Jenom aby bylo jasno, mým cílem nebylo obhajovat Occamovu břitvu (dále jen OB), ale poukázat, že OB skutečně vede k preferenci ateismu. Jestliže OB odmítáte, můžete předchozí komentář ignorovat. Nicméně, když už jste se do toho pustil:
a) Vaše námitka č.1 je příliš stručná a nepříliš pochopitelná. OB je zásada, jak vybírat mezi různými popisy reality, které jsou všechny v souladu s pozorováním. Co to má společného s nominalismem?
b) Vcelku standardní námitka na č.2 je, že "Bůh to udělal" není žádné vysvětlení. Nicméně aby bylo možno tady nějak dále pokračovat, je třeba si vyjasnit, co kdo považuje za "vysvětlení". (Viz poznámka níže.)
c) Když už žádáte jiné o objasnění smyslu pro humor, který nesdílíte, mohl byste jít příkladem a odpustit si ironické poznámky. Skutečně nechápu sdělení poslední věty vašeho komentáře.
Ad "vysvětlení": Pod "vysvětlení jevu X" si nejobecněji představuji nějakou posloupnost výroků, po vyslyšení které člověku přestane jev X připadat mysteriózní. Takto pojatá definice "vysvětlení" je velmi subjektivní. Pro mě v tomto případě "Bůh to udělal" vysvětlením počátku Vesmíru není - ba právě naopak.
Vysvětlení má odstranit nedorozumění nebo nepochopení, a tak, máme-li být konkrétnější, je třeba stanovit, v čem nepochopení spočívá. Speciálně o vzniku Vesmíru jsou obvykle kladeny otázky:
1. Jak probíhal vznik Vesmíru? "Bůh to udělal" zde není odpověď, žádné detaily se z této sentence nedovíme. Nějaký konkrétní kosmologický model naopak je docela slušnou odpovědí.
2. Co bylo příčinou vzniku Vesmíru? Zde "Bůh to udělal" je odpověď, ale určitě ne jediná možná. Oč horší je "může za to zhroucení vesmíru, který existoval předtím" nebo "mohou za to náhodné procesy"? Ještě lepší odpověď je samozřejmě nasnadě: "Otázka nemá smysl: jestliže vznik Vesmíru je definitoricky moment nemající minulost, a příčina události X je definitoricky událost ležící v minulosti X, pak příčina vzniku Vesmíru je logicky sporný pojem. Nepochopení spočívá v chybné intuici, že každá událost má svou příčinu." (Aristotelské šašení s různými významy slova "příčina" raději ponechávám představivosti čtenářů.)
Je ještě nějaká jiná otázka spojená s počátkem Vesmíru, která stojí za odpověď?Nechci se plést tam, kde nejsem vítán, proto odpovídám zde.
Ad a) Occamova břitva souvisí s nominalismem takto: nominalismus je učení, podle kterého nemá náš popis reality příliš společného s realitou samotnou. My popisujeme realitu prostřednictvím obecných pojmů, obecný pojem je jediný znak, který přidělujeme množství jednotlivých věcí. Realisté soudí, že je to možné, protože v realitě samotné dané jednotlivé věci mají něco společného – stejnou druhovou přirozenost. Nominalisté tvrdí, že nic takového v realitě samotné není, že ono sdružení věcí pod jeden pojem je ve skutečnosti naší pomůckou, je v podstatě libovolné. Pojetí pravdy v realismu je korespondenční, realismus říká, že naše pojmy korespondují s realitou. Pojetí pravdy v nominalismu je pragmatické, nominalisté soudí, že naše pojmy nám slouží k různým cílům. Realismus odmítá Occamovu břitvu, která říká, že pojmy nemáme zmnožovat, dokud to NEPOTŘEBUJEME (to je ukázkový slogan pragmatického pojetí pravdy), protože podle realismu počet našich pojmů se v ideálním případě musí rovnat počtu druhů a rodů, které se vyskytují v realitě samotné v jednotlivých věcech. Nominalismus přijímá Occamovu břitvu, protože počet pojmů a realita samotná spolu nesouvisí, ale z hlediska funkčnosti je lepší mít pojmů méně.
Ad b) I když přijmeme Occamovu břitvu, pak nám chybí jeden pojem, máme-li vysvětlit počátek vesmíru. Ani velký třesk, ani kvantové fluktuace k tomu nestačí, pokud nechceme tvrdit, že něco, co být nemusí, vlastně být musí.
Ad c) Viz: http://magnus-error.blogspot.com/2011/03/oda-na-nahodu-slozity-buh.html
Ad Vysvětlení. Nauka o stvoření naopak je vysvětlení, které zcela odstraňuje mystérie spojené s věčností vesmíru.
Ad 1. Nauka o stvoření je v aristotelské metafyzice poměrně dobře rozpracovaná. Záleží na tom, jak pojímáme kosmologii. Pokud model uvažujeme pouze v rámci fyziky, pak můžeme dojít k velkému třesku nebo ke kvantovým fluktuacím a další otázky nechat metafyzikům.
Ad 2. Pokud však pojímáme kosmologii komplexně jako filosofickou disciplínu, pak kosmolog má dvě možnosti: buď přijmou, že svět byl stvořen, nebo přijmout, že svět je bez počátku, a to je možné jen, když je nehybný a věčný (Parmenides, Hoyle) nebo bez hranic v čase (Hawking) nebo nekonečný a věčný (Vilenkin) nebo věčně oscilující mezi velkým třeskem a křachem (Steinhard, Turok). A to jsou teze navýsost metafyzické a s naukou o stvoření rovnocenné. Každá událost, která není nutná, potřebuje mít příčinu. Proto teisté koncipují Boha a ateisté svět s božskými vlastnostmi (je věčný, bez počátku, nekonečný).
Typické chyby v úvaze, které ukazují, že neothomism je sice koherentní, ale bludný systém, bez vztahu k realitě. Příčinou je časté non sequitur, které opakovaně vykazujete.
OdpovědětVymazatNapř.: „Pojetí pravdy v nominalismu je pragmatické, nominalisté soudí, že naše pojmy nám slouží k různým cílům.“ První věta není pravdivá, druhá pravdivá je. Z prvního nepravdivého výroku však nevyplývá, protože pojmy jsou pragmatické, pravda nikoliv, ta je absolutní. Falešné rovnítko mezi pojmy a pravdou je podstatou Vašeho omylu.
Počátek všeho. Zatímco u Boha akceptujete, že je nestvořený, u vesmíru nikoliv. Stačí, když akceptujete, že vesmír je rovněž nestvořený a zbytečnou hypothesu Boha škrtnete.
buď přijmou, že svět byl stvořen, nebo přijmout, že svět je bez počátku
Falešná dichotomie. Vesmír vznikl nutně, protože kdyby nevznikl, tak by nic nebylo, ani možnost klást tyto otázky.
Já vidím problém v tom předpokladu "něco, co být nemusí". Vesmír nemusí být, když může nebýt. Ale to, že může nebýt, je jen racionální jsoucno: když říkáme, že může nebýt, tak se opíráme jen o rozdíl mezi ontologickou možností a skutečností, jen díky tomuto rozdílu pro nás z bezespornosti možnosti vesmíru neplyne automaticky jeho existence. Ten rozdíl je ale iluzorní: zatím nikdo neprokázal, že existují ontologické možnosti, které by zároveň nebyly uskutečněny.
OdpovědětVymazatZáleží jestli uvažujeme pravdu v ontologickém smyslu, nebo ve smyslu noetickém.
OdpovědětVymazatNoetická pravda je shoda poznání a skutečnosti. Taková shoda může být, jak absolutní (u analytických výroků), tak relativní (u výroků syntetických.
Analytický výrok je třeba 1+1=2. Syntetický výrok je například "Současný český president je Václav Klaus". První věta platí v každém možném světě, druhá je relativní vzhledem k našemu aktuálnímu světu a časovému okamžiku, vněmž je pronesena (20.5.2011).
No, mě jde právě o to, co přesně znamená "existuje možný svět, v němž Václav Klaus není současným českým prezidentem" - jak silně je zde míněna ta možnost, zda jen epistemologicky (noeticky), nebo ontologicky, tedy jako ontologická možnost vůči skutečnosti, že v aktuálním světě tím prezidentem je. Napadám to chápání možného světa jako ontologické možnosti, jinak mi to nevadí.
OdpovědětVymazatPravda v ontologickém smyslu je překroucení pojmu, pravdu má smysl uvažovat toliko v gnoseologii.
OdpovědětVymazat