Diskuze o evoluční teorii

Ačkoliv Filip Tvrdý potvrzuje svou nekritickou dogmatičnost tím, že jako moto svého blogu zvolil citát z článku Magnus eror poprvé, nic nebrání těm, kdo mají větší smysl pro kritické myšlení, aby se diskuzí o platnosti evoluční teorie zabývali.

Český filosof Jiří Fuchs přesvědčivě dokazuje, že

1. postavit filosofii mimo vědu není bezrozporně možné;
2. evoluční teorie je koncepcí filosofickou a v rámci filosofie je třeba její platnost prověřovat;
3. základní tvrzení evoluční teorie o přeměně druhu v jiný druh je rozporná.

K prvnímu Jiří Fuchs píše:

Filosofie není jen nějaké vznešeně znějící, kultivované vyprávění na pomezí umění a náboženství. Představuje plnohodnotné vědecké poznání, srovnatelné s exaktními vědami. Pokud takové tvrzení většinu vzdělanců už po dvě století šokuje, pak svého oboru znalý filosof musí trvat na tom, že chyba není v samotném tvrzení, nýbrž v pojetí vědeckosti u těch šokovaných.

Kdo totiž může kompetentně definovat vědu? Zřejmě jen ten, kdo zná možnosti lidského myšlení. Jaké možnosti? Patrně ty důkazní, neboť jádrem vědy je důkaz. Tady lze rozlišit dva rozměry: hloubku a šířku. V hloubkovém rozměru jde o to, zda mohou mít závěry vědeckého dokazování hodnotu objektivní jistoty/apodiktické platnosti, nevývratnosti. V rozsahovém aspektu jde o to, zda lze vědecky zvládnout i témata neempirická, zda může existovat něco jako vědecká metafyzika.

Odpovědi soudobé vzdělanosti na obě otázky jsou téměř konsenzuálně negativní a zdají se být v kontextu novověkého myšlení velice přesvědčivé; jsou v něm i pevně zakotvené. Naše otázka ale zněla, jaká odbornost stojí za vyhodnocením možností vědeckého myšlení. Snad matematická? Biologická? Kybernetická? V konkretizaci snadno zjistíme, že např. za skeptickým verdiktem o vědecké jistotě a o metafyzice stojí určití, v novověkém vývoji nadmíru úspěšní filosofové.

Ale i bez ohledu na tento faktický vliv novověkých filosofů musíme trvat na tom, že vyhodnocení vědeckých možností lidského myšlení spadá do výlučné kompetence filosofů. Žádný popis fenoménu vývoje moderní vědy, ani žádný psychopopis lidského myšlení na to nestačí. Jedině velice speciální, kritická a přitom neempirická reflexe filosofů o možnosti, podmínkách a způsobu realizace korespondenčně definované pravdy a jistoty může podat adekvátní řešení problému hodnot lidského myšlení. Taková reflexe totiž spočívá v soustavné a permanentní konfrontaci se všemi možnými druhy skepse, která je vším jiným, než jen nějakým empirickým popisem poznání.

(...)

Dnes převládající a petrifikovaná představa o vědě tuto filosofickou kvalifikaci zcela postrádá. Navzdory své bezkonkurenční úspěšnosti je ale prokazatelně falešná. Bezprostředně stojí na omylu scientistické redukce vědeckosti, která rozhodně není rezultátem nějaké speciální exaktní vědy. Jde o filosofický omyl na úrovni teorie vědy, který obvykle pramení ze špatné noetiky. Scientizmus vychází z Kantova agnostického omylu, jenž se zakládá na empiristickém výkladu lidského myšlení. Takový výklad je však triviálně rozporný, neboť omezuje možnosti myšlení empirií, ačkoli je sám zcela neempirický. (Fuchs, J. Filosofická diskuse o evoluční teorii)

Pro platnost druhé teze Fuchs argumentuje takto:

Proč je otázka vzniku druhů podstatně filosofická? Protože jedinci určitých živočišných druhů vznikají jako ontologicky konstituovaná jsoucna. Chceme-li je tedy kauzálně vysvětlit a poznat tak i způsob jejich vzniku, musíme je uvažovat ontologicky. To znamená, že je musíme zachytit v jejich celkové struktuře a v principech, které ustavují jejich bytí a které jsou zároveň zdrojem řádu jejich organického života. Jinak bychom riskovali, že postihneme živé bytosti jen fragmentárně, jen v určitých nápadných aspektech. Tím bychom však zfalšovali výklad jejich vzniku, jak po stránce individuální, tak i v aspektu jejich specificity; vysvětlovali bychom vlastně něco jiného – jakási torza.

Co se skrývá v tématu ontologické konstituce živých jsoucen? Pro náš problém je důležité, jestli živou bytost chápeme jako celek složený z jiných původnějších jsoucen (vlastností, stavů, vztahů, procesů, částic…), nebo ji pojímáme jako subjekt své kvantity a svých životních aktů. V prvním případě by byly živé bytosti nevlastními jsoucny – esenciálně odvozenými z jiných; byly by konstituovány jinými jsoucny. V druhém případě by byly vlastními jsoucny s vlastní esencí; nebyly by tedy ve svém vlastním bytí určovány jinými jsoucny.

Je jasné, že kvalifikované rozhodnutí pro ten či onen ontologický model může podat jen odborník, který soustavně tematizuje realitu i jednotlivá jsoucna v jejich celistvosti; a to je ontolog. V možnostech metod speciálních empirických věd takové rozhodnutí zcela jistě není, neboť tyto metody nás mohou přivést jen k dílčím aspektům skutečnosti. Ani znalost těchto aspektů, ani jejich souhrnu však neopravňuje k tomu, aby byla vydávána za ontologickou znalost celkových struktur. Z pozitivní znalosti dílčích, např. empirických aspektů skutečnosti neplyne negace jiných, neempirických aspektů. Taková negace by však byla nutně obsažena v nároku empirických věd na zachycení ontologických struktur.

Otázka vzniku živočišných druhů tedy přesahuje možnosti empirických věd; je v podstatě filosofická. Jsou si toho rozhodní zastánci E.T. vědomi? Zdá se, že nikoli. Oni jen beze všeho dogmaticky předpokládají, že bytí kauzálně explikovaných živočichů je prostě dáno objektem biologických věd. V silně protimetafyzickém prostředí tím páchají pokoutní metafyziku. Mohou za to snad empirické vědy samy? Nikoli. Na vině je filosofická negramotnost evolucionistů. Ta je důvodem nejen toho, že evolucionisté nepociťují potřebu předběžné filosofické průpravy v metafyzickém tématu reálných druhů, ale i důvodem jejich neudržitelného filosofického pohrdání filosofií. Zmíněné scientistické monopolizování vědeckého prostoru empirickými vědami totiž nepředstavuje pozici těchto věd; je to postoj filosofický, vposledku protismyslný.

To je ovšem pro sebevědomé evolucionisty nepříjemné zjištění. Jejich sebevědomí se totiž po pravdě řečeno zakládá na pouhé víře v platnost skladebného onto-modelu. Kdyby si tento fideistický základ svého vyznání zreflektovali a zůstali přitom na vědecké úrovni, muselo by jejich vystupování skončit daleko skromněji, než je běžné.

Evolucionisty však čeká ještě nepříjemnější zjištění. Jejich diletování ve filosofické problematice ontologických druhů vyúsťuje do zaslouženého debaklu. Řádné ontologické zkoumání totiž jako naschvál verifikuje opačný model – substanční, kde živočich je svébytným subjektem svých jevů. A verifikace se tu uskutečňuje právě vyvracením skladebného modelu. Ten je shledán jako mnohonásobně rozporný.

Proč je skladebný model rozporný? Protože jím nabízené konstituanty živých bytostí odporují kritériím, za nichž je možné konstituantu smysluplně myslet. Konstituanta totiž musí být pro konstituované nutná a nesmí být na něm, pokud má být jsoucnem, bytostně závislá. Tyto požadavky však konstituanty, stanovené v rámci skladebného modelu, z principu nesplňují. U člověka krom toho kolidují s hodnotami pravdy a svobody. Takovou kolizí se však každý oponent diskvalifikuje, neboť tyto specifické hodnoty lidského života sám neprominutelně užívá.(Fuchs, J. Filosofická diskuse o evoluční teorii)

Kybernetik Evžen Kindler upozorňuje na to, že modely, které vytváří empirické vědy k vysvětlení určitých jevů, nemohou být automatiky považovány za ontologický obraz reality samé:

Model může sloužit jako dobrá náhražka toho, čeho je modelem, např. při praktickém počítání nebo vysvětlování; když se ovšem takový model prohlásí ve výzkumu ryze přírodních jevů za realitu, jde o iracionální myšlenkový krok, o „akt víry“, či spíše pověry, byť ne náboženské (je to zcela stejně zpozdilé, jako když někdo zamění pravděpodobnost, že vyhraje, za víru ve výhru). Jedním důsledkem je i to, že exaktní vědy aplikované na znalosti o přírodě samy nabízejí možnost, že takzvaný biologický vývoj je řízen a že běžně interpretovaná vývojová teorie chápaná jako myšlenkový model, který od takového řízení abstrahuje, je opravdu jen modelem a ne realitou (a – opakujeme – považovat ho za realitu je stejně pošetilé jako považovat pravděpodobnost výhry v loterii za výhru samotnou). (Kindler, E. Informační technologie a moderní podněty k chápání Boží prozřetelnosti)

A v rámci ontologických úvah pak Fuchs odhaluje hypotézu druhové přeměny jako rozpornou:

Můj argument zní, že schopnost plodit člověka patří k nutným určením svého subjektu jako složka jeho specifické přirozenosti. Přitom specifickou přirozenost jedinců tvoří soubor jeho nutných určení, v nichž se shoduje se všemi jedinci téhož druhu. Specifická přirozenost tedy vymezuje obsah druhového pojmu. Její identita, daná komplexem nutných určení, garantuje druhovému pojmu obsahovou stálost a univerzální záběr. Např. člověk jako subjekt tělesně duchovní výbavy k tělesné duchovní životní dynamice je konstantním obsahem druhového pojmu „člověk“, kterým myslíme všechny minulé, přítomné i budoucí lidi.

Tento pojem přirozenosti lze v ontologické reflexi spolehlivě dokázat. Standardní evolucionista ho sice na základě (v moderní vzdělanosti hluboce zažitých) předsudků odmítne, ale filosof Jamný s ním aspoň pro tuto diskusi nemá problém.

Můj argument pak vypadá jednoduše. Kdyby „miliontá opice“ měla najednou schopnost plodit člověka, pak by měla specifické přirozené určení, které její předkové neměli. To by však znamenalo, že má jinou přirozenost, a tudíž není stejného druhu jako její předkové; není „opicí“. Evolucionisté však předpokládají (když vyloučíme absurdní představu, že jedinec v průběhu své existence díky akcidentálním změnám změnil druhovou povahu), že jeden člen (či více členů) určitého druhu nikoli lidského živočicha („opice“) zplodil v určité fázi vývoje tohoto mimolidského druhu lidského jedince. Tento předpoklad evolucionistů se v ontologické perspektivě (v aspektu povinné přirozenosti) ukazuje být mylným. (Fuchs, J. Vysvětlení argumentace proti evoluční teorii)