Fun

Článek na Massive error z 8. března 2011 je zařazen mimo jiné do rubriky "Fun". Abych řekl pravdu, nejsem si jist, jestli si na něm dělá Filip Tvrdý legraci z teistů či ateistů - tedy ze sebe sama. Oprašuje starou sofistickou myšlenku, že náboženství je produkt lidí, který je nepřímo úměrný jejich neznalosti přírodních zákonů. O sofistických názorech na náboženství píše Ivana Holzbachová (sic!):

I sofisté - po Xenofanově objevení lidského původu a antropomorfismu bohů - si tedy uvědomovali, že náboženství je lidským výtvorem. Kromě Kritiova objevu sociální funkce náboženství, tu byl i Prodikův názor, že vznik náboženství má co dělat se strachem lidí z přírody a se zemědělským rokem, tj. se snahou zabezpečit si úrodu a chránit se před hladem. (Holzbachová, I. Dějiny společenských teorií, Brno 2000)

Staré, naivní a především předaristotelské. Nezbývá mi nic jiného, než oprášit svůj starý text:

V zásadě existují jen dvě odpovědi na první příčinu světa, který je smyslovou evidencí zakoušen. Buď je první příčinou přirozeného světa něco nebo někdo, kdo stojí mimo tento svět (to je odpovědí teistů), nebo je svět příčinou sám sebe (to je odpověď monistů, pantheistů či ateistů). Hypotéza sebezapřičiňujícího světa však již stojí mimo smyslovou zkušenost s přirozeným světem, je to nepochybně filosofická odpověď, která jako taková žádá své prověření. Skeptický ateista stejně jako teista zakouší přirozený svět a buduje hypotézu o jeho původu, ptá se po jeho příčině. Tato hypotéza není stejného řádu jako prostá zkušenost se světem, který vnímáme. Tedy věřící člověk věří v přirozený svět plus první příčinu světa stojící mimo svět (v nadpřirozený svět), skeptický ateista věří v přirozený svět plus první příčinu světa, která je ve světě (což je svým způsobem rovněž svět „nadpřirozený“, protože není přístupný smyslové evidenci). (Stodola, J. Ateismus a teismus I)

Dále Tvrdý uvádí Humovu tezi o neexistenci zázraků. Za zvážení stojí pouze námitka první, že žádný zázrak nebyl pořádně zdokumentován. To platilo možná v Humeově době, dnes však máme 21. století a zdokumentovaných zázraků celou řadu. Kromě zázraků, které popsala moderní přírodověda, tu máme kupříkladu svědectví o uskutečnění tzv. slunečního zázraku ve Fatimě, který vidělo asi 70 000 - věřících i nevěřících.

Ovšem nejbizarnější je "důkaz" pro to, že existuje jen to, co je hmotné.

Modernější způsob argumentace se nachází v eseji Davida Papineaua "The Rise of Physicalism", kterou jsem nedávno vřele doporučoval k přečtení. Hlavním cílem autora je ukázat nutnost přijetí fyzikalismu a daří se mu to díky velmi elegantnímu využití zákonů o zachování, mezi které patří například zachování hmoty a energie, hybnosti nebo elektrického náboje. Svůj výklad Papineau omezuje jen na energii a hybnost a tvrdí, že pomocí indukce můžeme zobecnit pravidlo, podle kterého v dějinách nikdy nedošlo k porušení zákonu o zachování. Každý fyzikální účinek je zcela vysvětlitelný ze svých fyzikálních příčin, což nám umožňuje argumentovat proti existenci jakýchkoli nefyzikálních sil sui generis. Papineau tento přístup využívá ke kritice mentálních stavů, ale my jej můžeme rozšířit na všechny supranaturální jevy. Pokud by se bůh ve světě angažoval, pak by muselo velmi často docházet k nárůstu energie v uzavřených systémech či jiným narušením zákonů o zachování, což ale nikdy nebylo pozorováno.

Pro pána krále, jak zákon zachování energie, svědčí o neexistenci nehmotných principů? Je to jako dokazovat neexistenci jazyka starých Aztéků tím, že se žádné aztécké slovo nevyskytuje v slovní zásobě češtiny!

Mimochodem zákon zachování energie je pěkný, nicméně pokud vím, tak moderní fyzika a chemie zavádí k vysvětlení určitých jevů metafyzický princip par excellance - náhodu. Nechme hovořit Borise Cveka, který je sice jako polyhistor slabý, nicméně je doktorem chemie a členem Akademie věd:

Náhoda, nevratnost a entropie.   Je zřejmé, že pokud by mělo být možné najít šipku času a rozlišit minulost od budoucnosti, muselo by se v budoucnosti vyskytovat něco nového, co nebylo zatím žádným způsobem obsaženo v minulosti. To, co vzniká zcela nově, co nelze vyvodit nijak z minulých událostí, je náhoda. Děj je nevratný, obsahuje-li náhodný prvek. Prigogine říká o nevratnosti: „Vnitřní nevratnost je nejvýraznější vlastností a zahrnuje náhodnost a nestálost.“ Nyní se také vyjasnilo, jak je vlastně nutné interpretovat entropii. Navazuje přitom na Boltzmanna: „Jak poprvé konstatoval Boltzmann, růst entropie vyjadřuje nárůst pravděpodobnosti k chaosu. Jeho výklad však vyplývá ze závěru, že entropie je výběrovým principem porušujícím souměrnost času. A teprve po narušení této souměrnosti se stává pravděpodobnostní výklad možným.“ Růst entropie, můžeme říci, vyjadřuje fakt, že novými a novými náhodami se původní uspořádanost vesmíru snižuje.

Přínos Prigoginovy teorie.   Ilya Prigogine je belgický fyzik a chemik (narodil se roku 1917 v Rusku), je ředitelem International Solvay Institutes v Bruselu a profesorem fyziky a chemické technologie na Texaské univerzitě v Austinu. V roce 1977 obdržel Nobelovu cenu za chemii, jmenovitě za práce o nerovnovážné termodynamice a především za teorii disipativních struktur. Tato teorie totiž otevřela v zásadním smyslu možnost vysvětlit vznik a existenci života.

Snižuje-li se původní uspořádanost vesmíru, jak je možné, že v něm objevujeme krystaly, buňky nebo dokonce lidské mozky, tj. vysoce uspořádané struktury? Jak mohly vzniknout? Viděli jsme již, že Gibbsovy výsledky spíše ukazují, že celková entropie ve vesmíru neroste, ani neklesá. Rovnovážné děje, tedy děje probíhající za rovnováhy, jsou vratné a neobsahují žádný růst entropie. To věděla už i klasická termodynamika. Reálné procesy (a zvláště ty, které vedou ke vzniku velmi uspořádaných struktur) však rovnovážné nejsou. V rovnovážném systému, jak říká Prigogine, se molekuly chovají jako nezávislé celky a vzájemně se ignorují (chovají se jako náměsíčníci, proto se nazývají hypnosy). V nerovnováze však dochází k nečekaným korelacím dlouhého dosahu. Výborně to ukazují tzv. chemické hodiny. Jedná se o experimentálně snadno prokazatelný děj, jejž lze přiblížit tímto příkladem. Budeme-li mít v nádobě červené a modré molekuly, které vzájemně přecházejí jedny v druhé, bude v rovnováze systém vypadat jako chaoticky se pohybující směs červených a modrých kuliček. Daleko od rovnováhy však může dojít k tomu, že v přesně definovaných časových intervalech bude celá nádoba modrá, pak bude celá červená, pak zase modrá atd. Systém se tedy daleko od rovnováhy může dostat do stavu velmi vzdáleného chaosu, entropie klesá – a to sice za cenu vzrůstu entropie v okolí (proto se zmíněné struktury nazývají disipativní). Stavy daleko od rovnováhy lze popsat pouze nelineárně, mají tedy více tak či tak rovnocenných možností, jak se vyvíjet. Dostávají se tím do tzv. bifurkačních bodů, v nichž náhoda hraje neredukovatelnou roli, která vede k samouspořádávání. Čím je systém složitější, tím má větší šanci se organizovat a tím má větší podíl na nevratnosti. Prigogine velmi zdařile ilustruje sepětí náhody, času a uspořádání na příkladu hudby. Zatímco chaotický hluk je cyklický, vratný, všude stejný, statisticky určitelný, je např. sonáta naopak produktem něčeho nového a neopakovatelného, tedy náhody, je časově zaměřená a je uspořádaná. (Cvek, B. Ilya Prigogine a třetí revoluce v moderní fyzice II.)

Náhoda je koneckonců Bůh, pravil rada Vacátko. Pokud je Bůh metafyzickou koncepcí, náhoda je takovou koncepcí zcela nepochybně také. A znovu nás to nutí připomenout text o rozdílu mezi teistou a ateistou. Teista koncipuje příčinu světu transcendentní - Boha, ateista koncipuje příčinu světu imanentní, jejíž hnacím motorem je metafyzický princip náhody. Profesor kybernetiky Evžen Kindler pak připomíná, že jako nahodilé můžeme procesy v přírodě považovat jen v omezených modelech speciálních věd:

Představme si, že přírodovědec nebo kdokoliv jiný dá k dispozici dvě čísla, A a B, která vypadají jako náhodně vybraná. Snad každý čtenář připustí, že matematik dokáže najít matematický výraz (populárně řečeno, „vzoreček“) s jednou proměnnou takový, že když za ni dosadí 1, dostane A, a když za ni dosadí 2, dostane B. Jinými slovy, matematik najde možnost existence zákona, který – nikoli náhodně, ale deterministicky – určuje A i B. Předpokládejme nyní, že jsou dána k dispozici ne dvě, nýbrž tři čísla. Jistě i nematematik připustí (a to správně), že matematik by i v tomto případě našel takový vzoreček, který by dal všechna tři čísla, kdybychom do něho postupně dosazovali 1, 2 a 3. A tak můžeme pokračovat, až dejme tomu do mnoha bilionů čísel. Matematik by měl sice mnoho práce (musel by použít počítač), ale v principu by to měl dokázat; takže by našel zákonitost i pro takto velké soubory čísel. Lze sice namítnout, že když se takto najde zákonitost pro soubor o sto milionech čísel, nezaručí se tím, že ten matematický výraz by neselhal pro sto miliónté prvé číslo. Avšak v přírodních vědách (a nejen v nich) nejde o nějaké „co by kdyby“, nýbrž o zpracování naměřených dat.

Úvahu právě naznačenou zpracovávají některé oblasti matematiky systematicky a nabízejí matematické teorémy, které bychom mohli „lidsky“ vyjádřit tak, že je proti logice očekávat, že by se o nějakých souborech dat dalo s naprostou jistotou prohlásit, že jejich členy vznikly „náhodně“, tj. nějak jinak než jako důsledek kauzálně zřetězených kroků; všechny solidní matematické metody nás mohou nejvýš podnítit k tomu, že své popření zákonitosti budeme chápat jako sázku s nadějí dejme tomu 9999 ku 1, že vyhrajeme – žádná exaktní metoda nám nepovolí dokázat s naprostou jistotou, že nějaké hodnoty vznikly „náhodně“.

To, co zde popisujeme, může čtenáře laika popudit, aby si pomyslel, že to je – jak to někdy laici o matematicích říkají – čarování s rovnicemi. Že však o žádné čarování nejde, může snadno ilustrovat počítač, který necháme generovat takzvaná pseudonáhodná čísla. Generování pseudonáhodných čísel spočívá v tom, že ten počítač dostane speciální program – většinou až neuvěřitelně jednoduchý a snadno přenosný z jednoho počítače na druhý –, který generuje čísla, a to naprosto zákonitým způsobem, ale nesmírně rychle (osobní počítač v dnešní době každému dostupný dokáže takto generovat např. 13 milionů čísel za sekundu). Když necháme takto počítač pracovat, každý matematický test na náhodnost (tedy na absenci zákonitosti) nám potvrdí onu výše uvedenou vysokou „naději, že ta čísla programem generovaná jsou vybírána náhodně“. I když tedy počítač pracuje podle pevného, programem stanoveného řádu, obrovský počet operací dokáže skrýt tento řád tak, že i nejrafinovanější testy na náhodnost výběru čísel dospějí k závěru, že čísla bychom měli spíše považovat za náhodná. Že však tomu tak není, o tom se snadno přesvědčíme: necháme počítač, aby generoval jistý počet čísel(může být dost velký, dejme tomu 31 673 897) – při té rychlosti je nelze vnímat, avšak na posledním čísle se výpočet zastaví a toto číslo si můžeme např. poznamenat. A pak (třeba za týden nebo za rok) necháme tentýž počítač udělat totéž – a když se zastaví na 31 673 897. čísle, dostaneme stejný výsledek jako předtím! Tedy nic náhodného, i když se pozorovateli, který má poruce solidní matematické testy na objevování náhodnosti, ale není informován, jaký program byl k tvorbě náhodných čísel použit, může zdát, že to náhodné je.

Moderní počítač tedy dost názorně ilustruje poznání, že o ničem v přírodě – ani o tom nejelementárnějším jevu – nelze s jistotou tvrdit, že to nemá příčinu; když neideologizujeme, pak vždy musíme připustit, že i za nepochopitelným chováním může být skryta zákonitost. Často ji ovšem nelze určit a pak „vsadíme těch 9999 ku jedné na náhodnost“, čili nahradíme skutečnost modelem, přičemž v daném vědeckém oboru může jít o zcela přijatelný model, tedy pomůcky pro odvozování dalších poznatků. (Zakladatel naší kybernetiky a tvůrce prvních československých počítačů Antonín Svoboda dokonce termínem „vytváření modelů“ obecně charakterizoval moderní vědu a techniku.) Model může sloužit jako dobrá náhražka toho, čeho je modelem, např. při praktickém počítání nebo vysvětlování; když se ovšem takový model prohlásí ve výzkumu ryze přírodních jevů za realitu, jde o iracionální myšlenkový krok, o „akt víry“, či spíše pověry, byť ne náboženské (je to zcela stejně zpozdilé, jako když někdo zamění pravděpodobnost, že vyhraje, za víru ve výhru). Jedním důsledkem je i to, že exaktní vědy aplikované na znalosti o přírodě samy nabízejí možnost, že takzvaný biologický vývoj je řízen a že běžně interpretovaná vývojová teorie chápaná jako myšlenkový model, který od takového řízení abstrahuje, je opravdu jen modelem a ne realitou (a – opakujeme – považovat ho za realitu je stejně pošetilé jako považovat pravděpodobnost výhry v loterii za výhru samotnou). 

Tím, že jsme na začátku předešlého odstavce použili slova „v přírodě“, upozornili jsme na výjimku, která existuje v systémech, v nichž figuruje člověk: Když opravdu připouštíme jeho svobodnou vůli, schopnost rozhodovat se a svou činností případně ovlivňovat svět kolem, schopnost nezávislou alespoň někdy na stavu složek jeho těla, musíme „náhodnost“ existující v takových systémech připustit; ale to už vybočuje mimo rámec tohoto článku. (Kindler, E. Informační technologie a moderní podněty k chápání Boží prozřetelnosti)

Pokud jde o trapnou snahu shodit filosofa Jiřího Fuchse, je třeba poznamenat, že není filosofem samoukem, ale žákem Metoděje Habáně. Nicméně ve filosofii je důležitá argumetace, těším se, jak Filip Tvdý ukáže, že je Fuchsova argumetace mylná. Doufám, že tak nebude činit prostřednictvím zákona zachování energie.