Svobodná vůle

Vůle je neorganická mohutnost, snaživost vycházející z rozumového poznání.[1] Formálním předmětem vůle je dobro, dobro jako takové, které není poznatelné smysly, ale rozumem. Vůle se nachází v rozumu jako ve svém subjektu.

Atributem vůle je svoboda, což je v nejširším slova smyslu indiferentnost, tj. negace určení. Indiferentnost se dělí na pasivní (indifferentia passiva), což je schopnost přijmout určité vymezení, a aktivní (indifferentia activa), což je schopnost být či nebýt činný či být či nebýt činný tak či onak. Aktivní indiferentnost je buď nepřítomnost vnější nutnosti, nebo nepřítomnost vnitřního nucení daného přirozeností. Právě tato poslední indiferentnost je svoboda ve vlastním slova smyslu (libertas arbitrii). Jde tedy o vnitřní aktivní nedeterminovanost, díky níž může vůle jednat či nejednat, jsou-li dány podmínky k jednání. Opakem svobody je nutnost (necessitas), tu dělíme opět na pasivní a aktivní. Aktivní nutnost je opět vnější (necessitas coactionis) a vnitřní (necessitas naturae).

V řádu účinné kauzality nepůsobí na vůli jiná mohutnost, proto je vůle svobodná – je účinnou příčinnou volby. V řádu finální kauzality, tj. ve volbě cíle, působí na vůli rozum.[2] Smyslové poznání a smyslová snaživost na vůli působí prostřednictvím rozumu.[3] Vůle naopak může ovlivňovat smyslovou snaživost a působit tak, že přikáže fantazii smyslově reprezentovat nějaké duchovní dobro. Ve vztahu ke smyslové snaživosti se vůle může nacházet ve třech stavech: 1) ve stavu duchovního pokoje, kdy smyslová snaživost i vůle jsou spolu v souladu a směřují k mravnímu dobru, 2) ve stavu duchovní vyprahlosti, kdy smyslová snaživost k dobru, k němuž směřuje vůle, pohybuje jen ochable, 3) ve stavu duchovního boje, kdy vůle a smyslová snaživost jsou ve vzájemném rozporu. Zápas, který svádí vůle se smyslovou žádostivostí, která v křesťanském pohledu díky porušení lidské přirozenosti často ovládá vyšší složky duše, popisuje sv. Pavel:

Nepoznávám se ve svých skutcích; vždyť nedělám to, co chci, nýbrž to, co nenávidím. Jestliže však to, co dělám, je proti mé vůli, pak souhlasím se zákonem a uznávám, že je dobrý. Pak to vlastně nejsem já, kdo jedná špatně, ale hřích, který je ve mně. Vím totiž, že ve mně, to jest v mé lidské přirozenosti, nepřebývá dobro. Chtít dobro, to dokážu, ale vykonat už ne. Vždyť nečiním dobro, které chci, nýbrž zlo, které nechci. Jestliže však činím to, co nechci, nedělám to já, ale hřích, který ve mně přebývá. Objevuji tedy takový zákon: Když chci činit dobro, mám v dosahu jen zlo. Ve své nejvnitřnější bytosti s radostí souhlasím se zákonem Božím; když však mám jednat, pozoruji, že jiný zákon vede boj proti zákonu, kterému se podřizuje má mysl, a činí mě zajatcem zákona hříchu, kterému se podřizují mé údy. Jak ubohý jsem to člověk! Kdo mě vysvobodí z tohoto těla smrti? (Řím 7, 15-24)

To, že může člověk vůlí překonat svoji smyslovou žádostivost připouští i moderní kognitivní neurologie. Antonio Damasio píše:

[M]y lidé, jsouce si vědomi vztahů mezi některými cíli a některými emocemi, se můžeme o kontrolu svých emocí, přinejmenším do nějaké míry, snažit vůlí. Můžeme se rozhodnout, které předměty a situace ve svém prostředí připustíme, i s jakými objekty a situacemi marníme čas a pozornost. Můžeme se kupříkladu rozhodnout, že nebudeme sledovat televizní reklamy a zasadíme se o jejich trvalý zákaz v domácnostech inteligentních občanů. Kontrolou svých interakcí s předměty, které způsobují emoce, jsme konec konců schopni vykonávat jistou kontrolu nad procesy života…[4]

Akt rozhodování podle sv. Tomáše[5] zahrnuje dvanáct kroků, šest ze strany vůle a šest ze strany rozumu.[6]

Úkony rozumu ve vztahu k cíli
1) postřeh (apprehentio)
2) soud (iudicium)

Úkony vůle ve vztahu k cíli
1) prosté chtění (simplex votitio)
2) záměr (intentio)
3) zakoušení (fruitio)

Úkony rozumu ve vztahu k prostředkům
3) rozvaha (consilium)
4) posouzení prostředků (iudicium discretivum mediorum)
5) příkaz (imperium)
6) pasivní užití (usus pasivus)

Úkony vůle ve vztahu k prostředkům
4) souhlas (consensus)
5) volba (electio)
6) aktivní užití (usus activus)

Když rozum postřehne dobro, ve vůli vznikne sklon k tomuto dobru (prosté chtění). Na základě zalíbení vůle pohne rozum, aby posoudil (soud), zda jde o dobro a zda je dosažitelné. Je-li soud rozumu kladný, determinuje vůli, aby se na toto dobro zaměřila (záměr) jako ke svému cíli. Tím je rozum přiveden k rozvaze o potřebných prostředcích k dosažení dobra. S nimi vůle vyslovuje svůj souhlas. Souhlasem je rozum přiveden k posouzení prostředků. Soudem rozumu je vůle determinována k volbě, volbou vůle pohne rozum k příkazu užití těchto prostředků. Vůle pak hýbe (aktivní užití) mohutnosti, aby prostředků užívaly, rozum je vůlí hýbán (pasivní užití).

Svobodu vůle popírá determinismus. Podle determinismu stav univerza v čase t1 s nutností určuje stav univerza v čase t2. Kdybychom byli schopni plně poznat stav světa v čase t1, znali bychom rovněž jeho stav v čase t2, který ještě nenastal. Determinismus nepřipouští, že by mohla existovat síla, díky níž by mohl stav univerza S1 v čase t1 vést ke dvěma či více odlišným stavům světa S1, … Sn v čase t2. Determinismus předpokládá kauzálně homogenní univerzum (tj. všechny příčiny jsou stejné povahy) – většinou je spjatý s materialismem. Má-li být vůle svobodná, proto musí být mohutností na hmotě nezávislou, její povaha musí být duchovní. V takovém případě nemusí být jedním z článků kauzálního řetězce hmotných příčin, ale je schopna do něj jakoby zvnějšku vstoupit a ovlivnit jeho další vývoj.

Pro svobodu vůle se argumentuje evidencí vlastního vědomí – člověk s jistotou prožívá, že může ovlivnit události podle vlastního rozhodnutí a jeho rozhodnutí neplynou s železnou nutností ze stavu světa, který poznává. Na to mohou deterministé odpovědět, že může existovat skrytá iracionální determinanta vůle, kterou si neuvědomujeme a která určuje vůli k jednomu (racionální determinantou, kterou si uvědomujeme je soud praktického rozumu, ta však nebrání svobodě vůle, ba naopak je jejím nutným předpokladem). V tomto případě by byla zakoušená svoboda vůle iluzí. Tento názor je však rozporný, protože možnost takového skrytého působení znehodnocuje racionální poznání (je vedeno iracionálními silami). Proto myšlenkové připuštění iracionální determinanty rozumu a vůle je v rozporu se svým implicitním nárokem na racionalitu a objektivitu. Nedeterminovanost rozumu a vůle vyplývá z toho, že předměty svého snažení poznáváme jen omezeně, můžeme tedy volit mezi různými cíli a prostředky. Nepřímým důkazem svobody vůle pak jsou důsledky jejího odmítnutí – v takovém případě by veškerá mravnost byla iluzorní a i výkon spravedlnosti v lidské společnosti, který se svobodou a tedy odpovědností za skutky počítá, by byl nelegitimní.

Vzhledem k tomu, že považujeme vůli za neorganickou mohutnost, nemůže trpět sama o sobě nějakým postižením. To, co nazýváme defektem vůle je spíše určitá nevyváženost mezi smyslovou snaživostí a vůlí, při které druhá, nižší složka osobnosti, získává navrch. Vůle se pak může dostat do vleku smyslů a podílet se na mravně nepřijatelném jednání, které křesťanská tradice nazývá hříchem. Hřích se je vlastně upřednostněním dobra nižšího řádu před dobrem vyššího řádu, kupříkladu stvořených věcí před Stvořitelem, smyslového potěšení před manželskou věrností atd. To, co nazýváme hříchem, bylo v umění zobrazeno mnoha různými způsoby. V malířství můžeme zmínit cyklus sedmi hlavních hříchů Hieronyma Bosche, v sochařství alegorie ctností a neřestí Matyáše Brauna, v literatuře pak Dantovu Božskou komedii.

Krajní stanoviska v pojímání svobodné vůle zaujímá determinismus spojený s materialismem na straně jedné a voluntarismus na straně druhé. Oba dva přístupy, ačkoliv vycházejí z jiných principů, mají společné důsledky: odmítají považovat jakékoliv lidské jednání za mravně defektní. První přístup proto, že jedinec je ve vleku nadosobních sil, kterým nemůže vzdorovat, druhý proto, že jedinec si může sám určovat, co je dobré a zlé bez ohledu na mravní konvence společnosti, které ho svazují. Představitelem biologického determinismu je v literatuře Emile Zola (Zabiják), naopak silný voluntaristický akcent je patrný v díle Ladislava Klímy (Utrpení knížete Sternenhocha).

Nuže, právě onen den našeho rozhovoru byl velikým mezníkem v mém osudu. Když mne uragán uchvacoval, vštípila jsem si, že musím ve svých mukách vyvolat Vůli, všepřekonávající, Absolutní, vše pod Sebou vidící; vštípila si i některé, v bdění samozřejmé, ve snu se nevyskytující praktiky jejího vyvolávání. V prvních mučírnách se věc nedařila přes všechno temné, šílené úsilí. Deseti komorami jsem prošla. V jedenácté bylo mé utrpení hroznější než kdykoli dříve. Ale bolest stupňuje duševní činnost do nezměrna. Napjala, ve spojení s nejstrašnějším, nejnásilnějším úsilím celou mou duši tak nevyslovitelně, tak mysticky, že se stal zázrak: vzplanul oheň uprostřed vody! Ve snu zazářila světlá, sebevědomá bdící Vůle! Ta sebeobjímající, všednící, všetvořící, všemohoucí, vševědoucí, – to jádro samé Jsoucnosti. A ráz na ráz vykřesala jsem z jejího sebeobjetí myšlenky: vše, i to nejstrašnější, je pouze plazmou, absolutní hříčkou Mé Vůle, jen k tomu zde, aby se na tom v nejvyšší nezkalené slasti afirmovala, s tím jen suverénně, násilnicky si pohrávala, věčně jen vítězíc kvůli vítězení; jen dotud, dokud se to nepochopí, existuje pro duši něco hrozivého, existuje utrpení, existuje Zlo; v okamžiku pochopení změní se vše jen v zář, – nadsluneční uniformní Zář; zmizí všechny jednotlivosti, části, rozdíly, vše se promění v jedno, věčně neměnné a nehnuté a absolutní; všecky bolesti jsou jen falešnými soudy, záležejícími v omylu, že může něco vůbec škodit; poznej, že ve Věčnosti vše jen prospívá, a každé utrpení se ihned roztaví v bílou slast, ve věčnou Mou Gloriolu, kterou jen ~ jen je svět, kterou jen já jsem sama… Nesmírně jasně zazářila tato poznání katexochén, doprovázena hromovým třeskotem Nadslasti, — rázem změnily se i mé tělesné, nejvyšší bolesti v nejvyšší duševní i tělesnou rozkoš, jaké jsem dosud ani netušila. Vše, vše bylo teď Nadzáří, Nadhudbou. Severní pól stal se náhle rovníkem. Nepopsatelné – zde stalo se skutkem!“ [7]

--------------------------------------------------------------------------------

[1] GREDT, J. Základy aristotelsko-tomistické filosofie. Praha, 2009, s. 310

[2] Ibidem, s. 317

[3] Ibidem, s. 318

[4] DAMASIO, A. Hledání Spinozy : radost, strast a citový mozek. Praha, 2004, s. 65

[5] Tomáš Akvinský, Summa theol. 1-2, 10-17

[6] GREDT, J. Základy aristotelsko-tomistické filosofie. Praha, 2009, s. 320

[7] KLÍMA, L. Utrpení knížete Sternenhocha [online]. 2008. [cit. 2011-02-03]. Dostupné z WWW: .