čtvrtek 14. dubna 2011

Ateismus není víra

Ačkoliv se Michal Hanko často setkává s tvrzením, že ateismus je stejná víra jako třeba křesťanství, ubezpečuji ho, že souhlasím s jeho názorem, že ateismus žádná víra není. Proč?

Nejprve, co je víra. Víra je zprostředkované vědění. Vědění je jistá znalost. Znalost je zdůvodněné pravdivé přesvědčení. Jistota je dvojího druhu - apodiktická (nemůže platit opak) a morální (pravděpodobná). Opakem jistoty je mínění, které připouští možnost platnosti opačné teze. Znalost je tedy takové přesvědčení, o jehož pravdivosti můžeme mít apodiktickou nebo přinejmenším morální jistotu. Ke znalostem dospíváme dvojí cestou. Buď přímo nebo nepřímo. Přímá znalost vzniká evidencí - smyslovou či rozumovou. Vím, že tráva je zelená, protože jsem ji viděl. Nepřímá znalost vzniká na základě sdělení svědka. Abychom mohli svědku věřit je třeba jej rozpoznat jako důvěryhodného. Obsah této znalosti se nazývá vírou. Ježíš Kristus projevoval Božskou moc. Neviděl jsem to. Vím to na základě spolehlivého důvěryhodného svědectví Evangelií. Ergo: věřím tomu (mám o tom jistou zprostředkovanou znalost). Nejisté či přímo nepravdivé přesvědčení vírou není.

Ateismus není víra proto, že jde o nepravdivé přesvědčení. Vzniká na základě nesprávných úvah (omyl přímý) či na základě přitakání svědectví, které je nedůvěryhodné a nepravdivé. Ateismus není víra, ale nevěra.

středa 13. dubna 2011

Rozpory v Bibli II.

Zabývejme se nyní dále "textovou kritikou" ze stránek Holbachia.
Bible jasně říká, že úsilí vynaložené vůči lidem "opakovaně hřešícím"" je ztrátou času.
(Židům 6:4-6 ) Kdo byli už jednou osvíceni a okusili nebeského daru, kdo se stali účastníky Ducha svatého a zakusili pravdivost Božího slova i moc budoucího věku, a pak odpadli, s těmi není možno znovu začínat a vést je k pokání, protože znovu křižují Božího Syna a uvádějí ho v posměch.
A? Jakému "běžnému dogmatu" to odporuje? Co tam máme dál?

Zde Bůh "odpočívá" a "chodí". Tyto věci bychom ovšem neočekávali u všemohoucí, všudypřítomné bytosti, že je musí dělat.
(Gen 2:2 ) A sedmého dne Bůh dokončil práci, kterou konal, a *odpočíval* sedmého dne po vší práci, kterou vykonal.
(povšimněte si, že ačkoliv apologetiky se pokoušejí tvrdit, že prostě "přestal s prací", není to to, co se zde říká, zde se říká, že musel odpočívat celý den po své práci, jako bytost, která byla unavena.)
(Exod. 31:17 ) To je provždy platné znamení mezi mnou a syny Izraele. V šesti dnech totiž učinil Hospodin nebe a zemi, ale sedmého dne *odpočinul* a *oddechl si*.
(Gen 3:8 ) Tu uslyšeli hlas Boha *procházejícího se* po zahradě za denního vánku. I ukryli se se člověk a jeho žena před Hospodinem Bohem uprostřed stromoví v zahradě.
Malé opáčko neuškodí.
V Písmě svatém se tedy projevuje, vždy bez porušení Boží pravdy a svatosti, podivuhodná „blahosklonnost“ věčné Moudrosti, „abychom poznali nevýslovnou Boží dobrotivost, a jak Bůh přizpůsobil svou řeč z ohledu na naši přirozenost“. (11)((11/Sv. Jan Zlatoústý, In Gens. 3,8 (hom. 17,1): PG 53, 134. Blahosklonnost – lat. attemperatio – řecky synkatabasis.)) Boží slova totiž, vyjádřená lidskými jazyky, se připodobnila lidské mluvě, jako se kdysi Slovo věčného Otce stalo podobným lidem, když na sebe vzalo slabé lidské tělo. (Dei Verbum, §13)
No, a do třetice a nakonec.
Tento verš odporuje dogmatu, že Bůh je všemocný. Bůh byl "s Judou", ale nemohli si podmanit obyvatele doliny, protože měli železné vozy.
(Soudců 1:19) Hospodin byl s Judou. Podrobil si pohoří, avšak nebyl s to podrobit si obyvatele doliny, protože měli železné vozy.
Tohle má být textová kritika? Co se říká v knize Soudců 1, 19?

Hospodin byl s Judou. (Juda si) (p)odrobil ... pohoří, avšak nebyl s to podrobit si obyvatele doliny, protože měli železné vozy.
Juda si nebyl s to podrobit obyvatele doliny (o Hospodinu ani slovo), což je pochopitelné, neboť Juda jako člověk (přesněji národ) nebyl všemohoucí. Z textu nevyplývá, že Hospodin byl s Judou, i když si podroboval pohoří, i když si podroboval doliny. Protože kdyby byl Hospodin s Judou, doliny by si Juda podrobil, z textu vyplývá, že byl s Judou jen  ve chvíli, kdy si podroboval pohoří. Aby si podroboval doliny z nějakých důvodů Hospodin asi nechtěl.

Satis. Dlouho se zabývat blbosmi škodí duševnímu zdraví.

Rozpory v Bibli I.

Stránka na webu Holbachia, která uvádí rozpory v Bibli, může sloužit jednak jako ukázka, s jakou znalostní výbavou se ateisté pouští do poučování věřících, jednak mi může posloužit pro pocvičení se v saturninovském uvádění věcí na pravou míru. Tedy začněme.

Zde je známka toho, že Ježíš nepovažoval sám sebe za Boha (aspoň podle synoptických evangelií)..
(Marek 10:17-18) Když se vydával na cestu, přiběhl k němu jakýsi člověk, a poklekl před ním a ptal se ho: "Mistře dobrý, co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě?"
Ježíš mu řekl: "Proč mi říkáš dobrý? Nikdo není dobrý, jedině Bůh."
Synoptická Evangelia na mnoha místech svědčí o tom, že se Pán Ježíš pokládal za Boha (viz třeba Mar 2, 5-11) a dával to najevo (srovnej Mar 6, 48 s Gen 1, 2). Jelikož jedna ze základních hermeneutických zásad hovoří o nutnosti výkladu temnějších míst Bible prostřednictvím míst jasných (nově zásada hermeneutického kruhu nebo kánon celkovosti), můžeme Ježíšovu odpověď z Marka 10, 17-18 interpretovat takto:

Ježíš mu řekl: "Proč mi říkáš dobrý? Nikdo není dobrý, jedině Bůh. (Proč mi tedy říkáš dobrý, když mě za Boha nepovažuješ?)"
Pojďme dále.
Tento verš popírá představu "boží milosti". Ježíš zde říká, že musíte činit dobré skutky, abyste se dostali do nebe.
(kontext: Ježíš hovoří)
(Jan 5:28-29) Nedivte se tomu, neboť přichází hodina, kdy všichni v hrobech uslyší jeho hlas a vyjdou: ti, kdo činili dobré, vstanou k životu, a ti, kdo činili zlé, vstanou k odsouzení.
Moment, jakou představu Boží milosti tento verš popírá? Jaké "běžné dogma"? Snad toto katolické?

D1576: “Kdo tvrdí, že spravedliví nemají očekávat a doufat od Boha za dobré skutky vykonané v Bohu věčnou odměnu skrze jeho milosrdenství a zásluhy Ježíše Krista, když dobře činíce a zachovávajíce Boží zákony vytrvají až do konce, anathema sit.”
Chtělo by to nejprve si udělat jasno, co je to milost, co jsou to přirozeně a nadpřirozeně záslužné skutky, a pak vysvětlit, co jsou to "běžná dogmata".

A do třetice všeho dobrého.

Některé citáty, které naznačují, že Mojžíš nenapsal žádnou z knih Bible. (pokud vůbec existoval).
(Num 12:3 ) Mojžíš však byl nejpokornější ze všech lidí, kteří byli na zemi.
(Toto není jistě ten druh věci, který bychom očekávali od nejpokornějšího člověka na zemi, že o sobě napíše)
(A zde Mojžíš píše o tom, jak umřel.)
(Deu 34:5 ) I zemřel Mojžíš, služebník Hospodinův, tam v Moábské zemi, na příkaz Pána.
Pardon, ale Mojžíšovo autorství k žádným "běžným (ani neběžným) dogmatům" nepatří, není to vůbec žádné dogma. Tradice připisuje autorství Pentateuchu Mojžíšovi, ale církevní spisovatelé nebyli blbí - věděli, že Mojžíš nemohl psát o své smrti. I ti nejtradičnější vykladači připouští, že Mojžíš nepsal vlastnoručně, ale měl své písaře a že určité pasáže napsali jiní lidé po jeho smrti.

Pokračování příště.

Evoluce a seznamy odpůrců a příznivců

Před nějaký časem Filip Tvrdý na svém blogu informoval o seznamu odpůrců evoluce z řad vědců a parodické reakci na daný seznam z řad evolucionistů. Zajímalo by mne, jak by vypadal seznam odpůrců geocentrického systému v koperníkově době a jak seznam jeho příznivců.

Ale to jen tak na okraj. Protože jsem jako Filip Tvrdý přesvědčen, že platnost teorie se neověřuje pomocí konsensu vědců, ale prostřednictvím důkazů, nechávají mne nějaké seznamy klidným. Až naleznu důkaz pro makroevoluci, který by nebyl kruhový (tj. nemohl být interpretován jako důkaz pro makroevoluci jen v rámci již přijatého dogmatu o platnosti teorie makroevoluce), pak se klidně přidám k evolucionistům, aniž bych cokoliv změnil na svém přesvědčení o platnosti kosmologického důkazu Boží existence.

úterý 5. dubna 2011

Jak být správným křesťanem a nebýt biblickým fundamentalistou

Roman Polach na svém blogu parafrázuje článek How to be a Bible apologist (Jak být obráncem Bible) ve dvou článcích nazvaných Jak být správným křesťanem a nezbláznit se z toho. Celý problém článků je shrnut v posunu významu z "obránce Bible" (tzv. biblický fundamentalista, který zná jen doslovný význam Bible) na "správný křesťan".  Ačkoliv nepopírám existenci biblických fundamentalistů, vůbec si nemyslím, že jsou správní křesťané. Podívejme se na věc trochu podrobněji. Roman Polach:
1. krok. Přijměte, že Bible je absolutní a doslovné Boží slovo. To je ten nejdůležitější krok. Pokud Bible není absolutní a doslovná pravda, můžete to rovnou zabalit.
Tak já to balím. Tímto způsobem Bibli jako katolík nemohu chápat. Proč?
Protože však Bůh mluví v Písmě svatém prostřednictvím lidí lidským způsobem, (6)((6/Sv. Augustin, De civitate Dei, XVII, 6, 2: PL 41, 537; CSEL 40, 2, 228.)) musí vykladač Písma svatého, chce-li pochopit, co nám chtěl Bůh sdělit, pozorně zkoumat, co měli svatopisci skutečně v úmyslu vyjádřit a co chtěl jejich slovy zjevit Bůh.
Abychom vystihli úmysl svatopisců, je třeba přihlížet mimo jiné i k literárním druhům.

Jinak totiž podávají a vyjadřují pravdu texty v různém smyslu historické, jinak texty prorocké nebo básnické, ještě jinak další druhy slovního projevu.

Dále je třeba, aby vykladač pátral po smyslu, jaký v daných okolnostech a v dobové i kulturní situaci chtěl svatopisec vyjádřit a vyjádřil pomocí literárních druhů v té době užívaných. (7)((7/Sv. Augustin, De doctr. Christ., III, 18, 26: PL 34, 75-76; CSEL 80, 95.)) Abychom totiž správně pochopili, co chtěl autor posvátného textu písemně vyjádřit, je třeba pozorně přihlížet k tehdejším vžitým způsobům myšlení, řeči a vyprávění, jaké byly běžné v jeho době, i ke způsobům, kterých se tehdy obvykle užívalo při vzájemném styku mezi lidmi. (8)((8/Srov. Pius XII., uv. m.: Denz. 2294 (3829-3830); EB 557-562.)) 
Protože však se má Písmo svaté číst a vykládat v témž Duchu, ve kterém bylo napsáno, (9)((9/Srov. Benedikt XV., enc. Spiritus Paraclitus, 15.9.1920: EB 469. – Sv. Jeroným, In Gal. 5,19-21: PL 26, 417A.)) v zájmu správného vystižení smyslu posvátných textů je třeba neméně pečlivě přihlížet k obsahu a jednotě celého Písma a přitom mít na zřeteli živou tradici celé církve a analogii víry. Je povinností exegetů přispívat podle těchto pravidel k pronikavějšímu pochopení a výkladu smyslu Písma svatého, aby na základě předběžné vědecké práce dozrál úsudek církve. Neboť všechno z oboru výkladu Písma nakonec podléhá posouzení církve, která plní božský příkaz a službu uchovávat a vykládat Boží slovo. (10)((10/Srov. 1. vat. koncil, Věrouč. konst. o katolické víře Dei Filius, kap. 2: Denz. 1788 (3007).)) 
V Písmě svatém se tedy projevuje, vždy bez porušení Boží pravdy a svatosti, podivuhodná „blahosklonnost“ věčné Moudrosti, „abychom poznali nevýslovnou Boží dobrotivost, a jak Bůh přizpůsobil svou řeč z ohledu na naši přirozenost“. (11)((11/Sv. Jan Zlatoústý, In Gens. 3,8 (hom. 17,1): PG 53, 134. Blahosklonnost – lat. attemperatio – řecky synkatabasis.)) Boží slova totiž, vyjádřená lidskými jazyky, se připodobnila lidské mluvě, jako se kdysi Slovo věčného Otce stalo podobným lidem, když na sebe vzalo slabé lidské tělo. (Dei Verbum, §12-13)
Takovéto chápání Písma odpovídá na Romanovy kroky 2 a 4.

Ke kroku 3.
Naučte se věřit dvěma či více vzájemně si protiřečícím myšlenkám.
Užitečný tip: Naučte se tento krok k víře v Boží trojjedinost.
Princip sporu říká, že není možné nějakému subjektu v témže ohledu přisuzovat a upírat nějaký predikát. Jedinost a trojitost jsou kontrární opaky. Nepřisuzujeme je však Bohu v témže ohledu. Bůh má jednu přirozenost a tři osoby. Přirozenost a osoba není totéž.

Ke kroku 5.
Poukazujte na stovky splněných proroctví obsažených v Bibli.
 A to zas jo.


Když Ježíš vyšel z chrámu a odcházel odtud, přistoupili k němu učedníci a ukazovali mu na chrámové stavby.
On však jim řekl: „Vidíte toto všechno? Amen, pravím vám, že tu nezůstane kámen na kameni, všecko bude rozmetáno.“  (Matouš, 24, 1-2)
Evangelium svatého Matouše bylo napsáno podle Clauda Tresmontanta před rokem 36 l. P. Ke zboření Jeruzalémského chrámu došlo v roce 70 l. P.

Ke kroku 6. a 7.
Vezměte na vědomí, že morální relativismus je nesprávný.
Morální relativismus, tedy víra, že morální rozhodnutí a hodnocení jsou závislá na okolní společnosti a kultuře, není pravdivá. Pokud je něco špatné, je to špatné pro všechny lidi a ve všech dobách.
Vezměme si jako příklad otroctví: My moderní křesťané víme, že otroctví je špatné a že otrokáři jsou nemorální, ale před 200 léty bylo otroctví perfektně morální.
Dalo by se říci, že víme, že zotročování lidí je nemorální dnes a bylo nemorální před 200 lety, věděli jsme to dokonce před 600 sty lety, neboť v roce 1435 vydal papež Evžen IV. encykliku Sicut Dudum proti zotročování černochů (dalšími papežskými dokumenty na dané téma jsou buly a encykliky Sublimus Dei (Pavel III., 1537), Cum Sicuti, (Řehoř XIV., 1591), Commissum Nobis (Urban VIII., 1639) Immensa Pastorum principis (Benedikt XIV., 1741).

Závěr: Roman Polach si plete správného křesťana s americkým protestantským fundamentalistou. Jenže správný křesťan je catholicus.

Odporná znalost církevních dějin

Na blogu Massive error se komunikuje takto:

Pavel Duchan:
No, pokud vím, tak inkvizce nevyužívala útrpné právo v plném rozsahu, resp. používala jeho "light verzi". Je potřeba srovnávat srovnatelné..
Filip Tvrdý:
To, co jste napsal, je odporné.
Co si z toho racionální čtenář může odnést za poučení? Že znalost církevních dějin generuje potenciálně odporné výroky. V kom tyto výroky vyvolávají odpor? Zřejmě v lidech alergických na pravdu o Církvi. Zajímalo by mne, jaká genetická porucha alergii na pravdu o Církvi působí.

Dále je pozoruhodné, kam vede důsledný monismus, podle kterého
kauzalita všechny entity svazuje dohromady. Ve skutečnosti ani nelze říci, kde skutečně končí jedna a začíná jiná entita. (Antonín Dolák)
Tím je vysvětlitelné, že

Pavel Duchan:
a já myslel, že zesměšováni budou pouze anonymové a ne že se bude zesměšňovat autor sám.
Odpovídám: zesměšněním sebe autor jako monista zesměšňuje i anonymy.

A co s odpornou pravdou?

Filip Tvrdý:

Svými tvrzeními se snažíte relativizovat vinu církve při způsobování utrpení lidem, jejichž počet je odhadován v řádu desetitisíců či statisíců.
A to se nedělá. Takže...

Filip Tvrdý:

Tato diskuse mi nepřipadá ničím podnětná, a proto ji - s omluvou vůči jiným případným účastníkům - uzavírám.
Ale jinak nechápu, proč je Filip tak kategorický, když

Filip Tvrdý (v jiné diskusi):

Díky filosofům jako Quine, Sellars a Davidson je možné tvrdit, že žádné nutné pravdy neexistují. Veškeré poznání včetně pravd logiky a matematiky má pouze hypotetický charakter a může být revidováno.
Co brání revidovat názor na Církev na základě poznatků z církevních dějin?

Bible a věda

Na stránkách Bůh není (che) je zmatený článek, který vypočítává, jaké vědecké omyly obsahuje Bible. Článek končí slovy.
Taková a další vědecká moudra můžeme nalézt v bibli. Tyto chyby dokládají, že Bibli psali jen lidé, se svými tehdejšími vědomostmi bez pomoci jakékoliv vševědoucí dokonalé bytosti jménem Bůh (Nechal by snad Bůh ve své nejdůležitější knize omyly?).
Odpovídám:

  1. nejedná se o omyly, ale o způsob popisu světa, který odpovídá předvědeckému poznání,
  2. zatímco vědecký obraz světa se stále mění, aktualizuje, co je dnes vědeckou pravdou, je zítra omyl (schválně je Slunce středem vesmíru, jak si myslel Koperník a Galileo?), předvědecké, intuitivní poznání je stále stejné (stále se nám jeví, že Slunce putuje po obloze, že Měsíc září),
  3. proto je jazyk předvědecké zkušenosti zcela univerzální a pro Bibli nejlepší,
  4. ano, Bůh klidně ponechá v Bibli informace, které ve světle určité fáze vědeckého poznání mohou jevit jako omyly, v jiné fázi mohou být považovány za dobrý metaforický popis skutečnosti, ale v každém případě odpovídají předvědeckému uchopování světa člověkem,
  5. Bůh v Bibli neponechává žádné omyly, které se týkají základního obrazu světa a místa člověka v něm, Bible neobsahuje žádné omyly metafyzické, antropologické a teologické.

pondělí 4. dubna 2011

Je evoluce fakt? Jak se to vezme

Biologové pozorují, že náhodná mutace genu organismu, která je pro organismus výhodná, se tlakem přírodního výběru rozšiřuje v populaci daného druhu (populační genetik M. Giertych však upozorňuje na to, že každá mutace znamená informační ztrátu, takže můžeme stěží považovat nějakou mutaci za pozitivní, ale od toho odhlédneme). Mutace genu neznamená, že před sebou máme nový druh, ale jen, že v rámci jednoho druhu se vyskytují jedinci s poněkud jinou genetickou výbavou, která se díky své výhodnosti pro organismus šíří a tím v populaci upevňuje. Jde o to, co se nazývá biologickou terminologií mikroevoluce. Filosoficky bychom řekli, že v rámci přizpůsobobení se prostředí dochází na organismu k určitým akcidentálním změnám vlastností, které se dědí z rodičů na děti. Toto pojetí je plně kompatibilní s ontologickým modelem, který předpokládá, že na světě existují jsoucna různého druhu a v rámci každého druhu jednotlivá individua, která mají stejnou druhovou přirozenost.

Pozorovaná mikroevoluce však vedla darwinistické biology dále. Pokusili se jí vysvětlit rozmanitost celého živého světa. Jejich úvaha je taková: pokud dochází ke genetickým mutacím, které se šíří v populaci, pak můžeme předpokládat, že se postupně drobně střádají tak, že potomek B má natolik odlišnou genetickou výbavu než jeho pra... pra... pra... předek A, že je jiného biologického druhu. Zároveň může existovat potomek prapředka A, třeba C, který je jiného druhu než potomek B. Přitom ke změně dochází pozvolna, postupné drobné genetické změny způsobí, že propasný rozdíl je patrný mezi jedinci po mnoha a mnoha generacích. Evoluční teorie tedy předpokládá, že se druhy na základě pozvolných mutací a změn genetické výbavy vyvinuly z jednoho jediného živého organismu. Tato teorie je známa jako makroevoluce.

Domnívám se, že přechod od mikroevoluce k makroevoluci je unáhleným zobecněním, které umožňují následující předpoklady:

  1. druhová přirozenost je plně určená genetickou výbavou (genomem);
  2. druhy jsou epistemologická pomůcka, určitá pojmová kategorie, která umožňuje virtuálně zastavovat stále tekoucí univerzum v určitých fázích.
Oba dva předpoklady závisí na určitých metafyzických konceptech. První je produktem materialismu, druhý dynamického, hérakleitovského monismu. Právě tyto předpoklady je třeba filosoficky prověřit. Pokud se ukáží jako neudržitelné, není udržitelný ani přechod od mikroevoluce k makroevoluci.

Biologové zastávající teorii makroevoluce argumentují tím, že díky paleontologii nacházíme spojovací články mezi jednotlivými druhy, že nám paleontologie umožňuje náhled do stavů univerza v minulosti. K tomu je třeba říci, že
  1. vykládat paleontologické nálezy jako důkazy pro makroevoluci vyžaduje již předpokládat platnost teorie makroevoluce,
  2. pokud nepřijímáme teorii makroevoluce, není důvod, proč komponovat dané "články" do evoluční kauzální řady a nepovažovat je za samostatné vyhynulé druhy.
Tedy důkaz makroevoluce z paleontologie je kruhový. Přechod od empiricky pozorované mikroevoluce k makroevoluci zase vyžaduje předpoklad určitého ontologického modelu. Právě potvrzení či vyvrácení jeho platnosti by mělo stát na začátku všech úvah o možnosti makroevoluce.