrti.

Pokračování příště.

Evoluce a seznamy odpůrců a příznivců

Před nějaký časem Filip Tvrdý na svém blogu informoval o seznamu odpůrců evoluce z řad vědců a parodické reakci na daný seznam z řad evolucionistů. Zajímalo by mne, jak by vypadal seznam odpůrců geocentrického systému v koperníkově době a jak seznam jeho příznivců.

Ale to jen tak na okraj. Protože jsem jako Filip Tvrdý přesvědčen, že platnost teorie se neověřuje pomocí konsensu vědců, ale prostřednictvím důkazů, nechávají mne nějaké seznamy klidným. Až naleznu důkaz pro makroevoluci, který by nebyl kruhový (tj. nemohl být interpretován jako důkaz pro makroevoluci jen v rámci již přijatého dogmatu o platnosti teorie makroevoluce), pak se klidně přidám k evolucionistům, aniž bych cokoliv změnil na svém přesvědčení o platnosti kosmologického důkazu Boží existence.

Jak být správným křesťanem a nebýt biblickým fundamentalistou

Roman Polach na svém blogu parafrázuje článek How to be a Bible apologist (Jak být obráncem Bible) ve dvou článcích nazvaných Jak být správným křesťanem a nezbláznit se z toho. Celý problém článků je shrnut v posunu významu z "obránce Bible" (tzv. biblický fundamentalista, který zná jen doslovný význam Bible) na "správný křesťan".  Ačkoliv nepopírám existenci biblických fundamentalistů, vůbec si nemyslím, že jsou správní křesťané. Podívejme se na věc trochu podrobněji. Roman Polach:

1. krok. Přijměte, že Bible je absolutní a doslovné Boží slovo. To je ten nejdůležitější krok. Pokud Bible není absolutní a doslovná pravda, můžete to rovnou zabalit.

Tak já to balím. Tímto způsobem Bibli jako katolík nemohu chápat. Proč?

Protože však Bůh mluví v Písmě svatém prostřednictvím lidí lidským způsobem, (6)((6/Sv. Augustin, De civitate Dei, XVII, 6, 2: PL 41, 537; CSEL 40, 2, 228.)) musí vykladač Písma svatého, chce-li pochopit, co nám chtěl Bůh sdělit, pozorně zkoumat, co měli svatopisci skutečně v úmyslu vyjádřit a co chtěl jejich slovy zjevit Bůh.

Abychom vystihli úmysl svatopisců, je třeba přihlížet mimo jiné i k literárním druhům.

Jinak totiž podávají a vyjadřují pravdu texty v různém smyslu historické, jinak texty prorocké nebo básnické, ještě jinak další druhy slovního projevu.

Dále je třeba, aby vykladač pátral po smyslu, jaký v daných okolnostech a v dobové i kulturní situaci chtěl svatopisec vyjádřit a vyjádřil pomocí literárních druhů v té době užívaných. (7)((7/Sv. Augustin, De doctr. Christ., III, 18, 26: PL 34, 75-76; CSEL 80, 95.)) Abychom totiž správně pochopili, co chtěl autor posvátného textu písemně vyjádřit, je třeba pozorně přihlížet k tehdejším vžitým způsobům myšlení, řeči a vyprávění, jaké byly běžné v jeho době, i ke způsobům, kterých se tehdy obvykle užívalo při vzájemném styku mezi lidmi. (8)((8/Srov. Pius XII., uv. m.: Denz. 2294 (3829-3830); EB 557-562.)) 

Protože však se má Písmo svaté číst a vykládat v témž Duchu, ve kterém bylo napsáno, (9)((9/Srov. Benedikt XV., enc. Spiritus Paraclitus, 15.9.1920: EB 469. – Sv. Jeroným, In Gal. 5,19-21: PL 26, 417A.)) v zájmu správného vystižení smyslu posvátných textů je třeba neméně pečlivě přihlížet k obsahu a jednotě celého Písma a přitom mít na zřeteli živou tradici celé církve a analogii víry. Je povinností exegetů přispívat podle těchto pravidel k pronikavějšímu pochopení a výkladu smyslu Písma svatého, aby na základě předběžné vědecké práce dozrál úsudek církve. Neboť všechno z oboru výkladu Písma nakonec podléhá posouzení církve, která plní božský příkaz a službu uchovávat a vykládat Boží slovo. (10)((10/Srov. 1. vat. koncil, Věrouč. konst. o katolické víře Dei Filius, kap. 2: Denz. 1788 (3007).)) 

V Písmě svatém se tedy projevuje, vždy bez porušení Boží pravdy a svatosti, podivuhodná „blahosklonnost“ věčné Moudrosti, „abychom poznali nevýslovnou Boží dobrotivost, a jak Bůh přizpůsobil svou řeč z ohledu na naši přirozenost“. (11)((11/Sv. Jan Zlatoústý, In Gens. 3,8 (hom. 17,1): PG 53, 134. Blahosklonnost – lat. attemperatio – řecky synkatabasis.)) Boží slova totiž, vyjádřená lidskými jazyky, se připodobnila lidské mluvě, jako se kdysi Slovo věčného Otce stalo podobným lidem, když na sebe vzalo slabé lidské tělo. (Dei Verbum, §12-13)

Takovéto chápání Písma odpovídá na Romanovy kroky 2 a 4.

Ke kroku 3.

Naučte se věřit dvěma či více vzájemně si protiřečícím myšlenkám.

Užitečný tip: Naučte se tento krok k víře v Boží trojjedinost.

Princip sporu říká, že není možné nějakému subjektu v témže ohledu přisuzovat a upírat nějaký predikát. Jedinost a trojitost jsou kontrární opaky. Nepřisuzujeme je však Bohu v témže ohledu. Bůh má jednu přirozenost a tři osoby. Přirozenost a osoba není totéž.

Ke kroku 5.

Poukazujte na stovky splněných proroctví obsažených v Bibli.

 A to zas jo.

Když Ježíš vyšel z chrámu a odcházel odtud, přistoupili k němu učedníci a ukazovali mu na chrámové stavby.

On však jim řekl: „Vidíte toto všechno? Amen, pravím vám, že tu nezůstane kámen na kameni, všecko bude rozmetáno.“  (Matouš, 24, 1-2)

Evangelium svatého Matouše bylo napsáno podle Clauda Tresmontanta před rokem 36 l. P. Ke zboření Jeruzalémského chrámu došlo v roce 70 l. P.

Ke kroku 6. a 7.

Vezměte na vědomí, že morální relativismus je nesprávný.

Morální relativismus, tedy víra, že morální rozhodnutí a hodnocení jsou závislá na okolní společnosti a kultuře, není pravdivá. Pokud je něco špatné, je to špatné pro všechny lidi a ve všech dobách.

Vezměme si jako příklad otroctví: My moderní křesťané víme, že otroctví je špatné a že otrokáři jsou nemorální, ale před 200 léty bylo otroctví perfektně morální.

Dalo by se říci, že víme, že zotročování lidí je nemorální dnes a bylo nemorální před 200 lety, věděli jsme to dokonce před 600 sty lety, neboť v roce 1435 vydal papež Evžen IV. encykliku Sicut Dudum proti zotročování černochů (dalšími papežskými dokumenty na dané téma jsou buly a encykliky Sublimus Dei (Pavel III., 1537), Cum Sicuti, (Řehoř XIV., 1591), Commissum Nobis (Urban VIII., 1639) Immensa Pastorum principis (Benedikt XIV., 1741).

Závěr: Roman Polach si plete správného křesťana s americkým protestantským fundamentalistou. Jenže správný křesťan je catholicus.

Odporná znalost církevních dějin

Na blogu Massive error se komunikuje takto:

Pavel Duchan:

No, pokud vím, tak inkvizce nevyužívala útrpné právo v plném rozsahu, resp. používala jeho "light verzi". Je potřeba srovnávat srovnatelné..

Filip Tvrdý:

To, co jste napsal, je odporné.

Co si z toho racionální čtenář může odnést za poučení? Že znalost církevních dějin generuje potenciálně odporné výroky. V kom tyto výroky vyvolávají odpor? Zřejmě v lidech alergických na pravdu o Církvi. Zajímalo by mne, jaká genetická porucha alergii na pravdu o Církvi působí.

Dále je pozoruhodné, kam vede důsledný monismus, podle kterého

kauzalita všechny entity svazuje dohromady. Ve skutečnosti ani nelze říci, kde skutečně končí jedna a začíná jiná entita. (Antonín Dolák)

Tím je vysvětlitelné, že

Pavel Duchan:

a já myslel, že zesměšováni budou pouze anonymové a ne že se bude zesměšňovat autor sám.

Odpovídám: zesměšněním sebe autor jako monista zesměšňuje i anonymy.

A co s odpornou pravdou?

Filip Tvrdý:

Svými tvrzeními se snažíte relativizovat vinu církve při způsobování utrpení lidem, jejichž počet je odhadován v řádu desetitisíců či statisíců.

A to se nedělá. Takže...

Filip Tvrdý:

Tato diskuse mi nepřipadá ničím podnětná, a proto ji - s omluvou vůči jiným případným účastníkům - uzavírám.

Ale jinak nechápu, proč je Filip tak kategorický, když

Filip Tvrdý (v jiné diskusi):

Díky filosofům jako Quine, Sellars a Davidson je možné tvrdit, že žádné nutné pravdy neexistují. Veškeré poznání včetně pravd logiky a matematiky má pouze hypotetický charakter a může být revidováno.

Co brání revidovat názor na Církev na základě poznatků z církevních dějin?

Bible a věda

Na stránkách Bůh není (che) je zmatený článek, který vypočítává, jaké vědecké omyly obsahuje Bible. Článek končí slovy.

Taková a další vědecká moudra můžeme nalézt v bibli. Tyto chyby dokládají, že Bibli psali jen lidé, se svými tehdejšími vědomostmi bez pomoci jakékoliv vševědoucí dokonalé bytosti jménem Bůh (Nechal by snad Bůh ve své nejdůležitější knize omyly?).

Odpovídám:

1. nejedná se o omyly, ale o způsob popisu světa, který odpovídá předvědeckému poznání,
2. zatímco vědecký obraz světa se stále mění, aktualizuje, co je dnes vědeckou pravdou, je zítra omyl (schválně je Slunce středem vesmíru, jak si myslel Koperník a Galileo?), předvědecké, intuitivní poznání je stále stejné (stále se nám jeví, že Slunce putuje po obloze, že Měsíc září),
3. proto je jazyk předvědecké zkušenosti zcela univerzální a pro Bibli nejlepší,
4. ano, Bůh klidně ponechá v Bibli informace, které ve světle určité fáze vědeckého poznání mohou jevit jako omyly, v jiné fázi mohou být považovány za dobrý metaforický popis skutečnosti, ale v každém případě odpovídají předvědeckému uchopování světa člověkem,
5. Bůh v Bibli neponechává žádné omyly, které se týkají základního obrazu světa a místa člověka v něm, Bible neobsahuje žádné omyly metafyzické, antropologické a teologické.

Je evoluce fakt? Jak se to vezme

Biologové pozorují, že náhodná mutace genu organismu, která je pro organismus výhodná, se tlakem přírodního výběru rozšiřuje v populaci daného druhu (populační genetik M. Giertych však upozorňuje na to, že každá mutace znamená informační ztrátu, takže můžeme stěží považovat nějakou mutaci za pozitivní, ale od toho odhlédneme). Mutace genu neznamená, že před sebou máme nový druh, ale jen, že v rámci jednoho druhu se vyskytují jedinci s poněkud jinou genetickou výbavou, která se díky své výhodnosti pro organismus šíří a tím v populaci upevňuje. Jde o to, co se nazývá biologickou terminologií mikroevoluce. Filosoficky bychom řekli, že v rámci přizpůsobobení se prostředí dochází na organismu k určitým akcidentálním změnám vlastností, které se dědí z rodičů na děti. Toto pojetí je plně kompatibilní s ontologickým modelem, který předpokládá, že na světě existují jsoucna různého druhu a v rámci každého druhu jednotlivá individua, která mají stejnou druhovou přirozenost.

Pozorovaná mikroevoluce však vedla darwinistické biology dále. Pokusili se jí vysvětlit rozmanitost celého živého světa. Jejich úvaha je taková: pokud dochází ke genetickým mutacím, které se šíří v populaci, pak můžeme předpokládat, že se postupně drobně střádají tak, že potomek B má natolik odlišnou genetickou výbavu než jeho pra... pra... pra... předek A, že je jiného biologického druhu. Zároveň může existovat potomek prapředka A, třeba C, který je jiného druhu než potomek B. Přitom ke změně dochází pozvolna, postupné drobné genetické změny způsobí, že propasný rozdíl je patrný mezi jedinci po mnoha a mnoha generacích. Evoluční teorie tedy předpokládá, že se druhy na základě pozvolných mutací a změn genetické výbavy vyvinuly z jednoho jediného živého organismu. Tato teorie je známa jako makroevoluce.

Domnívám se, že přechod od mikroevoluce k makroevoluci je unáhleným zobecněním, které umožňují následující předpoklady:

1. druhová přirozenost je plně určená genetickou výbavou (genomem);
2. druhy jsou epistemologická pomůcka, určitá pojmová kategorie, která umožňuje virtuálně zastavovat stále tekoucí univerzum v určitých fázích.

Oba dva předpoklady závisí na určitých metafyzických konceptech. První je produktem materialismu, druhý dynamického, hérakleitovského monismu. Právě tyto předpoklady je třeba filosoficky prověřit. Pokud se ukáží jako neudržitelné, není udržitelný ani přechod od mikroevoluce k makroevoluci.

Biologové zastávající teorii makroevoluce argumentují tím, že díky paleontologii nacházíme spojovací články mezi jednotlivými druhy, že nám paleontologie umožňuje náhled do stavů univerza v minulosti. K tomu je třeba říci, že

1. vykládat paleontologické nálezy jako důkazy pro makroevoluci vyžaduje již předpokládat platnost teorie makroevoluce,
2. pokud nepřijímáme teorii makroevoluce, není důvod, proč komponovat dané "články" do evoluční kauzální řady a nepovažovat je za samostatné vyhynulé druhy.

Tedy důkaz makroevoluce z paleontologie je kruhový. Přechod od empiricky pozorované mikroevoluce k makroevoluci zase vyžaduje předpoklad určitého ontologického modelu. Právě potvrzení či vyvrácení jeho platnosti by mělo stát na začátku všech úvah o možnosti makroevoluce.

Dolák - Stodola - Tvrdý

Filip Tvrdý dokládá svou naprostou nesoudnost, když doporučuje příšerný text Antonína Doláka, který postrádá sebemenší náznak argumentace kromě odvolávky na pár obskurních autorit jako Freud a Darwin. Text je filosoficky tak slabý, že i knihovník, který se zabývá relevancí informací, musí konstatovat, že daný text mohl projít recenzním řízením jen omylem. Časopis Organon F v předmluvě prvního čísla z roku 2011 konstatuje, že zvyšuje svou kvalitu tím, že odmítá více textů. Text Jiřího Stodoly, který na Dolákův článek reaguje, neodmítl,  doufám, že daný trend poslouží k tomu, aby paskvily jako Dolákův text o svobodné vůli nebyly dále publikovány.

Filipova reakce na můj článek vykazuje značnou podobnost s posudkem Jana Zouhara na literární texty Zdeňka Rotrekla a Ivy Kotrlé. Tvrdý píše:

Pozornost si ale spíše zaslouží reakce brněnského knihovníka Jiřího Stodoly, která vyšla v prvním letošním čísle příslušného časopisu. Není třeba pokoušet se o nějakou hlubokou analýzu jeho argumentace, která je vlastně veškerá žádná a opírá se o tradiční mix katolické hysterie, hrubých obsahových chyb, neznalosti jakýchkoli relevantních pramenů a odvolávání se na díla pochybných myslitelů. Stodola si libuje v podivném, křesťanstvím aktualizovaném aristotelském žargonu, jenž je velmi rozšířen u určitého typu českých filosofů, kteří nikdy neměli možnost seznámit se se současnými interpretacemi Aristotela (např. Barnes, Lennox, Johnson) a zůstávají uvěznění v pokřivené verzi jeho myšlenek přežvýkané tomismem a novotomismem. Stodola se bez jakékoli souvislosti snaží do zřetelně vymezené diskuse zatáhnout obskurní latinské pojmy "indifferentia passiva", "libertas arbitrii", "necessitas coactionis" a "necessitas naturae", jak je běžné u diletantů, kteří zahalují svou banalitu a neznalost pod pláštík oslnivé nesrozumitelnosti.

Pokud Filip Tvrdý nerozumí mé argumentaci, pak to není moje chyba. Pokud mne Filip upozorní na skutečné obsahové chyby, budu rád. Pokud považuje Filip některé autority za pochybné, nechť mi neupírá právo, abych já považoval jiné autority za pochybné. Připomínám, že můj článek nebyl míněn jako stať na dané téma, ale jako polemická reakce na Dolákův text, která měla upozornit na fakt, že recenzním řízením prošel velmi špatný filosofický text. Tím je snad vysvětleno to, že článek nezabývá žádnými relevantními prameny krom Dolákova textu samotného. Jelikož Filip nepochopil moji argumentaci, pokusím se zvlášť pro něj rekonstruovat obsah Dolákova a mého textu. Dolákův text je vystaven takto:

1. tvrdí, že vůle není nikde přesně definovaná, vůli vymezuje v tak širokém smyslu, že se její svoboda velmi snadno vyvrací,
2. vyrovnává se s argumentem z evidence svobodné vůle v našem vědomí, tvrdí, že mohou existovat skryté síly (dokládá to Freudem)
3. argumentuje pro univerzální platnost principu kauzality, tvrdí, že filosofický atomismus je intuitivní pojetí skutečnosti, emergence a supervenience jsou pouhé epistemologické pomůcky,
4. tvrdí, že vůle by mohla být svobodná, kdyby duše byla nehmotná, ale duši vyvrátil Darwin a jeho teorie evoluce,
5. připouští, že pro existenci duše by se dalo argumentovat Bohem, ale to je založeno na  víře, která je iracionální,
6. přistupuje na monistickou koncepci kauzálně jednolitého univerza.

Co dělám já zde?

1. tvrdím, že v tomismu je vůle vymezena poměrně přesně, uvádím definici a dělení, pojmy, které zavádím česky s latinským ekvivalentem mají úzkou souvislost s mou snahou na rozdíl od Doláka důkladně vymezit svobodu vůle,
2. ukazuji, že argument skryté determinanty se obrací proti argumentujícímu,
3. tvrdím, že intuitivní není atomismus, ale substanční pojetí, které ilustruji na slovech filosofa Machuly a fyzika Kuba, píši, že Dolák nedoložil, že různé vrstvy reality jsou pouhé epistemologické pomůcky,
4. odmítám, že evoluce jakkoliv vyvrací možnost existence nehmotné duše a zároveň jen tak nenápadně upozorňuji, že teorie evoluce není zcela samozřejmý fakt,
5. odmítám, že víra je iracionální motiv, charakterizuji víru jako druh zprostředkovaného vědění (uvádím tradiční, aristotelské pojetí a je mi dost jedno, že Filip zastává nějaké jiné),
6. uvádím Fuchsův způsob vyvracení monismu.

Opravdu nevím, co na tom může být nesrozumitelné. Pokud se jedná o formulace, které jsou prý v odborném časopisu zakázané, takže by článek je obsahující neměl projít recenzním řízením, jako je

• "Darwinovo učení o původu člověka není vůbec přesvědčivé" (s. 118)
• "materialistický monismus je nejen protiintuitivní, ale je možné jej považovat za vyvrácený" (s. 121).
• evoluce je  "empiricky netestovatelnou hypotézou" (s. 118)
• a Darwin je společně s Freudem "obskurní autoritou" (s. 121)?

považuji je za plně relevantní a pevně si za nimi stojím. Chápu, že se můj článek nesrovnává se světonázorem Filipa Tvrdého a Tomáše Marvana. Nechápu ale, jak mohou racionální filosofové přehlížet slabiny textu, se kterým světonázorově souhlasí, a hystericky útočit na text, který na tyto slabiny upozorňuje, jen proto, že s ním shodou okolností světonázorově nesouhlasí. Takovéto výpady jsou hodné Jana Zouhara, ale nikoliv milovníků moudrosti - filosofů.

Stáří a spolehlivost Evangelií

Michal Hanko se na svém blogu často zabývá spolehlivostí Bible. Ukazuje se, že nemá zrovna nejlepší a nejčestvější informace. Velmi dobře podložené informace o spolehlivosti a stáří Evangelií v knize Hebrejský Kristus podává francouzský teolog a filosof Claude Tresmontant. Na základě jazykové a obsahové analýzy evangelijních textů dochází k přesvědčení, že řecká Evangelia jsou překlady původních hebrejských poznámek, které si Kristovi vzdělaní učedníci dělali v průběhu Ježíšova působení. Tresmontant ukazuje, že v Judsku té doby byla znalost hebrejštiny, kterou jsou psány texty Starého zákona, velmi rozšířená a že zapisovat výroky těch, kteří byli považováni za proroky bylo naprosto běžné (z povahy židovského myšlení dokonce nutné). Jazykový rozbor řeckých Evangelií pak ukazuje, že se jedná skutečně o překlady hebrejských textů, nikoliv původní texty řecké. Velmi přesvědčivá jazyková a obsahová analýza Evangelií pak Tresmontanta vede k tomu, aby stáří Evangelií určil následujícím způsobem.

1. před rokem 36 l. P. hebrejský text a řecký překlad Evangelia sv. Matouše;
2. kolem roku 36 l. P. hebrejský text a řecký překlad Evangelia sv. Jana;
3. v letech 40-60 l. P. Evangelium sv. Lukáše;
4. v letech 50-60 l. P. Evangelium sv. Marka.

Tresmontantova kniha ukazuje, že změna perspektivy a metodologie umožňuje řešit problémy, které v rámci biblistiky spojené především s protestantismem nebyly řešitelné a kvůli kterým se biblisté často uchylovali ke krkolomným, nepravděpodobným konstrukcím (jedná se o Kolumbovo vejce). Tresmontant odhaluje mýty tradované v biblistice a potvrzuje stáří a spolehlivost Evangelií. Knihu nelze nedoporučit všem skeptikům, kteří se nebojí pravdy.